Téměř nekonečný berlínský dvojník

Více než tisíc stran čítající dílo Infinite Jest (Nekonečný žert, 1996) amerického spisovatele Davida Fostera Wallace náleží k románům, které se jakémukoli scénickému či filmovému uvedení úporně brání – rozsahem, strukturou, intertextuálními šlahouny, množstvím labyrintických digresí i postav a hlavně až bezbřehou fantazií a erudicí. V tomto ohledu by tak vzdálenými příbuznými tohoto díla mohly být například Perecův Život návod k použití, Joyceův Odysseus či Cortázarova experimentální skládanka Nebe, peklo, ráj.

Nekonečný Berlín

Ačkoli každé možné adaptaci podobně monstrózních děl předchází jasné vědomí redukce jejich univerza, neznamená to, že nelze jejich bohatost obejít či nahradit jiným principem nebo jevištní složkou, jež nemusí vyrůstat přímo z původního textu. Divadlu Hebbel am Ufer se téměř podařilo vytvořit autonomní scénický tvar. Vzalo totiž za partnera románu sám Berlín, konkrétně jeho západní část s utopickou, futuristickou a i na berlínské poměry výjimečnou architekturou. Zástupcem či vizuálním dvojníkem románu se tak staly výrazné budovy, které jsou na pohled impozantní a jejichž funkce či charakter se navíc přímo vztahují ke klíčovým prostorům románu (tenisový klub, psychiatrická klinika) či je nečekaným způsobem aktualizují (z budovy rozhlasu se tak může snadno stát budova Unie studentů massachusettského Ústavu technologie, z Finančního úřadu v Reinickendorfu Úřad pro nespecifikované služby).

Divadlo Hebbel am Ufer nalezlo pro divadelní akci – která se však leckdy pohybovala na pomezí performance, výtvarné instalace či třeba inscenované konference – osm impozantních míst. Zde pak nechalo pracovat celkem dvanáct tvůrců či uměleckých seskupení na čtyřiadvacet hodin trvající divadelní orgii. Infinite Jest se odehrává v budoucnosti, a tak byla záměrně vybrána futuristicky vypadající architektura, do níž byly jednotlivé zlomky románu zasazeny. Sám divák si mohl zvolit, zda značně dystopickou a skeptickou pouť absolvuje na jeden zátah, anebo chce být přítomen pouhé polovině divadelních akcí. Wallaceův román naštěstí podobnou svobodu umožňuje, lze do něj vcházet z různých stran a v jeho berlínské podobě se i po perfektně zorganizované a časově důsledné polovičce tohoto maratonu nikdo necítil zcela ochuzen o možný konec či neznámou druhou polovinu. Během pauz navíc bylo podáváno občerstvení, káva a energy drinky, každý z diváků dostal skládací sedátko, publikum bylo po městě rozváženo autobusy a podobně.

Vybrané pasáže z románu fungovaly do značné míry jako autonomní buňky, které by v podání tak rozmanitých divadelníků, choreografů a výtvarníků měly své scénické opodstatnění i jako samostatné kusy. Projektu se účastnili jak tvůrci pro Hebbel am Ufer kmenoví, jako například Constanza Macrasová, Gob Squad či She She Pop, tak jasně vyprofilovaní umělci spojení s jinými divadly či projekty (Anna Viebrocková, Jan Klata, Mariano Pensotti, Chris Kondek a další). Nejednalo se tedy čistě o německý projekt, ale o mezinárodní dílo, které bylo hráno v němčině a angličtině.

