Tereza Lenerová Hradilková
Deadline
Divadlo Ponec, Praha, premiéra 8. 10. 2012
Finský performer Pasi Mäkëla, který pracuje v Česku na rozličných projektech, je zcela oproštěný od svazujících žánrových hranic. V posledních letech se objevil například v inscenaci s prvky site-specific Zdař Bůh!, kterou pro ostravský důl Michal připravili Ewan McLaren a Miroslav Bambušek jako součást dlouhodobého projektu věnovaného energiím. V divadle Alfred ve dvoře vystoupil v poloimprovizované, radikální a punkové autorské performanci Tonttu. Aktuálně ho choreografka Tereza Lenerová Hradilková přizvala do své inscenace Deadline. Nutno říct, že společně s tanečnicí Kateřinou Dietzovou tvoří velmi kontrastní duo. Mäkëla je svým jevištním naturelem neotesaný, divoký a tělesný, součástí jeho výrazu je zvuk – pokud nemluví, pracuje se skřeky a výkřiky a jde tak hlouběji do těla, pod využívaná gesta a mimiku. Jeho figura není opracovaná tancem, což zvláště bije do očí vedle pevné, drobné a navíc dlouhovlasé Dietzové. Choreografka jim na jevišti klade překážky, limituje je provázkem, nataženým těsně nad jejich hlavami napříč jevištěm, a také světlem, které pro ně nečekaně vysekává ze tmy hrací prostor a jejich pohyb do něj uzavírá. Mäkëla nepředstírá tanec, jeho snaha přizpůsobit se pohybům tanečnice je spíše prvkem jemné ironie. Hojně využívaný běh nebo skoky jsou pak společným jmenovatelem, na který je možné jejich tak rozdílný pohybový rádius převést. A zároveň lehce, možná až moc lehce, slouží jako inscenační zkratka pro vyjádření běhu života.
Jana Bohutínská
Roman Sikora
Pohřbívání
NoD, Praha, premiéra 9. 10. 2012
Státní pohřeb je zprivatizován, pohřební fondy vytunelovány a rakev s tělem prezidenta vydražena na eBay. Tak rozvíjí brněnské Divadlo Feste svou představu o tom, jak by vypadalo poslední rozloučení s Václavem Klausem zorganizované jeho politickými sympatizanty. V pražské premiéře se tato politická satira objevila v prostorách NoDu jako součást festivalu Příští vlna/Next wave. Průběh obřadu sledují diváci skrze přímý přenos z vysílacího studia, kam dramatik Roman Sikora umístil děj hry. Ve vysílání, moderovaném Václavem Moravcem (Václav Hanzl), vychvaluje Viktor Kožený prezidentovu národohospodářskou politiku a Ladislav Jakl (Lubomír Stárek) upozorňuje na to, že poslední pocty prokazované Klausovi jsou dvakrát větší, než byly ty věnované Václavu Havlovi. Velký potenciál základního nápadu je ale opakováním podobných narážek postupně rozmělňován. Ani zdařilé parodie na řečnický styl konkrétních politiků nevyváží to, že utahování si z notoricky známých kauz typu krádež pera či klimatologických analýz je už ohraným klišé. Spíše než podnětnou kontroverzí se pak toto představení stává rekapitulací zažitého antiklausovského mýtu. I režisér Jiří Honzírek pracuje se stále týmiž režijními principy, jako jsou střihové světelné změny či zcizovací vstupy moderátora. A to jen podporuje dojem, že se plácáme v mělkém rybníčku.
Kateřina Součková
Filip Cenek & Josef Dabernig
Poetry in Stadiums
Galerie Fotograf, Praha, 10. 10. – 9. 11. 2012
Projekt Filipa Cenka a Josefa Daberniga se zabývá otázkami prázdna, opuštěnosti či sociální paměti. Co se stane s místem, které je hojně využívané ke sportovním či kulturním událostem, poté, co na něj lidé zanevřou? Rakouský umělec Josef Dabernig na problematiku nahlíží pomocí panoramatického pruhu navzájem oddělených fotografií stadionů, sportovišť nebo jinak využívaných areálů. Pás je povětšinou složen ze šesti obrazů, jež pocházejí z jeho cest po Evropě, Africe, ale i po Turecku nebo Kavkazu. Divákova pozornost je zde přitahována k oné magnetické prázdnotě snímků, jež na sebe přesně nenavazují, a tudíž je není možné pouhým položením vedle sebe snadno propojit. Umělec jako by zároveň zkoumal divákovy pozorovací schopnosti a snažil se ho při interpretaci obrazů znejistit. O generaci mladší Filip Cenek využívá Dabernigem naznačenou filmovost snímků ještě důsledněji. Na výstavě je zastoupen projekcí fotografií lužáneckého stadionu, doplněnou textovými pasážemi. Autor tak vytváří neobvyklý portrét místa dávných vzpomínek a vyzdvihuje přitom jeho význam z hlediska sociální paměti. Záběry zastřených úhlů, zákoutí nebo detailů evokují melancholickou atmosféru, podpořenou neustálou repeticí stejných obrazů v jedné smyčce s proměňujícím se textem. Protože „není důležité něco říci, ale spíše říci něco znovu a v tom opakování říci něco poprvé“.
Eva Slunečková
Festival Pohyb – zvuk – prostor
Dům umění v Ostravě, 12. 10. 2012
Ostravská část vizionářského festivalu pořádaného sdružením Bludný kámen přivezla šest projektů, které tradičně představila v kulisách Domu umění, nyní opanovaného putovní výroční výstavou Membra Disjecta pro Johna Cage. Velká část vystupujících přitom do jisté míry vychází právě z odkazu aleatorického experimentátora. Platí to i o sdružení Mokré ruce. Moderní, syrový tanec Veroniky Kolečkářové je doprovázen kytarou, saxofonem a vodními zvuky z konviček, kádí či jiných nádobek. Sólově se místnímu publiku představil Petr Ferenc. Práce Ozvučování ticha, ve které snímal ticho v sále, byla rafinovaně narušována měnící se rytmikou zvukově odlišeného tikání. Audiovizualista Pavel Korbička a akordeonistka Lucie Vítková se přes oceán a Skype spojili v Medialogu. Chris Cutler ke své tradičně bohaté výbavě přidal také ozvučený kaktus. V toku hry papírem na bicí, hry na zvukové transformátory nebo smyčce na tibetské misky pomocí se ozývalo i fantastické kmitání a vibrace velkého sukulentu. Stejně překvapivý byl nápad The Sonic Catering Bandu. Cooking with Cage obsahovalo jak vaření, tak mistrnou práci s generováním a modifikací kulinářských ozev. Výstupem performance byla vynikající polévka Miso, restované cukety a mocný konkrétní vjem kuchyňské práce. Vizuálně zapůsobil také konstruktér a všestranný hudebník Michael Vorfeld s konceptem Light Bulb Music. Přehlídka opět dokázala své publikum oslnit.
Veronika Mikulová