The Bourne Legacy
Režie Tony Gilroy, USA, 2012, 134 min.
Premiéra v ČR 9. 8. 2012
Kamera sleduje z podhledu nehybné tělo na vodní hladině. Tento úvodní záběr odkazuje nejen k úplnému počátku bourneovské série, ale též k filmu o poznání klasičtějšímu: k Sunset Boulevard. Na rozdíl od prvního dílu (i od zmiňované klasiky) se však tělo ve vlnách samo pohne a odplave. A v tomto jediném pohybu se ztělesňuje celý rozdíl mezi bourneovskou trilogií a jejím aktuálním dovětkem. Manifestuje se v něm odlišnost obou hrdinů, která určuje charakter celého snímku. Vyprávění předchozích dílů záviselo na Bourneově amnézii, stavělo diváka do podobné pozice jako postavu a především v Greengrassových pokračováních tomu podřizovalo i styl. Odkaz naopak sleduje paralelní příběh agenta Aarona Crosse, který naprosto přesně ví, co dělá a proti čemu stojí. Jeho snaha zachránit si krk v době, kdy Bourneovo řádění nutí jeho bývalé nadřízené likvidovat stopy po všech pochybných projektech tajných služeb, je zcela účelná a poměrně složitý děj má příchuť zbytečného konstruktu. Oproti nervnímu stylu předchozích dílů se film odehrává v klidném tempu, s minimem akce. Snaha dát novým postavám lidský rozměr však funguje jen zčásti, byť je tu pár sympatických míst, vybočujících z thrillerové rutiny. Snímek brzy začne být přehnaně upovídaný a mechaničnost dění i postav spolu s absencí dynamických scén nakonec zrazuje i žánrovou rutinu samotnou. A jediná větší akční scéna stvrzuje derivativní povahu díla – kopie honičky z předchozího dílu nepostrádá jen styl originálu, ale i jeho smysl.
Tomáš Stejskal
Méďa
Ted
Režie Seth MacFarlane, USA, 2012, 106 min.
Premiéra v ČR 2. 8. 2012
Tvůrce seriálového hitu Griffinovi (Family Guy) Seth MacFarlane se po dvaceti letech strávených v televizní branži rozhodl vtrhnout na velké plátno. Protože jsou jeho doménou kreslené pořady, i jeho první filmový hrdina je animovaný. Kdo viděl alespoň pár epizod jeho „normální rodinky“, jistě nebude od Médi očekávat korektní humor. Ovšem na druhé straně by bylo na místě očekávat humor, který je k smíchu. Samotný motiv oživlého plyšového medvídka, který provází svého majitele až do dospělosti a psychologicky se spolu s ním vyvíjí z pouhé hračky do složitější osobnosti, je v jádru zábavný a má určitý potenciál. Ten tvůrce ovšem zadusil smrští stokrát omletých fekálních skečů, sexistickými vtipy bez pointy a vyprázdněnými odkazy na popkulturu sedmdesátých a osmdesátých let. Nejprve se důkladně vyčerpá „téma“ Flashe Gordona. Jeho představitel Sam J. Jones musel být za příležitost veřejně se ztrapnit po desetiletích strávených na okraji divácké pozornosti velmi vděčný. V samotném závěru si MacFarlane naprosto bez kontextu dloubne i do několika současných filmových průšvihů, přičemž si neuvědomuje, že se zařazuje po jejich bok. Možná kdyby tenhle plyšák zůstal zavřený v televizní bedně, kde je Seth MacFarlane doma, působil by o něco méně mimo mísu. Lepší bude počkat si čtvrt roku, kdy bude do našich kin uveden dánský snímek Teddy Bear.
Jakub Pech
Poslední výkřik
Režie Tomáš Kučera, ČR, 2012, 90 min.
Premiéra v ČR 2. 8. 2012
Dovedu si představit, že za patnáct let budu sledovat desátý snímek Tomáše Kučery a budu si říkat, že tentokrát ten Vřískot docela trefil. Samozřejmě, že v něm uvidím i Danu Morávkovou a nejspíš i Ewu Farnou nebo někoho podobného. Zatím ale Kučera natočil teprve druhý snímek a americkou hororovou klasiku Vřískot ani v jednom z nich příliš dobře nenapodobil, ačkoli se o to v obou případech dost okatě snažil. Debutová Čepel smrti (2009, minirecenze v A2 č. 17/2010), která u nás oficiálně vyšla jen na DVD, patřila i v kontextu českého amatérského hororu k výjimečně diletantským počinům. Druhotina Poslední výkřik se už dostala do kin (patrně díky Ivetě Bartošové, která je uvedená na plakátu jako hlavní hvězda a přitom po vzoru Drew Barrymoreové z Vřískotu zemře během prvních pěti minut filmu) a lze ji označit za amatérský standard srovnatelný s interiérovými televizními inscenacemi. Tvůrci si zřejmě pořídili stativ a naučili se základní pravidla střihové skladby, takže dílo více připomíná klasický film, na rozdíl od Čepele smrti stylem zcela zapadající do kategorie home video. Když k tomu přičteme bezděčně mongoloidní výkony většiny – zejména mužských – herců (včetně Miro Šmajdy ze SuperStar) a pár rovněž nezáměrných rekvizit (doklady rybáře na stole policejního inspektora, informace o sběru roztroušené po interiéru školy), je výsledek vlastně docela snesitelná neumětelská legrace.