Kurty, nemocnice, umělé kopce

Zatímco se většina českých divadelních site specific projektů soustředí na budovy opuštěné, zašlé či zbavené původních účelů a činí z nich jisté memento lhostejnosti k lidským výtvorům, v případě inscenace Unendlicher Spass se naopak součástí souřadnic díla staly i budovy stále funkční a obhospodařované, což vše posouvalo do kontextu umělecké invaze a pocitu nepatřičnosti v zabydlování užívaných míst. Zatímco například na tenisovém stadionu Steffi Grafové či v neuköllnské nemocnici pracovaly celkem tři tvůrčí skupiny a využily posilovny a kurty pro inscenace či poloinscenované happeningy, na opuštěné monitorovací stanici americké armády na vrcholu umělého kopce Teufelsberg se jednalo o jedinou dvacetiminutovou antidivadelní akci bez jakkoli budovaného hereckého projevu, o prosté provedení textu v kostýmech.

Wallaceův značně heterogenní monument získal díky Hebbel am Ufer otevřenou divadelní podobu, která v mnohém korespondovala s jeho literárním, diskontinuitním a groteskním charakterem. Impozantní práci zde předvedli dramaturgové a scénografové, kteří takřka každý původní prostor uzpůsobili vizuálně minimálními prostředky či až surreálnými akcenty divadelnímu účelu. Efektnost a výtvarná opulentnost často vyvěrala z budov samých. Přesto se na tenisových kurtech vyskytly v hledišti stovky siluet s nápisem Father, které tvořily němý přihlížející dav pro část připravenou Gob Squad. Vznikl tak imaginární tenisový zápas, kde se namísto raket a míčku hrálo s identitami a schopnostmi definovat sebe a své pocity. V pravděpodobně nejdepresivnější části inscenace použila Anna Viebrocková poničený a notně sešlý nemocniční inventář a přímo zanesla sál jídelny židlemi a stoly, mezi nimiž nechala procházet pacienty léčící se ze závislostí.

Dramaturgické orgie

Po dramaturgické stránce se podařilo vystavět divadelní projekt budoucnosti stejně hořký a skeptický, ale i humorný jako předloha a zachovat přitom motivy a lokace. Stejně tak byl Unendlicher Spass rozehrán v různých podobách divadelního jazyka a herectví, které však většinou bylo ryze formální a následovalo hravý a nepříliš psychologický text. Většina tvůrců se rozhodla nevytvářet komplexní a do posledního puntíku dotažené části Nekonečna, ale spíše naznačit, jak lze k textu přistupovat nebo co z něj zdůraznit. Výstupy měly podobu scénické skici, čehosi organického a otevřeného proměně či interakci diváků, která byla součástí konceptu většiny tvůrců (například skupina performerek She She Pop na samotném konci maratonu nenápadně natáčela polospící unavené diváky a jejich unavené tváře vzápětí promítala na plátno). Dramaturgové z Hebbel am Ufer tak dokázali z dvanácti fragmentů vytvořit celek, jehož jednotlivé motivy a postavy procházely napříč celodenním eventem ne nepodobny jistým fantomům či mytickým postavám.

Méně výrazná bohužel byla třetina poznamenaná zmatenou choreografií Constanzy Macrasové a režií bez postoje Richarda Maxwella, kteří svým částem věnovali zkrátka málo času a vášně, ať už za to mohla předprázdninová únava nebo lenost matadorů. Výsledek jejich práce tak byl nejasným pokusem, který se k Wallaceově předloze i dílům jiných vztahoval jen přibližně, navíc bez vnitřního zaujetí.

Je zřejmé, že nebylo záměrem vyčerpat celý román, ale spíše ukázat, nakolik může mít ještě druhý a nezávislý život v jiných reáliích a kontextech a že se jeho síla samotným zobrazením neztrácí, naopak, rozšiřuje se o další dimenzi. Impozantním kladem projektu, který byl proveden celkem osmkrát pro velmi omezený počet diváků, byla i značná náročnost příprav všech prostor a velký počet herců, výtvarníků, produkčních, kteří množstvím určitě převýšili přítomné publikum. Infinite Jest si tak i ve své dramatizaci uchoval pozici nejen intelektuální a motivické, ale přímo inscenační nedostupnosti.

Autor je dramaturg a divadelní vědec.