Sylva Fischerová
Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel
Druhé město 2012, 80 s.
Cestovní deník impresí, Amerika, básníci, velkoměsta i venkov, ztráty i nová přátelství – že už jsme tohle někde slyšeli? „It is not that easy.“ Co přiměje čtenáře knize věnovat čas, byť ho vzhledem k rozsahu moc nepotřebuje? Snad za to může ta podivná syntéza, spojnice všeho. Již titul slibuje konfrontaci, je však příjemné, že se jí nedočkáme ve vyhrocené ukřičené formě. Esejistické prvky spíše uhýbají dojmům, nejde však o snahu všechno spolknout. Spíše tu máme selekci zážitků mísenou se zvuky, náhodnými dialogy, nápisy. Ty samy stojí za čtení – míchání anglických slovních spojení do českého textu a naopak zapojuje do děje. „Kolache,“ „I’m a poet,“ „Nails“… Již povadlé obrazy se tak zalesknou a dokazují hemingwayovské „Jakýkoliv motiv může být dobrý“. Vypravěčka má daleko k nadšené „teen girl on the road“, ale neblíží se ani snobskému nadhledu (tedy rasismu). Nebojí se naštěstí rýpnout i do téměř dogmatických či tolerovaných pravd. „City“ je umělé, city nejsou. Konec je opravdu koncem, ne useknutím, když začnou bolet prsty. V uvolněné koláži se tak rýsuje několik klíčových zážitků a pár dalších pestrých barev. Není sice moc z čeho vybírat, čtenář je spíše veden, navíc málokdo se asi k titulu vícekrát vrátí. Jeho svoboda a smysl pro humor jsou však nakažlivé. Lehké, nikoliv mělké čtení, nezbytná zbytečnost. Hravá výprava potvrzuje: přečti a pošli dál – ne použij a zahoď.
Miroslav Bárta
Miguel Syjuco
Ilustrado
Přeložil Petr Pálenský
Jota 2011, 384 s.
Ke kolika filipínským autorům se člověk za život dostane? A jak rád by pak poučený napsal, že to bylo typicky filipínské, aby oslnil. Miguel Syjuco je ale autorem s ambicemi celosvětového vydávání a jeho próza podobně jako u Haruki Murakamiho určité rysy lokálního psaní pouze naznačuje. Spíš se snaží světu svou zemi představit, s trochou bedekrového poučování, ale také s celou řadou nepatetických a kritických postřehů o tomto postkoloniálním prostředí s rodovou elitou v čele politického byznysu, každodenností bombových útoků, dálničními povodněmi, zlatou mládeží s širokými nosními dírkami, všudypřítomností bulváru a senzacechtivostí jeho příjemců, obyvatel s prorevolučním naladěním. Hlavní hrdina a vypravěč Syjucova románu Miguel Syjuco píše biografii svého zesnulého přítele a zasvětitele do spisovatelství Crispina Salvadora, excentrické literární celebrity s žánrově i tematicky pestrou tvorbou, která je po malých kouscích ledabyle i funkčně roztroušená po románu. Tato literární nadstavba výběrů z neexistujícího díla baví svou hravostí a udivuje uvěřitelností. Díky psaní o příteli má Miguel především možnost přemýšlet sám o sobě. Jejich identity a vztahy k druhým jsou si totiž natolik podobné, že by stejně tak mohl utonout Miguel a katarzní biografii by dával dohromady Crispin. Na zaměnitelnost obou postav ostatně autor naráží v epilogu celého románu, a tím rámuje už tak složitou strukturu svého debutu.
Filip Horák
Tomáš Lotocki
Čeřeny
Weles 2011, 58 s.
