Všechny hodiny směřují ke ztrátě

Matky

Matky mají vždycky pravdu

u svých lamp svých psů a nůžek

kde leží koberec osudu

zatímco dospělé děti

jak malby na velkých talířích

Matka má jedno oko

jako Kyklop

a svět je plný nebezpečí

lezou po něm mravenci.

Maminko, Trója nebyla, ale mnozí jsme se

od ní

nevrátili

Dnes, jak?

Ikony, simulakry,

nafouklé bubliny

bytí a nedobytí,

náhražky

hry na pravdu

vysílají své výpary

daleko do vesmíru

prošpikovaného reklamami na spodní prádlo.

Billboardy jsou jako bradavice.

– Jsou bradavice jako billboardy?

zeptal se, zasouložil si, pak

odjel domů,

bylo vedro, praštil sebou

v autobuse

s knihou „Wahrheit und Methode“

v tašce.

Svatava Antošová

Punk is dead

Punkerský holky měla jsem

byly dvě

v režimu stand-by fungovaly

Linii jedné piercing dotvářel

ruce té druhé

Che Guevaru po zdech sprejovaly

Tvář plochou jako ikona

věšely střídavě mým dveřím

na kliku

Naložená ve vaně

nechávala jsem je čekat

zatímco ony skrze vpichy

přímo do jater

snily o svým zániku

Táhly jsme to spolu ve třech

bratru rok a půl

Až jednou…

Bylo takhle ráno

po mejdanu

a holky místo aby spaly

drsňácky mi oznámily

že jdou prostě do školy

Pak samy vytáhly se ze zásuvky

piercing i sprej zahodily

A že prej ten punk na mě

celou dobu jenom hrály

Dvojakost

Být sotva znatelná

a mizet za verši

– takovou mě chcete?

S každým napsaným slovem

kus masa ze sebe

umazat

a poslední zbytky dát za dveře

aby ti co mají hlad

konečně se nasytili?

Být trochu nakyselo

a trochu bez chuti

– takovou mě chcete?

Snít o lásce ve věku

kdy spousta jiných myslí

už jen na důchod

a ze svých vlastních stop skládá

uslzený řetěz

který pálí jako chilli?

Být stále nedovřená

a nikoho k sobě nepouštět

– takovou mě milujete?

Svou dvojakost jako francouzskou hůl

krok za krokem před sebe

pokládat

a v duchu se ptát na smysl cesty

kterou značkuje si had

než ovine a dusí?

Být skoro bez významu

a přitom fenomén

– takovou si mě budete pamatovat?

Rozbitou o skleněnou zeď

co tvářila se jako průchod

do neznáma

když s vlastní skepsí jsem se objímala:

Obětovat život tvorbě

– copak se to musí?

Wanda Heinrichová

Mimo báseň

píle

těkání

nahlížení do schránek

vzrušení z tušených dálek z dopisů

už od советской подруги na čtverečkovaném

papíru

čas mlžná vlna podél plakátů s úsměvem

pionýrek a podobně hladkých modelek

všude čísla seznamy nákupů štosy stvrzenek

na to že jsme byli že jsme že něco bude

věčné vyhlížení zítřků prokládané

mnutím rukou nervózním hovorem

kontrolou konta

hygiena ist ein Meister aus Deutschland

divadlo světa bez závanu hnití

komfort náhradní mateřská náruč

speciální náplast jak druhá kůže říká

německý lékárník a sklání se k mým

chodidlům o dům dál mi do bot vloží

stélky: Fußbetten:

mezi mnou a rozdíravou půdou poezie:

concetto: věta umný úhoř se předvádivě

kroutí

concetto: past elektronických zpráv concetto:

lano vlastní výroby z něhož maně

sklouznu

a klesám až do pustiny Tesca v jedné básni

tam kde procitá hrůza ostrého zření

v noci pak ze stolu spadne sklenice

a rozbije se

ale znamení neexistují předměty jsou tady

s námi

mírné a vydané vesmíru jako zvířata

pasoucí se stáda

poezie diamantová jehla obkresluje

kontury stínů

vniká do zatuchlých koutů do skulin mezi

zuby

s vražednou přesností nalézá

trhliny ve svarech slov v mramoru sousoší

milenců

stíná jim hlavy a osvětluje bílá torza těl

labutě tupě přihlížejí

voda je studená a nehybná

U DNA BÁSNĚ

Kateřina Rudčenková

Báseň pro V. W. a S. B.

Jednou jsem byla na návštěvě u sochaře K.

jeho žena s mírným obličejem

nám z bílé konvice nalévala čaj

u velkého oválného stolu na pozadí bílých

stěn.

Přemýšlela jsem, co je údělem této ženy

kromě nalévání sochařovým hostům

a kromě toho, že mu určitě jako

každá žena každému muži

– ale jistě jsem to nevěděla –

porodila dvě děti, které vychovala,

zatímco on se věnoval svému umění.

Mám rád zcela holé stěny, řekl K.,

a vskutku, byly celé bílé.

Jsme svobodné, nebo nás něco

ovládá, zatímco spíme?

Indolog pravil, že otázky tohoto druhu

jsou malicherné, vždyť indické ženy

rády, dobrovolně a pro vlastní dobro

následují mrtvoly svých manželů

na hořící hranice.

