Jak podrobně informoval deník Die Welt z 29. května, spolkový prezident Joachim Gauck vyrazil na oficiální návštěvu do Izraele. O zvláštních vztazích Německa a Izraele asi netřeba hovořit, a proto není divu, že Gauckova první návštěva mimo Evropu vedla právě do této země. U izraelského prezidenta Šimona Pereze se ohlásil nedlouho poté, co Günter Grass za velkého zájmu médií uveřejnil báseň nazvanou Co musí být řečeno. Ta byla vůči Izraeli velmi kritická a znamenala kromě intenzivní debaty o „podstatě Grasse a jeho zásluh“ také zákaz spisovatelova vstupu na izraelské území. Kauza je o to vypjatější, že Grass byl v mládí členem SS. Od Gaucka se proto čekal nejen proslov, ve kterém by nastínil své i německé směřování politiky vůči Státu Izrael, ale také reakce na Grassova slova. Německý prezident však byl v tomto případě poměrně skoupý na slovo. Oznámil jen, že Grassova slova nebyla oficiálním míněním Spolkové republiky Německo a že šlo o jeho osobní názor. Tato „zdrženlivost“ však byla pochopitelnou a rozumnou taktikou. Gauck totiž názor na laureáta Nobelovy ceny Grasse zabalil do rozsáhlejší skici o postojích Německa k Izraeli. Naprosto zřetelně se vyslovil pro svobodný stát Palestinců a označil Německo jako „toho posledního, který by se zřekl přátelství k Izraeli“. Die Welt zdůraznil roli Gaucka jako teologa a také jeho hlubokou znalost problematiky holocaustu. Faktem je, že politicky jeho projevy nebyly asi nijak překvapující a víceméně potvrdily zahraničněpolitickou linii současné německé vlády. S novým podnětem ale přišel při prohlídce památníku Jad Vašem – navrhl totiž, aby se vědci více zabývali také těmi, kdo pomáhali Židům uniknout nacistické hrůzovládě a přispěli k jejich přežití.
V německých médiích ale ve věci Gauckovy návštěvy Izraele nezaznívaly jen pozitivní nebo neutrální hlasy. Provokatéra pustily ke slovu levicové Süddeutsche Zeitung, rovněž z 29. května. Je jím v Tel Avivu narozený Michael Wolffsohn, profesor historie na univerzitě německé armády v Mnichově. Ten v rozhovoru s redaktorkou Antonií Rietzschelovou pronesl hned v první větě: „Návštěva německého prezidenta v Izraeli nemá žádný význam. Návštěvy přicházejí a odcházejí. Neporozumění mezi Němci a Izraelci ale zůstává.“ Základ konfliktu je podle Wolffsohna v rozdílném přístupu k vlastním dějinám: Izraelci již nikdy nechtějí být oběťmi, a proto se uchylují i k preventivnímu zásahu, a naopak Němci již nikdy nechtějí být pachateli zločinu a z toho důvodu odmítají aktivní používání násilí. Dalším problémem je fakt, že Stát Izrael je stále méně akceptován, respektive oblíben u německého obyvatelstva, zatímco německé elity neustále zdůrazňují svůj kladný postoj. Paradoxní na tom je, že u „obyčejných Izraelců“ je Německo vedle USA nejoblíbenějším státem. To platí i o izraelském establishmentu. Wolffsohn zprvu Gauckovi neupíral intelektuální schopnost do struktury těchto předsudků proniknout a částečně je, především u německého obyvatelstva, změnit. Nicméně poté, co slyšel jeho první projevy v Izraeli, nad ním zlomil hůl a odepsal jeho snahu jako „povídání o hezkém počasí, které nic nezmění“.
Deník Frankfurter Allgemeine Zeitung z 29. května informuje o precedentu, který se podařilo provést Reinholdu Gallovi, ministru vnitra ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko. Jeho země totiž vyhostí prvního extremistu, který náleží k islamistickému hnutí salafistů. Tento extremista byl již půl roku ve výkonu trestu, ihned po návratu hlásal džihád a doporučoval mučednickou smrt na kanálu YouTube. To prý bylo i na tolerantní německé úřady příliš a řekly „dost“. Pro Německo je to dobrá zpráva, především pak pro ty, kteří sociálnědemokratickým ministrům vnitra vyčítali křečovité lpění na „multi-kulti“ přístupu za každou cenu a neschopnost zasáhnout.