Autorovy básně z let 2000 až 2011 jsou shrnuty do tří kapitol. První upomíná na dětství či dospívání s odkazy na rodinu, rodinné vazby a první vztahy. Lotocki nás vede na vlnách nostalgického dramatu, které vypráví s vědomím trvale přítomné minulosti. („Nic není nevyřčeno/ a přece všechno trvá/ jak zkamenělá vejce v tichu dračích hnízd/ A horké rty co chtěly skálu pít/ dnes vyplavují vydrolená slova“). Spojující linku tvoří přírodní motivy, náměty, které protíná lyrický hlas, často připomínající poezii Jana Skácela. Druhý soubor nabízí odlehčení a uvolnění. Oproti prvnímu jsou básně prodchnuty jemným sarkasmem, glosujícím každodennost. Rovněž přírodně-lyrická nostalgie ustupuje a čtenář může hloubat nad přesahem toho kterého verše. Mezi nimi pak zachytíme i holanovské obraty: „Čas/ zmrtvělý v občasné mravenčení/ jak krev co řine se do odumření paty/ Jsme ještě v slovu?“ Prolínání obou poloh prochází celou sbírkou, patrné je to například ve srovnání básně Po šedesáti letech s hned následující básní Eden. V poslední kapitole se ukazuje, že se autor možná našel, přestože ono „já“ je imanentní ve většině básní. Pomyslně tedy nachází sebe tím, že se na závěr ptá po smyslu psaní i existenci básně. A ještě silněji, když komunikuje se staršími autory, ať už tím, že díla vznikala pod vlivem četby, anebo tím, že se k nim přímo obrací. Otázka, kterou Tomáš Lotocki navozuje, je zřejmá. Kam kráčí tato tvorba a půjde dál? Tvůrčí skepse je totiž nejvýraznější dojem, který zanechává poslední kapitola. Kam tedy v poklidnosti dramatu půjde básník, který říká: „Tak rád mám otřepané fráze“?
Dana Dvořáčková-Malá
Jan Zábrana
Povídky
Torst 2012, 344 s.
V roce 1993 vyšlo v nakladatelství Atlantis šest Zábranových povídek, a až o čtrnáct let později bylo nalezeno dalších sedm. Jedna vyšla v Revue Pandora o rok později, zbylých pět shrnuje spolu s dříve vydanými tento soubor. Jde o texty z let 1954 až 1957, z doby, kdy byl již Zábrana překladatelem na volné noze, ale měl za sebou nevydané básnické sbírky i osobní zkušenost dělníka. Tato juxtapozice je záměrná, povídky totiž charakterizuje neustálé mísení fikce, lyričnosti a autobiografie (jméno JAN ZÁBRANA na poutku uniformy, tesklivá vzpomínka na Humpolec, kde „bylo všechno jinak“, postava Helmutha, přítomného již ve sbírce Lynč – původně pod názvem Léta s Helmuthem). Podobně jako v té době u Hrabala se u Zábrany potkává mizérie továrního prostředí, syrovost vztahů a řeči. Rytmicky přesně odměřené rozhovory mladíků o kvalitách ženských nohou nebo o tom, kdo s kým chodí, ale nikdy nejsou banální, je zde patrná nostalgie po minulosti nebo vztek nad tím, že současnou situaci nelze změnit. Obraz těch, co v prvních letech totality chytili příležitost za pačesy, se opět vykresluje skrze řeč a dialog, jen málokdy se tu někdo soudí, a když, tak bez velkých cirátů. Vypravěč (většinou v ich-formě) je především pozorovatel, zkušenosti zvnitřňuje, v čemž leží další výrazný rys povídek. Vedle toho, co se říká, probíhá osobní monolog, svár pocitů, myšlenek a nejistot ohledně toho, jaké místo vlastně v tom, co žije, má. Ať už jde o mysl dítěte, dospívajícího, šachisty nebo dělníka, tenhle boj v Zábranových povídkách (stejně jako v denících) nemá nikdy konce.
Anna Vondřichová
Charlotte Rocheová
Modlitby klína
Přeložil Jiří Strážnický
Jota 2012, 256 s.
Autorce bestselleru Vlhká místa vychází v českém překladu další kniha s již ne neočekávaným titulem: Modlitby klína. Fantazie čtenářů, popřípadě letmých návštěvníků knihkupectví i tak pracuje na plné obrátky. Román svým názvem deklaruje, že odkrývá zapovězené, a Charlotte Rocheová se opět stylizuje do role rebelky či otevřené zvěstovatelky na poli beletrie. A abychom vskutku nezůstali na pochybách, co je obsahem knihy, je nám nabídnuta ochutnávka v podobě zhruba prvních třiceti stran. Na nich hlavní hrdinka detailně popisuje své sexuální praktiky i soulož s manželem krok za krokem. Nicméně se nemohu zbavit pocitu, že vše je jen „dobře“ promyšlený reklamní tah a hra na efekt, která boří celkový dojem z knihy a předem jí ubírá šance.
