Yel Ben-Horin
OUTSID(H)ER
Galerie Kabinet, Brno, 24. 5. – 4. 7. 2012
Přijít se podívat na výstavu, která už vlastně není, je zvláštní pocit. Kustodčina věta „My jsme ji včera sundali, ale já vám to můžu přinést“ je však výzvou do boje. S dětskou pornografií, ale i s vlastními diváckými návyky. Výstava izraelské umělkyně, která musela dočasně ustoupit prezentaci filmových plakátů ze šedesátých let, se věnuje z genderového hlediska choulostivému tématu sexuálního zneužívání dětí. Pro autorku se výstava stává polem pro zkoumání vztahů společnosti k tabu a klišé, které dětskou pornografii („pozor na úchyla, co láká na sladkosti“), ale i další formy zneužívání („když tě znásilnili, asi jsi vypadala jako děvka“) obepínají. Ben-Horin ze stránek s dětskou pornografií stáhla fotografii zneužitého děvčátka a jeho obličej pak vkládala do fotografií z vlastních rodinných alb či z rodinných kronik svých přátel. Nejsou to už jenom abstraktní a vzdálené tváře dětí, ztracené v záplavě elektronických obrazů na internetu. Zneužito může být každé dítě a to jedno opravdu zneužité si zase může hledat cestu zpět do rodinného alba. V původní instalaci visely fotografie děvčátka v rámech na zdi a manipulované obrázky byly rozmístěny po podlaze galerie. My jsme ale, opřeni o parapet, drželi fotografie v rukách, uvažovali nad nimi, zkoumali je a porovnávali. Nezáměrně tak výstava získala opravdu až palčivě důvěrný charakter, který tématu bytostně přináleží.
Zuzana Jakalová
Petra Tejnorová
LIFEshow
Divadlo Archa, Praha, premiéra 18. 5. 2012
Divadelní provoz má v Česku jednu zvrácenou stránku: tlak na výsledky. Nezávislí profesionálové, ti, kteří nedisponují výhodami stálé scény, včetně relativně kontinuálního financování, mají malý prostor pro opravdu svobodný experiment. Pro experiment, z něhož nemusí vzniknout inscenace, který není nutné ukázat publiku, protože je jen zkouškou a prozkoumáním možností. Důsledkem jsou díla prezentovaná ve stavu náčrtu, kusy snad přínosné pro účinkující, ale nepromlouvající k publiku, odvozené proklamace a rezignace na hledání vlastního originálního způsobu divadelního jazyka. Příkladem takového projektu se zdá být LIFEshow režisérky Petry Tejnorové (rozhovor v A2 č. 1/2012). „Zabývám se studiem metod divadelních alternativních skupin, které ve své tvorbě nově definují funkci diváka a diváckou kreativitu, pracují s autenticitou a dokumentem,“ prozrazuje na sebe režisérka a po zhlédnutí představení to zní jako alibi. Co tedy vidíme? Kombinaci živé akce performerky (Johana Schmidtmajerová) a performera (Petr Vančura) s jejich předtočenými interakcemi s chodci na ulici, postávajícími taxikáři, tatínky, kteří tlačí kočárek… A pak živý přenos z ulice před Archou (napadá vás například Gob Squad? – pak jste doma) a zapojení publika do reality show hledání maminky a tatínka. Výsledný tvar je sice precizně propracovaný (autenticita byla možná v kořenech, pro diváka vymizela), onálepkovaný jako divised theatre, ale připomíná spíš seminárku založenou na rešerších bez interpretace. Tvůrčí test, na který by inscenátoři neměli zvát diváky.
Jana Bohutínská
Eugène Ionesco
Nosorožec
Národní divadlo 2012, 196 s.
V programu Národního divadla je použit Zmatlíkův překlad Ioneskova Nosorožce z roku 2007, upravený režisérem Gáborem Tompou. Ten v obsaženém rozhovoru naznačuje, že současná úprava se dá chápat jako kritika globalizace, kterou považuje za jednu ze dvou krajností, jež současnou společnost ohrožují. Tou druhou je pravicový extremismus, na nějž se před lety zaměřila jiná úprava textu. V této verzi tak nenajdeme pasáže, v nichž Bérenger přemýšlí o tom, zda část viny nenese také on, ani ty, v nichž postavy nakažené nosorožectvím otevřeně popírají humanitu. Síla, která vede postavy k proměně v nosorožce, zde vyznívá mnohem tajemněji, než je tomu v původním textu. Ionesco se vymezoval především vůči sartrovskému ideálu „jít s duchem dějin“, proto jsou bezpředmětné dohady o tom, zda je nosorožectví levé či pravé, autor má ostatně zkušenosti s oběma. V knize najdeme také Rozhovor transcendentálního satrapy Ioneska se sebou samým ze Sešitů kolegia patafyziky. Autor v něm popisuje, jak se chtěl zprvu svými antihrami vymezit vůči divákovu vciťování, až se obloukem dostal zpět k „uhrančivosti“ divadla. Výsledkem byla mimo jiné postava Bérengera, se kterou je nutné se ztotožnit, má-li hra působit. Otevřenost hry různým interpretacím se odráží v historii inscenování Nosorožce u nás, od prvního uvedení v roce 1960, kdy se ještě dařilo vládnoucí garnituru přesvědčit o tom, že jde o kritiku fašismu, až po inscenaci těsně po ruské okupaci, z roku 1969, kdy se hra lidově chápala jako kritika komunistického režimu.
Barbora Etlíková
Klára Zahrádková
Návody k použití
Atelier ilustrace a grafiky VŠUP 2011
Obrazový návod k použití můžeme považovat za specifický výtvarný žánr, který je sice celkem nenápadný, ale setkáváme se s ním prakticky neustále. Jeho hlavním znakem je značná míra sterility, vyplývající z toho, že má být jednoduchý, jasný a univerzálně sdělný. Klára Zahrádková ve své knize tuto piktogramatickou sterilitu vystavila podvratnému působení fantazie, díky níž se z prostých obrazových sdělení staly zlomyslné, absurdní, vtipné i jinak nepatřičné instrukce. Především díky volným asociacím a využití podobnosti jednotlivých částí vyleze z lógru v kávovém filtru Krteček, ze sluchátek se stane nebezpečná kobra, nalíčené oko se promění v dorůstající měsíc a z psího lejna sebraného do speciální krabice se vykouzlí králík. Ale nejde tu jen o transmutace, doříkávají se tu i příběhy, jejichž konce se výrobci do návodů bojí dát – například krvelačné dítě vyprovokované otíráním vlhčenými kapesníčky nebo vánoční modifikace stromečku Wunder Baum. Forma několika políček s obrázky ale vybízí i ke komiksovému ztvárnění, a tak se příprava čaje může zvrtnout v apokalypsu, žena odbarvující si vlasy se změní v japanizující scenerii a aplikace tamponu (zpodobnění je samozřejmě náležitě medicínské, tedy průřezové) se surreálnou samozřejmostí končí tím, že ruka z prázdného těla vytahuje kosatec složený z vnitřních pohlavních orgánů.
Jan Gebrt