Antonín Tesař
Youth Camp
//-//
Canata Records 2012
T[tYEAbv! Jdeme na surf! Tímto zvoláním nás k poslechu jedné ze svých čerstvě vydaných nahrávek láká malé japonské vydavatelství Canata, jehož zaměření svědčí o tom, že také na druhé straně Tichého oceánu je revival surf rocku v módě. Cílem vydavatelství není nic menšího než „třetí léto lásky“ a tvorba pozitivně naladěných, nejčastěji dvoučlenných či sólových, projektů z celého světa se k tomuto ideálu ze svých ložnic a kuchyní nyní hromadně připojuje. Samo nakladatelství případné nové hvězdy vyzývá: „Netrapte se s dovednostmi ani s žánry. Hlavní je, aby to znělo hezky.“ V kýžené hezké hudbě skupin jako Shortcake Collage Tapes, Daydrop nebo právě Youth Camp se tak proplétá surf rock s dream popem, shoegaze nebo glo-fi. Důležité je nesjet z křehce perlivého hřbetu vlny programově pozitivního sebeuspokojení, jež je, soudě podle následujícího motta, stejně bezmyšlenkovité jako právě láska nebo surfing. „Věříme, že pop je svoboda a že svoboda je pop,“ píše se na stránkách vydavatelství. Také Youth Camp se vezou na vlně retra, reverbu a slasti. Zatímco však původní „král surfové kytary“ Dick Dale svou produkcí vzbuzoval dojem, že plavba bude plná dobrodružství, a Beach Boys aspoň, že se přese všechny psychické problémy na břehu nakonec přece jen dostaneme do varu, projekt amerického hudebníka Jamese Harrise vyvrcholí šplouchnutím jakési hudební retro erotiky: „Yeah!“ Ale to je v době krátkých dovolených a k dokonalosti dotažené pornografie na třetí léto lásky tak akorát.
Billy Shake Jr.
Frank Ocean
Channel Orange
Def Jam 2012
Tvorba Franka Oceana, který je jedním ze členů seskupení OFWGKTA, stojí oproti produkci ostatních členů kolektivu v silném kontrastu. Především se nejedná o rap. Oceanova hudba by se dala popsat jako R&B nebo soul, ale každé stylové zařazení přece jen trochu pokulhává. Každopádně se jedná o hudbu, která by posluchače mainstreamového rádia nijak nezaskočila, ačkoli místy Ocean ve svých textech sahá k surrealističtějšímu vyjádření. Celé album se drží pomalého tempa, ani jedna ze skladeb není výrazně rychlejší. Zcela nerapový je potom samotný obsah jednotlivých skladeb – oproti OFWGKTA žádné explicitní násilí a sex, ale intimní příběhy. Kromě hostování Earla Sweatshirta a Tylera the Creatora z domovského seskupení, a trochu překvapivě také André 3000, je album od rapové poetiky zcela oproštěné. Jeho silné stránky jsou úplně jinde. Velmi působivá je netradičně pojatá produkce využívající syntezátorů, elektronických bicích a nečekaných gradací, ale i klasických nástrojů. Výrazným znakem jsou rovněž texty, zaměřené na neopětované vztahy, touhu, závislost, drogy. Vyznění alba se pohybuje mezi romantickým a temným. Do abstraktnější roviny se Ocean dostává v desetiminutové skladbě Pyramids, která je i pro svoji proměnlivost vrcholem jinak velmi vyvážené nahrávky. Channel Orange je album, které k proniknutí do svého originálního fantazijního světa vyžaduje soustředěný a opakovaný poslech. Odhalit tento obtížně uchopitelný klenot se však rozhodně vyplatí.
Ondřej Korhon
Hector Berlioz
Roméo et Juliette
Radioservis 2012
V edici Great Artists Live in Prague vyšla archivní nahrávka Berliozova díla Roméo et Juliette pořízená na festivalu Pražské jaro v roce 1960. Berliozova symfonie pro sóla, sbor a orchestr z roku 1839, složená podle Shakespearovy tragédie na slova Émila Deschampse, patří k autorovým nejlepším a nejoriginálnějším dílům. Je to detailní programní kus, v němž zpívané pasáže tvoří jen malou část – tragický příběh veronských milenců je ilustrován především hudbou samotnou. Při premiéře díla v Paříži účinkoval stočlenný orchestr i stočlenný sbor a tři sólisté a v publiku seděl mimo jiné i Richard Wagner, na kterého měl Berlioz značný vliv. Reakce publika i kritiky byly smíšené, jak se na novátorské a nezvyklé dílo sluší, nedá se ale hovořit o neúspěchu. Téměř stominutová skladba má čtyři oddíly – nejkrásnější je oddíl třetí, čistě orchestrální Milostná scéna trvající zhruba dvacet minut. Je to jedna z nejlyričtějších skladeb ve světové hudbě, plná nádherných barev, bohatá, působivá a naléhavá. Přítomná mono nahrávka je však zajímavá hlavně pro znalce, neboť běžného posluchače asi odradí hned ze dvou důvodů: prvním je kvalita, druhým to, že zpívané party jsou v českém překladu, což je dnes nezvyklé a poněkud rušivé. Český pěvecký sbor a filharmonii řídí věhlasný a stále aktivní americký dirigent Lorin Maazel, který byl tehdy v Praze na svém prvním vystoupení. Je to zajímavý dokument své doby, provedení na vysoké úrovni jak po stránce orchestru, tak i sboru a sólistů.
Milan Valden