Skončila škola, žáci užívali poslední dny, kdy je klasifikace již uzavřena, neučí se a rozvrh se skládá z nejrůznějších výletů a výstav, na něž netřeba nosit domácí úkoly. Také můj syn prvňáček vyměnil těžkou školní brašnu za batůžek a každý den radostně hlásil, kam zítra zase celá třída vyrazí. Jednou byli v lanovém parku, podruhé si pekli u lesa buřty, pak vyrazili na výlet do Pičína. Spokojen se synovým tematicky zcela předprázdninovým školním programem jsem byl až do chvíle, kdy jsem ve školním sešitku četl, že příště se chystá dopolední „výlet do McDonaldu“, pročež bych měl přibalit místo svačiny stovku, aby ta výprava také za něco stála. Syn se tak prvně najedl tam, kam by jej rodiče nikdy nevzali. Proč, jsme mu dávno vysvětlili, především poukazem na kvalitu fastfoodové stravy. Konotace političtější jsme se rozhodli ponechat na dobu, kdy o ně sám projeví zájem. Když ale hranolky s nezbytnou plastovou hračkou postavila státní instituce na roveň výletu do přírody, vychovala chytře i nás rodiče – bestie prostě nikdy nespí. Synáček se pak na konci školního roku těžko smiřoval s tím, že paní učitelka, která přeci vždycky všechno věděla, mohla být v otázce McDonaldu tak špatně informovaná.
P. Chodec
Tak jsme si zas užili Týden svobody, paní Müllerová. Mezi 18. a 24. červnem nám ho naservírovala skupinka pravicových aktivistů skrytých příznačně za Oponou, o. p. s., s podporou vlády i amerického velvyslanectví. Letošní druhý ročník byl skromnější, po Vltavě neplul Růžový tank Davida Černého ani jsme nepřejmenovali žádnou pražskou ulici jako loni. Přitom po Reaganovi se logicky nabízela Thatcherová a po ní třeba… Pinochet? Snad příště. Povedlo se nám ale přivlastnit si ruské punkerky Pussy Riot a navodit dojem svobodných kavárenských diskusí na vybraná témata s ambicí „založit tradici, připomínající nejenom nám, ale celé Evropě hodnoty, na nichž je vybudována naše společná euro-americká civilizace“. Jenom takoví jako potížista Bradley Manning opět svobodu slova – zastřešující téma ročníku – nedostali. Civilizace si totiž pečlivě hlídá, jak mají její hodnoty správně vypadat.
J. Lapka
Finale grande připravil svým divákům soubor divadla Komedie pod vedením precizního Dušana D. Pařízka. Na programu je odshora dolů: derniéra / vyprodáno. Nejen mezi herci, uvaděčkami, paní Macháčkovou, sklízející potlesk za „prosby o vypnutí mobilních telefonů“, ale i diváky se ve zrychlující se sezóně vytvořila synergie, s níž jsme se potkávali až do června. „Kde jste byli, celá ta léta?“ neodpustil si na derniéře Bernhardova Světanápravce režisér ve chvíli, kdy se divadelní polštářky daly stlát snad už jen na strop. Sám jsem se nemusel stydět, leccos jsem viděl podruhé, a přesto jsem opouštěl Komedii se vzteklými slzami na krajíčku: „Jak je toto možné? Taková sviňárna, takové divadlo, a nikdo nenajde pár korun navíc?“ Pravý stud jsem ovšem zažil po derniéře hry Hrdinové jako my, sugestivní zpovědi příslušníka Stasi o tom, jak on, a ne lid, zboural Berlínskou zeď. Večírek k oslavě revoluce ústil v raut, při němž jsme my diváci stanuli na tolikrát pozorovaném jevišti Komedie, nyní s číšemi vína a nad plnými tácy. V teple lamp, při nevtíravé normalizační hudbě a mezi spokojeně hodujícími spoluobčany se mi zatočila hlava. Zahleděl jsem se do tmy hlediště. V poslední řadě se o zeď opíral Pařízek, řady sedadel jinak kompletně prázdné, stádo tísnilo se u řízečků a přežvykovalo. K magistrátu nikdo netáhl a do oken nic nemetal. Sytý zase hladovému neuvěřil.
F. Tomáš
Někdo si rád bere na paškál poklesky politiků, jiný radši píše o sexuálním násilí, vraždách nebo pedofilii. A o tučňácích – což je téma, které se může s těmi předchozími protnout. National Geographic totiž nedávno zveřejnil článek o tom, jak vědci celé století zatajovali poznatky o sexuálním chování těchto nelétavých ptáků. Jedná se o studii Dr. Georga Murray Levicka z roku 1911, která obsahovala spoustu „příkladů znásilňování, sexuálního zneužívání tučňáčích kuřat, sexu pro zábavu a dokonce i homosexuality“, a byla tudíž pro prudérní Anglii počátku 20. století nepřijatelná. Šokujícím a zároveň nejzáhadnějším momentem byly pasáže o „nekrofilním“ chování tučňáků: samci tučňáka prý běžně kopulují i s mrtvými těly samiček. Podle Douglase Russella z londýnského Přírodopisného muzea však o skutečné nekrofilii mluvit nelze, protože „tučňáci mezi mrtvou a živou samicí vůbec nerozlišují – při páření je zajímá jen poloha, kterou samice zaujímá. A pokud se v ní zrovna nachází rok stará mrtvola, využijí ji. Samci nemají kognitivní schopnosti, jimiž by živou a mrtvou partnerku rozpoznali.“ Navzdory tomuto vědeckému vysvětlení je zřejmé, že pověst tučňáků coby krásných, ušlechtilých a roztomilých tvorů poněkud utrpěla. Co by se stalo, případně nestalo, kdyby se toto všechno o tučňácích vědělo už sto let? Možná by se o nich netočily dojemné filmy a zřejmě by se hokejový klub z Pittsburghu nejmenoval Penguins. Zato Michael Gira, který se svého času rád inspiroval projevy sexuálního násilí (například v písni o nekrofilním sériovém vrahovi Dennisi Nilsenovi), by možná nemusel nazvat svou skupinu právě po labutích. Krásných tvorů s ohavnou povahou se po téhle planetě, jak vidno, prohání dost. Možná by se ale nestalo vůbec nic. Lidi jsou smějící se bestie a okurková sezóna pomalu začíná.
I. Drago