Ministryně kultury podpořila projekt, díky němuž získávají vysoké umělecké školy výstavní prostor v Colloredo-Mansfeldském paláci. To by bylo chvályhodné, kdyby se ovšem nejednalo o místo, které spravuje a v němž sídlí nechvalně proslulé muzeum AMoYA, platforma Artbanky, privátní sbírky mladého umění, která je ze všech stran kritizována za netransparentní zacházení s veřejnými prostředky. Svým memorandem ministryně nepřímo zaštítila celý projekt, a tedy i nestandardní praktiky, jež zosobňuje, proti čemuž se umělecká komunita postavila otevřeným dopisem. Na dopis ministryni však kriticky reagovali dva důležití umělci a zároveň zasloužilí pedagogové Milan Salák a Jiří David. Výzva se pro ně stala příležitostí vyjádřit se o skrytých (mocenských či finančních) motivech a špatných vlastnostech (pasivitě, konformitě, prospěchářství) těch, kteří ji podepsali. Petr Šec, spoluzakladatel muzea, v dokumentu Artbanka líčí kritiku svého projektu v podobném duchu: jako boj o moc mezi ním a profesionálními kurátory a teoretiky. Neochota vidět problém v jiné rovině než jako zápas o ovládnutí uměleckého pole a jeho skrovných finančních zdrojů přitom jen odráží neschopnost představit si motivy přesahující touhu po osobním prospěchu. Ale o to, tedy o etické principy, tu právě běží. Pokud někdo chce dopis a pod ním podepsané kritizovat, měl by především vysvětlit, proč Artbanka tyto principy neporušila. A to se zatím nikomu nepodařilo.
T. Stejskalová
Australský kytarista a zpěvák Rowland S. Howard před lety při jednom svém vystoupení komentoval účinkování Lou Reeda na zimní olympiádě v Turíně a podivoval se, jak hluboko je možné klesnout. Howard (na rozdíl od Reeda, jehož píseň Perfect Day byla mimochodem použita v upoutávce na následující hry) zjevně nebyl ten správný umělec pro tuto dobu. To český „multimediální umělec“ a profesionální provokatér za soukromé i státní peníze David Černý, obrátíme-li pozornost k probíhající olympiádě v Londýně, se umí otáčet jedna báseň. Jen si to představte: koupil starý dvoupatrový autobus, přidělal k němu obří zadek a ruce, které opatřil mechanismem, díky němuž autobus dělá kliky. Opravdu, kliky! Dílo, nyní vystavené v dějišti olympijských her, koupil za devět milionů agrochemický magnát Andrej Babiš a pronajal ho Českému olympijskému výboru. Údajně zhruba za milion. Co dodat? Snad si jen říct společně s hlasem v diskusi na jednom zpravodajském serveru: „Fakt supr nápad a ještě lepší provedení.“ Polibme ruku donu Babišovi a pojďme tu skvělou věc zapít – třeba do MeetFactory. A můžeme si nad drinkem libovat, jak David Černý zase jednou provětral zatuchlou tuzemskou uměleckou scénu.
Z. Ševela
Praha 5 se rozhodla být zelenější. Což oceňujeme. Trochu méně už, jak toho chce dosáhnout. Za 17 milionů nakoupila obří betonové nádoby, které postavila na chodníky. Škoda, že ne na silnice, tam by se vyjímaly lépe. Prozatím jsou tyhle nenasytné obludy prázdné a kolemjdoucí je používají jako odpadkové koše. Proč ne, až se odpadky zahrnou zeminou, mohly by vysazené rostliny pěkně přihnojit. Truhlíky se jistě stanou i vítaným terčem výtvarně nadané omladiny a kromě zelené přibudou i další barvy. Nepochopil jsem ale záměr ozelenit prostranství okolo zastávky Lihovar, kde se pár květináčů vyskytlo hned vedle křovisek, která tu léta rostou. Zastupitelé tak patrně chtěli oživit zeleň. Možná časem, až si občané této městské části vydupou, že by chtěli po chodnících spíše chodit než na nich obdivovat okrasné stromky, se sem přesunou i další květináče, které ozelení ty předchozí. Řekl bych, že v několika řadách by se jich sem z úctyhodných 277 kusů pár vešlo. Konečně další se dají postavit i na přilehlou louku.
J. G. Růžička
Od doby, kdy se společnost vybavila luxusem v podobě měkce vystlaných postelí, pohovek, kanapí, dětských postýlek, ale i nemocničních lůžek, a tedy všudypřítomnými polštáři, existuje jedna krajní podoba mezilidských vztahů: udušení polštářem. Polštáře by mohly vyprávět. Každý má jinou historii a stejně tak není udušení jako udušení. Například příběh mladíka, který polštářem udusil spící babičku, nás nijak nenadchne. Její polštář byl v jeho rukou podle všeho stejně nepatřičný jako třeba pletací jehlice. Přesto nesmíme zcela zapomínat na možnost, že právě polštář byl v posledních letech pro starou paní jediným důvěrníkem, podobně jako v případě stoleté důchodkyně, která ovšem o udušení polštářem sama požádala. Zde už jsme na stopě jisté intimity. Forenzní psychologie nás nenechává na pochybách: matky vraždí své děti především polštářem. Nemluvně se ocitne vespod, polštář navrchu, ale péče svým způsobem pokračuje. Polštář, jako spánek sám, všechno utlumí. Toho si cení zvláště deprimovaní otcové, z nichž jeden prý s kojencem naložil jako s budíkem: ten také, když zvonil, strčil pod polštář, aby měl klid. Jiný pán svého potomka neudusil, naopak, čtyřicet let žili společně v malém domku, až nakonec syn popadl polštář a přitiskl jej staříkovi na obličej. Tento pachatel si nevybral polštář náhodou. Jeho nadýchaná měkkost zřejmě v domácích vztazích chyběla. Nejdojemnější je však příhoda dvou přátel nad krabicí levného vína: první nechtěl druhého pustit domů, dokud nebude dopito, druhý pak prvního udusil polštářem a šel spát do jeho postele. Nemohli být spolu ani bez sebe.
B. Shake Jr.