Nepřímá cesta k vůli lidu

USA uprostřed kampaně

Na počátku května zahájil Barack Obama svou prezidentskou kampaň, v níž mu za soupeře bude republikán Mitt Romney. Prezidentská kampaň je v Americe především hrou velkých peněz, což příliš neodpovídá tradičním představám o silném demokratickém státu.

Je to domýšlivý elitář, absolvent Harvardu, který vůbec neví, jak těžké to má dnes obyčejný Američan. Je ochoten jít do krajností víc, než připouští; své skutečné plány skrývá až do dne po volbách. Neví dost dobře, co udělat s ekonomikou, zahraniční politika přesahuje jeho obzor. – Kdo je to?

Je to Barack Obama, jak jej vidí Mitt Romney, anebo Romney, jak jej vykresluje Obama? Přes všechny názorové rozdíly se ve vzájemném popisu neliší – jako by napadali vlastní obraz v zrcadle. Za použití všech prostředků při pokusu zjistit, co na saku toho druhého nejtrvaleji uvízne.

 

Moc financí a Nejvyššího soudu

I tak se může jevit v tomto okamžiku nová etapa americké prezidentské kampaně – nová, protože stávající prezident (nar. 1961) oficiálně zahájil svou část v sobotu 5. května. V Demokratické straně, jejímž je (resp. teprve bude po sjezdu) jediným kandidátem, nemá soka. Za republikány vystupují – po selekci, kterou od loňského podzimu postupně prováděly stranické primárky – z původních deseti pouze dva adepti: bývalý guvernér státu Massachusetts Mitt Romney (nar. 1947) a Ron Paul (nar. 1935), od roku 1997 poslanec z Texasu (který už třikrát na prezidenta kandidoval). Romney má přitom ve své straně dostatečnou převahu na to, aby věděl, že sjezd, na němž má být „vybrán“ jako kandidát, jej zvolí. Aby se stal prezidentem, potřebuje ovšem aspoň 270 hlasů volitelů.

V zemi považované obvykle za velmi demokratickou, v níž tedy údajně vládne lid, je cesta k vyjádření vůle tohoto lidu často dost nepřímá – v případě volby prezidenta to platí dvojnásob. Ve 48 z 50 amerických států (výjimkou jsou Nebraska a Maine) se řídí zásadou „vítěz bere vše“: hlasy jejich zastupitelů získává kandidát, pro nějž hlasuje nejvíc voličů. Což nemusí být většina. Stát pak vysílá tolik „volitelů“ – těch, kteří fakticky zvolí prezidenta –, kolik má zastupitelů v Kongresu, tedy součet senátorů (kteří jsou vždy, bez ohledu na velikost státu, dva) a poslanců (reprezentantů). Dohromady za celou Unii je jich 538, ke zvolení mají kandidáti proto zapotřebí nejméně 270 hlasů.

Na cestě k tomuto vrcholu přibývá v průběhu let překážek, které ústava – přijatá v roce 1791 (a do roku 1992 „aktualizovaná“ 27 dodatky) – nemohla předvídat. Také z tohoto důvodu se mohl nedávno jeden komentátor oprávněně ptát: „Může demokratický systém účinně fungovat ve vyspělé ekonomice, v našem moderním, globalizovaném světě? Systém, jenž např. vychází z několika dokumentů z 18. století, jež byly příležitostně aktualizovány devíti lidmi v černých róbách a dvoukomorovým zákonodárným sborem, který musí věnovat přinejmenším stejně tolik času na shromáždění peněz, potřebných ke svému znovuzvolení?“

Citát obnažuje hned dva velmi závažné problémy, které podstatně zasahují jak do výběru a volby prezidentských kandidátů, tak dokonce do celého amerického politického života: je to moc financí a moc Nejvyššího soudu. Oba přitom takto ovlivňují život všech Američanů, jejichž většina naopak na tyto činitele vliv nemá.

O Nejvyšším soudu samotném dovoluje omezený rozsah článku uvést pouze jednu, zato zásadní skutečnost. Týká se zejména prezidentských voleb. Rozhodnutí soudu ve sporu nezávislé korporace Citizens United proti federální volební komisi z 21. ledna 2010 totiž ve jménu svobody projevu postavilo korporace na roveň občanům a umožnilo tím neomezené financování volební kampaně (až do té doby zákonem limitované). Poprvé od začátku sedmdesátých let i proto v letošní kampani nevyužije žádný kandidát státní příspěvek (letos by představoval pouhých 91,2 milionu dolarů na poslední dva měsíce kampaně) a poprvé tzv. PAC (political action committee) – organizace vytvořené výhradně k financování stran a kandidátů – mohou přispívat bez limitu. Už za první rok volebního cyklu 2011 – když se prezidentská kampaň začala rozbíhat – shromáždili kandidáti 280,9 milionu dolarů, z nichž vydali 179,5 milionu. (Prezident Obama dokázal shromáždit během večerní sešlosti v domě filmového herce George Clooneyho v Los Angeles od hollywoodské filmové smetánky 15 milionů dolarů – za účast platil každý přítomný 40 tisíc. Známý republikán Haley Barbour se domnívá, že Obama využije peníze tak, že „kobercovým bombardováním“ televizními inzeráty zaútočí na Mitta Romneyho, aby jej zdiskreditoval mezi „nezávislými“ voliči.)

 

Program jako přítěž

Jinými významnými „nástroji“ k ovlivnění voleb jsou jednak tzv. redistricting – nové vymezení volebních obvodů, prováděné po každém sčítání lidu (jednou za deset let) –, jednak striktní předpisy (jež jsou v pravomoci jednotlivých států) o možnosti volební účasti. Jelikož v současnosti je ve většině států legislativa v rukou republikánů, je pouze „přirozené“, že ti vydatně využívají obě tyto příležitosti ve svůj prospěch.

Za daných okolností je pochopitelné, že programy kandidátů (a stran, prakticky hlavně demokratů a republikánů) jsou spíše přítěží, jež by po volbách mohla i překážet. Vzhledem k přetrvávající krizi je přesto nutné – na rozdíl od časů „klidnějších“ – hovořit o některých palčivých problémech, které na mnohé Američany doléhají. Hlavní takovou otázkou je nezaměstnanost. Statistika momentálně naznačuje klesající tendenci, ta se ovšem v příštích šesti měsících může změnit. Takže Obamova kampaň číselně dokazuje prezidentův úspěch v této oblasti a republikáni zase zdůrazňují, že prezident nedělá dost k rychlejší nápravě.

Není nezajímavé, že k tématům, jimiž jsou oba kandidáti nuceni se zabývat, patří kromě nezaměstnanosti také otázka prohlubující se nerovnosti mezi tzv. Jedním procentem superboháčů a devětadevadesáti procenty „ostatních“ – což je problém nastolený hnutím Occupy Wall Street.

V posledních týdnech ukazují průzkumy, že oba hlavní kandidáti postupují v těsném závěsu. Obamovo původně předpokládané vítězství, byť těsné, už není zdaleka tak jisté. Viděno z Evropy, výhra republikánů by patrně urychlila americký „ústup ze slávy“, čehož si velká část Američanů není vědoma. Uprostřed kampaně je však příliš brzy na předpovědi.

Autor je publicista.