Po rozsudku nad třemi členkami Pussy Riot se zvedla i v ČR nebývalá vlna solidarity a rozhořčení nad ruskou justicí. Pochybnosti ale vyvolává, na čem reakce, jež zaplavily média a sociální sítě, stojí. Nejen v případě ministerstva zahraničních věcí, kdy se jedná o značně selektivní lidskoprávní agendu, nebo médií, pro něž jsou atraktivní obrázky dívek za mřížemi. Jde hlavně o masu lidí, kteří se o podobné události vůbec nezajímají a odpor proti (jakémukoli) systému je jim přinejlepším vzdálený. Ti všichni v případě Pussy Riot pocítili potřebu rozhořčit se nad bezprávím a pranýřovat jeho vykonavatele. Deklarovaná solidarita přehlíží, či spíše nezná tvrdě levicový postoj Pussy Riot, který rozhodně nekončí jen odmítnutím putinovského Ruska. Její motivace se proto budou nacházet asi jinde než ve ztotožnění se s ruskými punkerkami. Nejde spíš o možnost vybíjet si protiruské resentimenty, které v posledku nemají s Putinovým autoritářským a občanské svobody potlačujícím režimem nic společného? Zároveň se můžeme pokrytecky poplácat po zádech, jak na Západě, k němuž se počítáme, by se nic takového stát nemohlo. Nad obrázky z Guantánama se nudou zavírají oči a přinejmenším podivný hon na Juliana Assange a Wikileaks je míň zajímavý než přejetá kočka někde u Budějic.
M. Metelec
Když 18. července otevírala Madeleine Albrightová v Praze středoevropskou pobočku amerického vzdělávacího Aspen Institutu, netušili jsme ještě, jak mnohoznačný může být název konference, která v rámci otevření proběhla – Krize jako příležitost. Nyní máme jasněji. „Krvavá Madla“, jak bývá nazývána odpůrci kvůli některým poněkud nemírovým řešením politické situace, totiž hbitě usiluje o koupi kosovských telekomunikací, státního podniku stejného Kosova, jemuž dopomohla k nezávislosti. Přátelskými vztahy s vládou tak nenápadně pro svou společnost Albright Capital Management připravila půdu v privatizaci ne zrovna podle nestranných pravidel „svobodného“ trhu. „Je opravdu dobré vidět, jak demokracie funguje, a tady funguje dobře,“ řekla v červenci našim senátorům. Třeba brzy využije příležitosti i u nás.
M. Zajíček
Česká mykologická společnost začala svým členům zasílat výbušný materiál. Mapku České republiky s označením, kde právě a jak moc rostou. Barevné fleky (zanesené staromilsky klasickou fixou) na mapce odhalují realitu prvního pokusného sběru: data z většiny území nedorazila, Střední Čechy a Morava – neroste nic nebo téměř nic, zbytek republiky – slabý nebo střední růst. Barvy pro „dosti hojný“ a „maximální růst“ chybějí zcela. Poněkud modernější zpracování rad, kam na houby, nabízí zájemcům fórum webových stránek www.nahouby.cz. Nervozita houbařů, frustrovaných neúspěchem, tu pod mapkami jednotlivých krajů bije do očí i náhodného kolemjdoucího. Lokoman: našel jsem jen 1 houbu. A tu jsem pak vzteky rozmlátil kamenem. Karel: neurotickej debil debilem zůstane, i kdyby sebevíc zapršelo. Lokoman: jo Karle, někdy se potkáme v lese, ale pak umlátim tebe. Snad pro jiné depresivní podzim přinese duším postižených houbařů opět potřebnou psychickou pohodu. Protože „hniloba je základ podhoubí“.
J. G. Růžička
Prázdninové nicnedělání vybízí k ledasčemu. Třeba k sbírání nosných myšlenek nejlepšího psychiatra v Česku, odborníka na řízení vědy a miláčka mainstreamových médií Cyrila Höschla. V oblibě má skoroprezident (nominaci skromně odmítl) hlavně genderové otázky: „Většina žen si dokáže zuby čistit za chůze a ještě u toho rozprávět na nejrůznější témata. Krouží kartáčkem nahoru a dolů, mluví, a navíc jsou třeba schopny současně druhou rukou utírat stůl.“ Multitaskingové nadání by měly ženy využívat zejména ve školství, konečně vždyť „tam je jich víc, tak ať se z toho radují“. Pasoval se rovněž do role statistika genderové rovnosti: „Když budete mít pytlík, ve kterém bude 70 % červených kuliček a 30 % bílých, a já vám řeknu, ať poslepu jednu kuličku vytáhnete, no tak hádejte, jaká bude pravděpodobnost, že ta kulička bude bílá nebo že bude červená – a takhle se tvoří ty orgány, jako je rada vlády, jako je Grantová agentura České republiky.“ Proto v nich hledáme „slabší pohlaví“ lupou! Vezměme proto, milé ženy, kartáčky, kružme nahoru dolů, utírejme stůl a radujme se, že aspoň ty učitelky se radují. Kterým to nestačí, nezbývá než si přát, ať vám naroste pořádnej pytlík.
D. Brutová
V následující poznámce se jistě nenajde každý, koneckonců je pouze pro zralé muže. Jenže pokud chceme nastavit zrcadlo svému traumatu, s uměním průzračných tabulí si nevystačíme. Rub je třeba potřít trochou beztvaré černé kaše, jinak se neuvidíme. Naštěstí takové látky je u našinců vždycky dost a muži přemítající nad pivem se svých myšlenek nikdy neštítili. Namátkou cituji z textu na stěně přímo přede mnou. Zarámované dílko je nadepsáno lákavě: Proč je pivo lepší než žena? Stručně tak vystihuje námět někdy občasných, jindy trvalých úvah nejednoho z pravidelných hostů. Není divu. Jak se tak ledacos převrací v hlavě, mnohé se ukáže jako nezvratné. Třeba: „Pivo se nelituje.“ „Pivu nevadí, že prdíš a krkáš.“ „Pivo se nestará, kdy přijdeš.“ „Pivo tě moc nestojí.“ „Pivo poslouchá a nikdy se nehádá.“ „Pivo nemlaská, když chrápeš.“ „Pivo neskuhrá, že je unavené.“ „Pivo neleze na nervy.“ „Pivo neskáče do řeči.“ „Pivu nic nevadí.“ „Pivo je rok od roku lepší.“ „Pivo vypadá pořád stejně.“ „Pivo netloustne.“ „Pivo ničím nenahradíš.“ „Pivu se dá porozumět.“ „Pivo nemá děti.“ A poněkud zoufalé, ale výstižné: „Piv můžeš mít, kolik chceš.“ Je to tak.
M. Cecek