V jedné mateřské školce se rozhodli skoncovat s nezodpovědným chováním rodičů, kteří neustále vyzvedávali své děti pozdě, a proto zavedli za takové pozdní vyzvedávání pokuty. Rodiče si však pro své ratolesti nadále přicházeli pozdě, protože částku nepovažovali za pokutu, ale poplatek. Protože pokuty neměly zamýšlený důsledek, vedení školky je po čase zrušilo. Mezitím se však zcela rozpadl pocit odpovědnosti za včasné vyzvedávání dětí – stala se z něho jen otázka kalkulace nákladů, takže jediným důsledkem celého opatření bylo, že děti přestali vyzvedávat včas i ti rodiče, kteří tak dosud odpovědně činili.
Toto je skutečný případ, který v učebnicích morální filosofie využívají komunitaristé ke kritice ekonomického liberalismu. Jedná se totiž o přesvědčivý důkaz toho, že lidské jednání nelze redukovat na ekonomický kalkul a že existují mezilidské vazby a chování, pro které je tržní logika vysoce nebezpečná a destruktivní. Morální odpovědnost nelze podřídit imperativu zisku, který lze naopak, jak se ukázalo například během nedávné finanční krize, maximalizovat i za cenu nezodpovědného riskování a hazardu.
Na první pohled to vypadá jednoduše, protože odpovědnost patří mezi ta magická slova, která v nás vyvolávají zvýšenou potřebu konat dobro a stát se morálními bytostmi. Nikdo přece nechce být nezodpovědný, stejně jako nechce být například zrádce, podvodník nebo lhář. Naopak všichni chceme jednat jako odpovědní lidé, kteří mají na paměti osobní i obecné dobro a blaho. Co však znamená „být odpovědný“ a vůči komu nebo čemu máme takto odpovědně vystupovat? Není omyl dávat do protikladu riziko a odpovědnost, když například i riskující lékař může postupovat v souladu s maximální odpovědnosti za pacientův život nebo když riskující politik může své rozhodnutí odůvodňovat odpovědností vůči vlastním voličům nebo celé zemi?
V jedné z úvodních scén slavného montypythonovského filmu Život Briana se během sobotního odpoledne roku 33 sejde shromáždění obyvatel, aby naslouchalo biblickému kázání na hoře. Zatímco Ježíš obklopený nuzáky pronáší převratné věty o blahoslavených, kteří jsou chudí duchem, Brianova matka na něho zpovzdálí pokřikuje, ať mluví nahlas. Zámožní měšťané se dohadují, co asi Ježíš myslel větou, v níž blahoslavil všechny výrobce sýra, a jeden z nich blahosklonně vysvětluje, že větu nelze brát doslovně a myslí se jí požehnání všem výrobcům potravin. Společnost se hádá a přitom komentuje útržky z kázání, někdo se mimoděk ptá, komu že má to království nebeské připadnout, jedna dáma poznamená, jak je to hezké, že i pokorní jsou blahoslaveni, protože ti to mají „opravdu těžké“, ale Brianova maminka už je netrpělivá, protože kázání ji nebaví a raději by sobotní čas trávila kamenováním.
Scéna je směšná, protože lidé očekávají zábavu a rozptýlení tam, kde se káže o smyslu a naplnění života, a perou se ve chvíli zvěstování království nebeského. Takové království, jak ukázal německý sociolog Max Weber, si vyžaduje etiku přesvědčení, která je vedena absolutním požadavkem žít jako morální osoba. Jednej vždy tak, jak ti ukládá morální přikázání, a nestarej se o důsledky takového jednání. Nejednej podle vidiny prospěchu, ale na základě hlubokého přesvědčení o tom, co je správné a dobré. Proti této absolutní etice přesvědčení však podle Webera stojí právě etika odpovědnosti, která naopak předpokládá, že jedinec jedná podle toho, jaké může mít jeho jednání důsledky. Není to etika příkazů, ale samostatného a odpovědného rozhodování. Podle Webera se rozdíl mezi etikou přesvědčení a odpovědnosti ukazuje obzvlášť přesvědčivě v politice, ve které by například křesťanská maxima nabádající věřící neoplácet násilí násilím a raději nastavit druhou tvář vedla k tomu, že by takové zlo mohlo ve společnosti běsnit zcela bez zábran.
Důsledkem absolutní etiky přesvědčení paradoxně není morální odsouzení násilí a války, ale naopak diskreditace míru, který by ve jménu absolutních přikázání vedl k bezbřehému příkoří a násilí. Odpovědný politik tak vždy musí použít sílu k tomu, aby zlo zastavil, protože jinak by byl odpovědný za jeho šíření. Taková odpovědnost už není absolutní, ale naopak ji definují zvláštní sociální podmínky, omezení a speciální vědomosti, které umožňují předvídat možné důsledky konkrétního jednání. Úvodní příklad mateřské školky potom nedokazuje ani tak absolutní potřebu odpovědnosti, jak by se mohlo zdát, ale především nutnost vzájemně nezaměňovat odpovědnost ekonomickou, politickou, právní nebo morální a současně i schopnost předvídat rizika a krize, jaké by taková záměna mohla způsobit.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.