V čele Středočeského kraje patrně stane lídr sociálnědemokratické kandidátky, neviditelný senátor a starosta Příbrami Josef Řihák. Voliči si Řihákovy existence mohli všimnout až v předvolebních speciálech České televize nebo při tankování na benzínkách v okolí Prahy. Kandidát byl do bitvy povolán poté, co se ukázalo, že není – veřejně – spojován se svým kolegou z krajského vedení sociální demokracie a bývalým hejtmanem Davidem Rathem. Muž, jenž svou kampaň postavil na heslech o větší otevřenosti či dostupnosti neprivatizované zdravotní péče, stihl jen v posledním roce zlikvidovat polikliniku v Příbrami, vyprovokovat tisíce občanů k petičním akcím a demonstraci proti jejímu podezřelému prodeji, podat trestní oznámení na vybraná média a politické rivaly, zamlčovat informace o hospodaření města či rozprášit dobříšskou stranickou buňku, která ze svých řad chtěla vyloučit jeho blízkého spolupracovníka a ředitele příbramské nemocnice spojované s Rathovým korupčním skandálem. Bystrý pozorovatel již teď tuší, že ve středních Čechách bude opět veselo.
Š. Svoboda
Počet voličů KSČM se navzdory zdání v posledních letech nijak výrazně nemění (letos je volilo 538 953 občanů, v roce 2008 dostali o 100 tisíc hlasů méně, ale třeba ve volbách do poslanecké sněmovny v roce 2006 získali o 150 tisíc hlasů více a v roce 2002 dokonce o 350 tisíc hlasů více než letos). Otázkou tedy není, proč počet voličů KSČM roste, ale proč je tak stabilní. Jednak komunisti mají „setrvačné“ voliče, jednak nejsou vidět u korupčních afér – proč je taky korumpovat. Jak to ale dopadne, když se o to někdo pokusí, lze vidět na příkladu Jiřího Dolejše. Volební úspěch KSČM o ničem dobrém nesvědčí, není ale ani nijak alarmující. Alarmující naopak je, že demokracie, v níž jde k volbám jen třicet procent občanů, je buď dokonale šťastná, anebo prostě již vyčerpaná.
J. G. Růžička
První říjnové úterý v Praze proběhlo pietní shromáždění u příležitosti Světového dne hospodářských zvířat, které připomnělo na 62 miliard životů ukončených rukou člověka, zpravidla po životě v tzv. velkochovu. Jako mluvčí shromáždění jsem byla následně pozvána do Českého rozhlasu. Uvedla jsem hlavní problémy týkající se reality života zvířat v evropských velkochovech, například ilegální plošné podávání antibiotik (zdroj: ÚSKVBL), ilegální amputace ocásků (zdroj: CIWF), „obohacené“ klecové chovy nebo klesání počtu rutinních kontrol hospodářských chovů Státní veterinární správou: z 12 tisíc v roce 2008 až na 6 tisíc v roce 2011 (zdroj: SVS). Poté do vysílání promluvil mluvčí SVS Josef Duben a má tvrzení šmahem označil za lživá. Je-li však mluvčí SVS schopen v přímém přenosu popírat pravdivost nejen nezávislého výzkumu CIWF, ale i svých vlastních oficiálních dat, vyvolává to pochybnosti o funkčnosti celé instituce – nejen o jeho kompetentnosti.
T. Vandrovcová
Pro rubriku eskalátor téma klíčové. Před mnoha lety se na jezdících schodech do metra stávalo ve dvou řadách. Po roce 1989 se objevila značka nabádající zařadit se do pravého pruhu a levý ponechat těm, kteří pospíchají. Posléze se ale zjistilo, že když stojí většina cestujících na jedné polovině, zatímco druhá je bez zátěže, nerovnoměrně se opotřebovávají součástky v mechanismu schodů a musí se draze opravovat. Piktogramy začaly zobrazovat několik panáčků stojících na přeskáčku. Objektivně podložený požadavek jede ovšem proti duchu doby a lidé se neomylně řadí do zástupu po jednom, aby nepřekáželi pospíchajícím. Přitom následování piktogramu by tuto frontu zkrátilo minimálně na polovinu a ušetřilo čas všech. Někdy se rozhodnu k malé revoltě a stojím vlevo i za cenu nepříjemných pohledů a šťouchanců. Eskalátor je totiž taková společnost v malém – většina uhýbá aktivní, dravé menšině, která chce jet, žít rychleji než ostatní. Požadované uspořádání by přitom omezovalo hlavně ty, kteří jako Červené královny Lewise Carrolla mají nutkání běžet v situaci, kdy se celý svět vtělený do eskalátoru hýbe spolu s nimi. Už na začátku devadesátých let však na tomto příkladu Matt Ridley ukazoval, že čím rychleji se pohybujeme, tím rychleji se pohybuje i svět kolem, a tím pomaleji se dosáhne skutečného pokroku.
K. Vojtíšková
Výsledky různého mocenského snažení ve stejné otázce mohou být protichůdné jen na povrchu. Matadorka katolická církev i novicky korporace potřebují v podstatě totéž – namísto individuálních rozhodnutí jednolitou masu „názoru“. V Polsku, jak psal koncem září na webu Krytyky Polityczné Tomasz Piątek, je normální, že dívka v ordinaci gynekologa dostane namísto předpisu na hormonální antikoncepci morální výprask zakončený dotazem: „A víš, dítě, že když ji bereš, Bůh pláče?“ V Česku jsme modernější a prášky je naopak přirozené brát v podstatě od končícího dětství, jakmile se objeví první známky plodnosti. Farmaceutické firmy vládnou lékařem, takže se o jejich rizicích pacientka dozví málokdy. Modla antikomunismu měla v naší „korporátní“ politice donedávna podobný antikoncepční účinek na politické rebely – ať se dělo cokoli, vždycky šlo ovce sehnat do jednotného houfu strašákem komunismu. Tentokrát však o prvním volebním víkendu komunismem voliči postrašili politiky. Snad se nejedná jen o jednorázové zazlobení, ale rodící se koncepci.
M. Zajíček