Dalo se bohužel očekávat, že k tažení proti ruským Pussy Riot se přidají i zástupci české katolické církve, včetně toho nejvyššího z nich. K sbližování dochází i mezi představiteli ruské pravoslavné církve a polské církve katolické. Jakkoliv je právě urovnávání historií pošramocených rusko-polských vztahů dobrou zprávou, je třeba zdůraznit, že v lecčems spíše děsí.
Není příjemné psát o někom, kdo je zbytečně a po nesmyslně dlouhé vyšetřovací vazbě odsouzen k nesmyslnému věznění, něco tak málo zdvořilého, jako že nápaditostí a vkusem připomíná českého umělce Davida Černého, ale přiznám se: Pussy Riot mi ho připomínají. Ovšem s jednou výjimkou, a to podstatnou: ony nejsou miláčky tamních mocenských elit. To je třeba rozlišovat docela zásadně, ačkoliv to například zřejmě nerozlišuje Dominik Duka, kterému připomínají rovnou Stalina, jak řekl: „Potupa chrámu sv. Spasitele připomíná sovětské blasfemické zničení tohoto chrámu Josefem Vissarionovičem Stalinem. Pomsta za rozsudek, jíž bylo zboření kříže postaveného na místě zavražděných obětí NKVD v Kyjevě, mě přece jen děsí. A ptám se, koho se více obávat.“ Otázka, kolik mají Pussy Riot divizí, se docela vytratila, tak jako se z Dukova projevu vytratila role Vladimira Putina.
Hluboko do třicátých let
V něčem podobné porozumění mezi vysokým představitelem katolické církve a ruským mocenským establishmentem se objevilo nedávno i ve vztazích polsko-ruských, totiž ve společném Poselství národům Polska a Ruska patriarchy Cyrila a předsedy polského episkopátu arcibiskupa Józefa Michalika ze 17. srpna 2012. V něm se mimo jiné praví: „Tragické zkušenosti 20. století zasáhly v menší či větší míře všechny země a národy Evropy. Bolestně je zakusily naše země, národy a církve. Ruský a polský národ spojuje zkušenost druhé světové války a období represí vyvolaných totalitními režimy. Tyto režimy, které se řídily ateistickou ideologií, bojovaly se všemi formami zbožnosti a vedly zvláště krutou válku proti křesťanství a našim církvím.“
Jistě nelze tato slova odmítnout docela, údiv však vzbuzuje přinejmenším – přes všechny podobnosti diktatur a totalitních režimů účelové – připodobňování nacismu a komunismu, jaké známe i z našich končin. Snad se jen u nás obvykle přece jen netvrdí, že by se ony režimy tak docela podobaly, pokud jde o ateistický fundament (a spojenectví nacistů s některými státy připomínajícími teokracii).
Poselství obsahuje taky slova smířlivá a potřebná. Snad v historické bilanci převáží nad pasážemi spornými, jako je i následující: „Dnes stojí naše národy před novými výzvami. Pod záminkou zachování principu světského státu nebo obhajoby svobody jsou zpochybňovány základní morální zásady opírající se o Desatero. Podporují se potraty, eutanazie, svazky osob téhož pohlaví, jež je snaha představovat jako jednu z forem manželství, je propagován konzumní životní styl, jsou odmítány tradiční hodnoty a z veřejného prostoru jsou odstraňovány náboženské symboly.
Nezřídka se setkáváme s projevy nenávisti ke Kristu, Jeho Evangeliu a Kříži, a také se snahami vyloučit církev z veřejného života. Falešně chápaná světskost získává formu fundamentalismu a je ve skutečnosti jednou z podob ateismu.“
Tuto deklaraci je těžké nečíst jako deklaraci politickou, především jako prohlášení pastýřů. V něčem jako by nás odkazovala do třicátých let, ba i hlouběji do dějin. Do dob, kdy zasloužilý český polonofil a překladatel Jan Karník oslovoval Polsko jako naději a říkal mu „dnes buď baštou mocnou proti zátopě/ moře rudého a smečky chuligánů“. Neboť (s vědomím všech dnešních odlišností): „Západ Satan mrví,/ Východ tone v krvi…“
Vzájemné otevírání?
Takto skončit by bylo však příliš ponuré. Bývá lépe, když spolu lidé – a tím spíše vysocí představitelé církví – mluví. Pro bojovnou národně katolickou pravici je toho i tak dost. „Chápu, že hlavním důvodem uzavření této úmluvy je vůle biskupské konference a pravoslavné církve bránit křesťanskou civilizaci života před stále silnější vlnou laicizace, před civilizací smrti. Je takové rčení, ostatně ruské, že ve válce je každý bajonet dobrý,“ řekl rozpačitě Jarosław Kaczyński, předseda nejsilnější polské opoziční strany Právo a spravedlnost (PiS) novinářům z týdeníku Wprost. „Ale ta dohoda představuje pro PiS problém, ne?“ ptali se ho dál. „Ne, nepředstavuje.“ – „Dohoda církve, blízké PiS, s metropolitou Cyrilem, blízkým člověkem Putina, podezíraným ze spolupráce s KGB?!“ – „To jste řekli vy.“ – „A co si myslíte o Cyrilovi?“ – „Nic.“
Po neštěstí polského prezidentského letadla u Smolenska před více než dvěma lety se podařila polským i ruským představitelům neslýchaná věc, a to i přesto, že minulost obou států smíru nepřeje. Nedávno se povedlo podstatně zvýšit propustnost hranice mezi Polskem a Kaliningradskou oblastí, tedy částí Ruské federace. Málokdo to u nás ocenil jako podstatný výkon obou států, ale i Evropské unie.
Největší optimisté očekávali, že společné prohlášení nejvyšších představitelů největších církví polské a ruské bude mít podobný význam jako slavné „Odpouštíme a prosíme o odpuštění“ adresované v polovině šedesátých let polskými katolickými biskupy biskupům německým. To se zřejmě nestalo. Vzájemné otevírání však přese všechno pokračuje. Celkem bez české pozornosti, ale to už tak chodí.
Autor je překladatel a redaktor Listů.