Při posledním hlasování o důvěře vládě se premiér Petr Nečas pochlubil tím, že Česká republika je podle finančních institucí i odborníků z ratingových agentur jedním z nejdůvěryhodnějších dlužníků na světě, takže s budoucí obsluhou státního dluhu by neměl být problém, pokud ovšem vláda udrží kurs a bude dál šetřit a škrtat. Vláda je úspěšná, zeptejte se zahraničních finančníků, naznačoval s pocitem vítězství a satisfakce předseda kabinetu, ve kterém koneckonců sedí několikanásobný nejúspěšnější ministr financí Evropy.
Centrum politiky – místo, které řídí běh věcí, protože se k němu sbíhají nitky veškerého snažení – tedy už není ani v parlamentu, ani ve Strakově akademii, ani na Hradě, ba dokonce ani někde v průsečíku tohoto mocenského trojúhelníku, natožpak v komplikované síti sociálních vztahů, vytvářené občany státu. Centrum politiky se přesunulo kamsi mimo (národní) území, do atopického prostoru, do ne-místa, kterým probíhají finanční toky světa a které jakožto ne-místo může být kdekoliv a zároveň nikde. Politické úsilí tedy už není legitimizováno odpovědností k mandátu, neboli odpovědností k lidem, kteří zvolili poslance (přesněji k lidu, který je autentickým politickým tělem demokracie), aby lépe obstarávali záležitosti občanské a státní, nýbrž odpovědností k fiktivním kontrolorům toků kapitálu, kteří rozhodují o tom, co je a co není politicky prozíravé a dobré.
Je překvapivé, že právě předseda vlády, projevující tak velké obavy ze ztráty suverenity, způsobované přílišným tlakem na prohlubování evropské integrace, se tak snadno smiřuje s tím, že hlavní princip jeho politiky vytvářejí instituce a jednotlivci, kteří žádný mandát k politickému konání nedostali. Delegitimizace politické moci, kterou premiér svým otevřeným, dětsky upřímným, až nedočkavým přiznáním ve sněmovně jenom potvrdil, není přece ničím jiným než ztrátou suverenity, o niž se Petr Nečas tolik obával. Má-li se nyní politika omezit na strategie udržování dluhu a snižování nákladů na jeho obsluhu, zbavuje se své výjimečnosti a stává se jedním z podoborů účetnictví a finančního poradenství.
Nečasova vláda nejenom redukovala politiku na finanční správcovství, fungující podle podkladů nepolitické kontroly toku kapitálu, ale redukovala i základní dvojakost dluhu, která patří ke klíčovým rozporům, na nichž stál a z něhož žil starý kapitalistický systém i (více či méně marné, více či méně úspěšné) pokusy o jeho politické řízení. Slovo dluh má dnes už výhradně negativní význam. Je spojeno s panickým strachem z krachu, z finanční katastrofy a ekonomického úpadku. Snadno jsme v tomto hysterizovaném prostředí, jemuž tak pěkně pomáhá posedlost katastrofickými mediálními obrazy, vytěsnili pozitivní stránku dluhu: totiž že si nejčastěji nepůjčujeme pro okamžitou radost a spálení energie, ale pro investice, jejichž zhodnocení obvykle přináší nejen splátku dluhu, ale i materiální a jiný zisk navíc. Investice – cílené zadlužení s výhledem na zhodnocení, získání nadhodnoty, přidané hodnoty – je podstatou systému kapitálu, do jehož moderního substitučního řetězce patřívaly i výrazy jako rozvoj, občanská společnost, sociální soudržnost či technologický pokrok. V tomto paradigmatu, ve kterém žijeme a který také ctí všechny politické strany, dokonce i komunisté, platí, že kdo se nezadlužuje, neinvestuje, ten se nerozvíjí, zakrňuje, slábne a umírá.
Právě vytěsnění pozitivní, rozvojové části dluhu, které obzvláště překvapuje u stran stavějících na standardním kapitalismu, tradici, tržním hospodářství, odpovědnosti a prosperitě, vedlo k úpadku české politiky. I Nečasova vláda už několik měsíců hovoří o nástupu prorůstových opatření, jež přicházejí po nutném krocení dluhu. Prorůstová opatření, o nichž se v poslední době planě diskutuje, jsou ovšem zaměřena na čistý makroekonomický výkon, na větší přísun energie na trh a nakonec na vyčíslitelný výstup, nikoli na cílené investice, které by se snažily naplňovat představy o nadhodnotě, již tohle snažení společnosti přinese. Politika, která ztrácí kreativitu a rozvojovou představivost, přichází o důvěru a legitimitu a nakonec přestává být politikou vůbec, protože není schopna přesvědčivě udržet koncept společného, obecného, politického (polis).
Proti této probíhající depolitizaci politiky se dá postavit jediným možným způsobem: trváním na obnovení dvojakosti či „dialektiky dluhu“ a politiky jako disciplíny, spočívající v umění dynamického využívání napětí mezi dluhem a investicí pro vytváření budoucnosti. Selhávání této snahy o záchranu tradičního politického pole bude přinášet další fragmentarizaci a drolení společného do neomezeného světa volně putujících lidských atomů.
Autor vede kulturní rubriku České televize.