Pokud se srovnáte s těmi prvními stranami dvousetpadesátistránkového románu, zjistíte, že příběh vám nenabízí otevřený pohled na ženskou sexualitu vůbec, ale pohled na sexuální rozmary jedné psychicky nevyrovnané ženy. Hlavní hrdinka Alžběta Kiehlová postupně odkrývá traumatizující zážitky z dětství i rodinnou tragédii, která poznamenala její život, a tím mu paradoxně dala směr. Za žádnou cenu nechce připustit, aby byla někdy v budoucnu tak neočekávaně zasažena a znovu prožívala stejnou bolest, a začne naprosto posedle kontrolovat svůj osud. Vše dělá tak, jak se má, řídí opatrně, stará se o ekologii, ale to je jen zástěrka, náhražka, jíž si je sama moc dobře vědoma: „Když se ale můžu soustředit na konání něčeho dobrýho, například stát se vegetariánkou, cítím se pak líp. Nemusím se pak tolik zabývat svým vlastním zmateným Já, ale můžu se zaměřit na svou novou výzvu.“ Přitom Alžběta nechce být ničím jiným než nudnou matkou a usedlou manželkou. Žít naprosto „normálně“. Avšak nemůže se zbavit touhy mít pro každou situaci vymyšlený krizový plán – takřka denně mění svou závěť podle nálady, nazpaměť zná evakuační pokyny při zemětřesení, nastudovala si, jak provést tracheotomii, a umí použít defibrilátor. Neustálý strach z opuštění a ztráty svých blízkých dokáže překonat pouze jediným – sexem.
Přesto sex v románu nefunguje jako to hlavní, je to pouhý vedlejší produkt. Titul je jen šokující pozlátko, které někoho odradí, jiného přiláká. Bohužel ale neplní očekávání žádného z nich. Modlitby klína jsou sice deníkem ženy myslící pouze na jediné, ale zdaleka to není sex. Vnitřní monology ostře kontrastují s vnějším jednáním hlavní hrdinky. A Alžbětino přeskakování v chronologii, krutá ironie bez zábran i odmlky ve čtenáři brzy probudí zájem o její minulost, životní příběh a touhu po jeho dořečení, respektive dočtení.
Tereza Šnellerová
Jochi Brandesová
Třetí kniha královská
Přeložila Tereza Černá
Garamond 2012, 480 s.
Pouze takový národ, který zaznamenává své dějiny, má šanci na přežití. Exemplárním případem jsou Židé, hybatelé mnoha historických dějů i hrdinové anekdot. Netřeba se zde rozepisovat o biblickém odkazu Izraele, stále živoucím v židovství i v křesťanské a islámské transpozici náboženské; Jochi Brandesová v románu Třetí kniha královská dokazuje, jak se lze vypořádat s historickým odkazem na literárním poli. Autorka si vybrala období věhlasné konstituce starověkého Izraele v čase prvních králů Saula, Davida, Šalomouna, které časově spadá do 10. století př. Kr., kdy na Peloponés vpadly dórské kmeny, pravděpodobně byla vyvrácena Trója z homérského eposu a začala konstituce řecké civilizace. Mnohé kulturní prvky a významy – sémy – z těch dob přežívají a tvoří kulturní osnovu naší civilizace a společnosti. Král Jeroboám (příp. Jarobeám), ústřední postava románu, nastoupil vládu po královi Šalomounovi a pokusil se o náboženskou reformu. Její podstata spočívala v zakládání nových svatyní a jmenování nového kněžstva spolu s vytvářením vlastních bohoslužebných řádů. Jeroboám zastával postavení velekněze a ostatní kněží na něm byli závislí na úkor bohoslužby. Tím skončila doba jednoty šalomounského Izraele a došlo k rozdělení na Izrael severní a jižní. Román Třetí kniha královská díky své důmyslnosti rozhodně stojí za přečtení.
Vít Kremlička
James Joyce
Portrét umělce v jinošských letech
Přeložil Aloys Skoumal
Argo 2012, 222 s.