31. 3. 2009

Irena Šťastná

 Víš to

Bát se

zvednout

a vynést

mrtvolku

kohouta.

Víš to.

Než někoho

přivoláš

ostatní mu

vyklovou hlavu.

 ***

Trochu sněhu. To přiložili obklad městu

(i přes něj vyplavuje čpí udusává).

A říkejme mu Lukan. Jde podél kolejiště.

Tma ho zaklekává (kolenem tvrdě na ohryzek

a ještě to není u konce).

Naproti mašina. Dva body světel na lanech.

Chce se mu k ní. Rozpřáhnout paže. Chytit kov.

Dát se drtit. Zamumlat – miluju že nejde

dýchat.

Postraší párou. Lízne jej očima. Plivne a 

připlácne mu stín.

Teď lekne. Až zítra bude vědět jak na to.

Tereza Riedlbauchová

 ***

Až vstoupíš do mého těla

vyletí z něho chrchel motýlů

i dužnatý lyropteryx apollonia

mušle na pláži zejí jako pěsti obrů

bílí koně nabírají nozdrami růžovou pěnu

a obrácená želva požírá za tichých nocí

hvězdy

odcházíme s vlajícími vnitřnostmi

na hladině se strnule pohupují plachetnice

a po písku se kutálí otěhotnělá děloha

Île de Ré, září 2011

Chvíle ticha

Procházím své nahé tělo po rozlehlých

místnostech

rozehřáté se vystavuje zrcadlům a sklům

a neobydlel ho žádný cizinec

dýchám do tlap svým tygrům a vlkům

na chvíli usnuli a nelákají mě na cesty

přidělené role zůstaly stát za dveřmi

zarůstám s Klimtem a Muchou do kopretin

ať přicházející sklenář zasklí celý vchod

Eva Košinská

Zpátky

V noci mě škrtilo slovo

Vstala jsem proto raději z mrtvých

pak potmě do kuchyně

Na zemi střep

V lampě chrčel bůh

jak Tom Waits

pomalu pršela světelná salva

v noci mě škrtilo slovo

že jsem zas zpátky

že kostem dávám maso

že krev nechávám plynout

jak by měla…

Bezesná

Zátaras noci. V té tmě vložit ruce do neviděného.
Být v sobě jako v kůlně plné harampádí.
Kočka svítí pokojem, neklidná cesta horou.
Budík spouští: „Až do dna! Až do dna!“

Jitka N. Srbová

Národní

Otvíráš čelisti,

jak jde voda: dokořán,

chlupaté zbytky zimy vychrchlat

do kapesníku.

Nejkrásnější dívka

s vlasy svázanými konvencí

nastoupí do jiné tramvaje,

ale naděje, duben,

neusychá,

a to ještě doopravdy nepršelo,

ještě ti krempu

nepolil stud.

 ***

Je to spravedlivé.

Bílé rukávky na šatech holčičky,

která musí, musí zahopsat

po každém třetím kroku.

Pes, který věří, že pán vyjde z obchodu,

jednou.

Jediný červený tulipán mezi bílými

ve váze na chodníku

před květinářstvím.

Je to spravedlivé, všechna krása

je pojídána, všechny hodiny

směřují ke ztrátě.

A potom my, někde nějak umřeme,

mezitím.

Marie Šťastná

 ***

 …a pak já s šátkem na hlavě

bledá jako stěna

ti řeknu velké tajemství

ty se chytíš za ústa

a budeš se tiše smát

jako když probublává

těsto na palačinky

 ***

Abych si dokázala že jsem živá

jím horkou polévku

a pak saju vodu z puchýřů na patře

Nepoznám kdy to přijde

na čí vrub se to připíše

ale když už je to tady

nemůžu čekat

Den ode dne jsem mladší

kdekdo to ví

A na konci se nic neděje

Marcela Pátková Linhartová

 ***

stažené kůže se zaschlou krví

visí nade mnou když mluvím

se svou matkou

prohnilým sklepem

nehnu se z místa oněmím

vidím skrz ni a vidím ústa otvírat se

a vidím pohyb rukou stažené obočí

slepnu cítím pot a tíseň

chci se nadechnout –

Andrea Vatulíková

Pod pseudonymem

(anonymu)

Je to tajnej dialog

Je to monolog bez protnutí

Pokoušela jsem se jí něco sdělit

ale asi je to násilí

snažit se vedrat verši dopisem

Přec promluvila ke mně skrz svou poezii

pod pseudonymem –

(Přišly ke mně náhodou

však zákonitě – přišly)

Tvoří obrazy

do kterých zaklíná tajemství

Měla bych se od ní naučit

být méně doslovná –

 …

Uspořádám ti čtení

a budu naslouchat

Přijde jich víc

tvých „přátel poezie“

Aby se poprali

o tvoje významy –

 …

Tato báseň je urvanou telefonní šňůrou

zpřetrhaného kontaktu

Matky

Já prahnu po Matce / duchovním guru

Přičemž proklínám tu svou

jež za podstatu (vrchol) Velikonoc

považuje drhnutí kuchyňské linky –

Zatímco ta tvá vrátila esprit tradici

plakala s vámi u Zapomenutého světla

četla vám Hrabě Monte Christa

(Pekla brambory s máslem a kefírem…)

Já odkojena jím

žiji s upírem

co bodá koně a řve hyjé!

A ty mi závidíš

že moje matka ještě žije –