Filmové distribuční společnosti dokážou novináře stále znovu překvapovat. Občasná kratochvilná snaha jedné distribučky donutit publicisty přímo po novinářské projekci dané dílo zrecenzovat mezi dveřmi do sálu však při bližším pohledu zas tak legrační není. Ukazuje totiž, jaká je dnes vlastně role novináře. Měl jsem donedávna za to, že pocit přináležení ke kastě jakýchsi PR poskoků patří jen k našemu lokálnímu rybníčku nedomrlého kapitalismu. Červencová korespondence s konkurenční společností mi však naplno odhalila, k čemu dnes novináři jsou, a to v globálním měřítku. Úsečný e-mail ohledně toho, abych si pohlídal, jestli jdu na tu a tu projekci sám za dané médium, protože s tím byly v minulosti potíže, mě přiměl k reakci na téma etiky a povahy novinářské práce. V sálech plných náctiletých bloggerů a důchodců by pravděpodobně přítomnost několika dalších kritiků, kteří o filmu doopravdy píší, mohla způsobit katastrofu. Finanční i mediální. Chápavá reakce na moji asertivní odpověď se však odvolávala na nařízení z míst nejvyšších, z americké centrály. A když člověk hezky zašoupe nohama a napíše bryskně pěkný „výstup“, přístup do kinosálu mu jistě nebude odepřen.
T. Stejskal
Před rokem 1990 byla jakákoliv snaha, aby stát dodržoval vlastní zákony, odměňována demagogickými proslovy papalášů a pomlouvačným mediálním útokem. Občané a jejich iniciativy však odvážně a trpělivě vládnoucí elitu upozorňovali na porušování svých práv. Proto také v červenci 1989 vznikla výzva Několik vět, která mj. obsahovala tento požadavek: „Aby byly všechny chystané a uskutečňované projekty, které mají natrvalo změnit životní prostředí v naší zemi a předurčit tak život budoucích generací, neodkladně předloženy k všestrannému posouzení odborníkům a veřejnosti.“ Od roku 1992 opravdu máme zákony, které veřejnosti umožňují spolurozhodovat o podobných projektech. Ale občas to zaskřípe. Příkladem je dálnice D8, jejíž výstavba se nyní opět pozastavila, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem vydal rozsudek, kterým zrušil územní a stavební rozhodnutí pro část její trasy. Při výběru její varianty v roce 1995 totiž nebyli v rozporu se zákonem přizváni odborníci a veřejnost. A reakce papalášů? Je téměř shodná jako před více než dvaceti lety. Hejtmanka Ústecka Jana Vaňhová (ČSSD) sbírá podpisy za urychlenou výstavbu dálnice a teplický senátor Jaroslav Kubera (ODS) varuje před útoky ekoteroristů. Oba dva i jejich strany ovšem zapomněli, že v soudnictví má mít hlavní slovo spravedlnost, a nikoliv síla – ať už většiny nebo názoru.
M. Patrik
Na internetu a sociálních sítích se hromadí oslavné ódy volající po podpoře Vladimíra Franze v nastávajících prezidentských volbách. Co o něm veřejnost, krom toho, že je téměř po celé ploše svého těla potetován, vlastně ví? Po chodbách DAMU se šušká o Franzově konzervativním hudebním vkusu, za nějž šestkrát obdržel Cenu Alfréda Radoka. Z archivů zase někdo vyštrachal úsměvný článek z časopisu Vlasta, v němž je skladatel a vystudovaný právník představen jako reprezentant hnutí skinheads a na adresu přistěhovalců říká: „Co je ve dne cizokrajným folklorem, mění se soumrakem na organizovaný zločin, pasáctví, narkomanii, veksláctví, loupeže, vraždy. Tam, kde stát nestačí zajistit klid, musí si tedy lidi pomoct sami.“ Článek je ihned ze všech stran dementován a zesměšňován. Pravda ovšem je, že byl Franz, třeba spolu s Jiřím X. Doležalem, aktivním členem české mutace skinheads raných devadesátek, jež si říkala kališníci. Vznikla radikalizací fanoušků skupiny Orlík a hlásala anticiganismus, nacionalismus a boj proti drogám. Jak vidno, pořádná tetáž ještě není znakem progresivní nátury.
J. Chlupáč
Sentiment má různé podoby, často značně bizarní až nevkusné. V Itálii se například způsobem jarmarečně konzumním teskní po Ducem. Na leckteré benzinové pumpě lze v třetím tisíciletí koupit zapalovače, z nichž na vás přísným zrakem hledí Benito Mussolini, někde dokonce se zdviženou pravicí, jinde s tradičními fašistickými symboly. Ke koupi se nabízí i vůně do auta ve tvaru Duceho hlavy – s odérem citrónu nebo růžových květů. Zákon o propagaci fašismu má zřejmě v Itálii neobvyklou podobu, a nepřekvapí tak, že modelka a poslankyně italského parlamentu Alessandra Mussoliniová, vnučka bývalého italského vůdce, rozdává ve sněmovně autogramy na fotky svého dědečka. Stesk po státníkovi, který dokázal „zavlažit vyprahlé části Itálie“ a „dal práci lidem“, je obehranou, ale stále populární písničkou. Z opačného politického spektra zase pochází spojení „občanská válka“, jímž mladí levicově orientovaní Italové kupodivu myslí druhou světovou válku. Zatímco jedni touží po návratu „černých košil“, druzí v rámci svého antifašismu dokázali úspěšně vytěsnit, na čí straně jejich země v největším válečném konfliktu lidské historie vlastně bojovala. V této situaci je skutečně úspěch, že Duce zatím zapaluje jen ta cigára.
P. Chodec
Ministryně kultury Alena Hanáková se zdá být nevyčerpatelným zdrojem politických přešlapů. Tentokrát na stránkách státního úřadu informuje v tiskové zprávě občany o tom, že podporuje stranického souputníka Petra Gazdíka v kandidatuře na hejtmana svého rodného zlínského kraje. Možná by bylo vhodné, kdyby ji občané na oplátku poučili, že potenciální změny ve vedení nějakého poslaneckého klubu a její osobní vztahy opravdu nejsou tím, co patří do ministerské agendy komunikace s veřejností. Těžko hledat okatější porušení pravomocí veřejného činitele, tohle je moc i v bídných českých poměrech.
M. Zajíček