Na počátku století pracoval Joyce na textu Štěpán hrdina, vrátil se k němu roku 1907 a mezi léty 1914 a 1915 vychází již pod novým názvem v časopise The Egoist. Je otázka, jak by byl román přijímán, nebýt změny názvu. V konečné verzi bude totiž vždycky chápán jako jakýsi předstupeň k Odysseovi nebo záznam Joyceovy osobní anabáze. Autobiografické čtení podporuje vročení (Dublin 1904 – Terst 1914) i protagonistovo rozkmotření s Irskem, katolicismem a rodiči a přitakání umění. Jenže Štěpán je především hrdina – a to v dvojím smyslu. Za hrdinu se trochu pyšně pokládá a zároveň jím je chtě nechtě z literárního hlediska. Proto Štěpán je a není Joyce, stejně jako je a není Dedalus, syn svého otce a vynálezce křídel. A o tom, zda se stane Ikarem, lze také pro jeho idealismus pochybovat: „v životním nebo uměleckém způsobu se zkusím vyjadřovat co nejsvobodněji a nejúplněji a bránit se budu zbraněmi, které si sám zvolím: mlčením, vyhnanstvím a lstí“. Střet neosobního vyprávění, Štěpánových proklamací a jeho myšlení je podvratný, za odhodláním i kajícností je vždy v textu ukrytý ironizující pohled. Nejistota panuje i ohledně žánrového zařazení – pro pět kapitol, které zachycují formující zkušenosti dětství až dospívání, se nabízí označení bildungsromán, ale nelze je brát absolutně, neb konec je otevřený; střídá se zde disputace, esej, vyznání či lyrizující líčení smyslových zkušeností. Nenechme se tedy zmást, Portrét rozhodně není dílem umělce v jinošských letech.
Jan Švestka
Claude Lévi-Strauss
Antropologie a problémy moderního světa
Přeložil Josef Fulka
Karolinum 2012, 92 s.
Téma tří přednášek, které Lévi-Strauss přednesl v Japonsku roku 1986, je zřejmé již z titulu. Začíná se systematicky od základů: čím antropologie je, s jakými vědami má co do činění, k čemu může v budoucnu přispět. Text však logicky spojuje obor i jeho poznatky s japonským prostředím, autor dává příklady, odkazuje na místní autority. Stejně jako na dalších autorových dílech zaujme víc než věcnost a naprostá jistota, s níž se odkazuje na nejrůznější výskyty rituálů, spíše respekt ke zkoumanému předmětu, zvykům, jež západní civilizaci uvádějí do rozpaků, a zdánlivě „nedokonalým“ společenstvím. Lévi-Strauss se na ani ne sto stranách detailně zabývá otázkami sexuality, hospodářství a mytického myšlení a ukazuje, nakolik jsou jisté současné modely příbuzné vzorcům společenského jednání přírodních národů. Tato opakující se spřízněnost potvrzuje nezastupitelnost role antropologie, protože právě ona může na základě znalosti cizího vyjádřit mnoho o tom vlastním, známém: „Antropologie nás tedy vyzývá, abychom krotili své sebezalíbení, respektovali jiné způsoby života a zpochybňovali sami sebe díky poznávání jiných zvyklostí, které nás udivují, šokují či odpuzují…“ Až je trochu smutné pomyšlení, že se za těch bezmála dvacet let v přístupu k nepoznaným civilizacím zase tolik nezměnilo a že model Západu najdeme v receptech na šťastný život pořád na prvním místě.
Anna Vondřichová
Josef Fulka, Alena Tesková (eds.)
Maurice Merleau-Ponty. Založení a podstata
Přeložili Josef Fulka, Alena Tesková, Karel Novotný
Oikoymenh 2011, 224 s.
Sborník textů od francouzských autorů spojuje téma pozdní filosofie Maurice Merleau-Pontyho, zhmotněné především v nedokončeném spise Viditelné a neviditelné. Články z různých pohledů sledují Merleau-Pontyho vyrovnávání se s Husserlovou fenomenologií. Zejména studie Marca Richira explicitně dokládá, že zájem autorů není pouze historický, ale že se odehrává na pozadí promýšlení možných pokračování fenomenologické filosofie, pro něž je „opuštěné staveniště“ Merleau-Pontyho pozdního myšlení vhodnou půdou. Jacques Taminiaux tematizuje přímo Merleau-Pontyho přístup k dějinám filosofie, který se odráží ve způsobu, jakým využívá a domýšlí Husserlovy analýzy. Jednotlivé články zachycují posun od „empirického“ pojetí fenomenologie uznávajícího „abstraktní dualitu počitku a předmětu“, jak píše Renaud Barbaras, k „dynamickému“ chápání Merleau-Pontyho, který chce vnímání rozumět ze specificky pochopeného pojmu horizontu, jenž tuto dualitu překonává. Důrazy se přitom kladou na témata tělesnosti (Renaud Barbaras), řeči (Etienne Bimbenet) či samotné fenomenologie (Marc Richir). Tematicky se ze sborníku mírně vymyká text Annabelle Dufourcqové, jehož tématem je Merleau-Pontyho pojetí lásky, kterému oponuje nikoli Husserl, ale Sartre. K příspěvku se nicméně váže část původních textů Merleau-Pontyho, jež tvoří závěr celého sborníku.
Antonín Tesař
Michael Voříšek
The Reform Generation
Kalich 2012, 364 s.
V poslední době se objevilo více prací týkajících se intelektuálního prostředí Československa v padesátých a šedesátých letech minulého století, například od Michala Kopečka, Jana Mervarta nebo Vítězslava Sommera. Voříškova monografie mapující – jak říká její podtitul 1960s Czechoslovak Sociology from a Comparative Perspective – vývoj domácí sociologie v bouřlivé dekádě šedesátých let má s nimi mnoho společného. Všichni jmenovaní autoři reprezentují nejmladší, třicátnickou generaci české historiografie, jíž už je cizí pohled typický pro reflexi vědní problematiky v letech 1948 až 1989, který dominoval v devadesátých letech. Příkladem tehdejšího hodnocení uplynulých desetiletí jako doby znásilňování vědy marxisticko-leninskými poučkami byly třeba Cesty české historiografie Josefa Hanzala. Jmenovaní se také oprošťují od tradičních dějin idejí a jednotlivé disciplíny studují v širokých společenských souvislostech, jako sociální dějiny vědění. Proto Voříšek v úvodu poznamenává: „Tato kniha nevznikla ani pro oslavu marxistického revizionismu, ani aby byla oživena sociologie šedesátých let. Mým záměrem bylo (…) ukázat, jak se lidé chovali v určitých minulých situacích.“ Publikace navíc nabízí znalost širokých souvislostí vývoje sociální vědy ve východním bloku. Vydání knihy v angličtině sice umožňuje otevřít téma mezinárodní čtenářské obci, doma však její obliba stěží přesáhne okruh zainteresovaných badatelů. Proto doufejme, že autor přistoupí i k vydání české mutace.
Jakub Rákosník
Miroslav Paulíček
Nikdo se neodváží říci, že je to nudné
Sociologické nakladatelství 2012, 132 s.
Sociologie kultury a umění u nás v současnosti zažívá boom. Přeskočíme-li příspěvky z pera Jiřího Šafra nebo „neobvyklou učebnici estetiky“ Jiřího Vaňka a další autory, měli bychom jmenovitě připomenout aspoň Vysoké versus populární umění Pavla Zahrádky. Kniha Miroslava Paulíčka se totiž zabývá stejným tématem – věčným svárem mezi vysokým a nízkým uměním – a také otázkou, zdali má pro vědu o společnosti smysl držet navěky dva soupeře v protilehlých koutech ringu. Jsou pro nás v každodenním světě tyto kategorie vůbec ještě přínosné, když se nyní zdá, jako by se umělecké dílo ztrácelo pod nánosy svých funkcí a interpretací? Paulíček je nejpřesvědčivější v kapitolách, kde se věnuje jednomu úzce vymezenému problému, třeba deizaci Shakespeara, konstrukci kánonu či postavě autora. I zde ale publikace funguje spíše jako vtipné a vkusné shrnutí již řečeného a neaspiruje na nějaké obecnější tvrzení, které by otázky sporu mezi vysokým a nízkým nebo mizení a objevování se díla skutečně řešilo. Ostatně píše to o publikaci i autor sám: „Následující texty jsou sledováním aktérů, klouzáním po vláknech sítí vysokého umění na pozadí sítí umění nízkého.“ Což má svou stinnou stránku. Kniha zejména ve své první, historické třetině drží pohromadě hlavně díky spojením „formuloval podobné myšlenky“ nebo „velmi podobnou byla pak dichotomie“. Bohužel se proto odvážím říci, že kniha místy nudná je.
Marta Svobodová