Audur Ava Ólafsdóttir
Osmilistá růže
Přeložila Helena Kadečková
Plus 2012, 296 s.
Arnljóturovi je dvacet dva, žije na Islandu, má postiženého bratra, mrtvou matku a navíc dítě, které je plodem jedné náhodné noci se studentkou genetiky ve skleníku. A protože rád zahradničí, potkáváme zrzavého mladíka právě ve chvíli, kdy se vydává na cestu do neznámého horského městečka, ve kterém chce obnovit vzácnou klášterní zahradu. Islandská autorka Audur Ava Ólafsdóttir v románu Osmilistá růže seznamuje čtenáře se vším velmi prostě, skromně a přirozeně. Do zapadlého města cestujeme bez přemíry metafor a filosofujících myšlenek, hrdina své dobrodružství protkané každodenními činnostmi popisuje nezaujatě a klidně. Právě tato „jednoúrovňová“ forma dává prostor pro vyniknutí poetických momentů, kterými jsou například Arnljóturovy vzpomínky na matku. Stejným způsobem kolem sebe kniha vytváří auru magična, neboť vlastně nevíme, kam mladík cestuje. Neokázalost je tak hlavní silou knihy, která umně skrývá promyšlenou tepnu celého díla, jeho hlavní myšlenku. Při pozorném čtení se tak začne vyjevovat, že noc strávená s dívkou ve skleníku, protagonistova dcera Flóra Sól, osmilistá růže i cesta do klášterní zahrady nejsou oddělené záležitosti, ale navzájem se pojí. Autorka nám abstraktním způsobem naznačuje, že nic není jen tak a i sebemenší náhoda může být nakonec smyslem života: „Ti, kdo do života člověka zabloudí jen na chvilku, můžou mít větší význam než ti, co tam pevně sedí už léta, ze zkušenosti vím, že náhody můžou být zákeřné a osudové.“
Klára Elšíková
Anna Stothardová
Růžový hotel
Přeložil Štěpán Hnyk
Plus 2012, 312 s.
Růžově harlequinovský přebal i prázdninově-plážový název knihy mohou svádět ke čtenářským stereotypům. Brzy se ale ukáže, že dílo má k cukrové vatě asi stejně daleko, jako to má z domovského Londýna do L. A. teprve sedmnáctiletá dívka, která sem narychlo a zcela naslepo přijede, aby nakonec stihla jen smuteční hostinu na pohřbu své matky Lilly. K mrtvé ženě ji nevážou skoro žádné vzpomínky ani city, ale zvědavost a zřejmě i touha zaplnit mezeru, jež po ní zbyla, když před mnoha lety opustila ji i jejího ušlápnutého otce. Hlavním vodítkem nezkušené vyšetřovatelce je ukradený červený kufr s máminým oblečením, milostnými psaníčky beze jmen, několika telefonními čísly, pohledy a fotkami. Holka, které po problémech se sebepoškozováním zůstala chuť kousnout se do rtu pokaždé, když je nervózní, nám bez okolků dovolí vstoupit do své hlavy a chovat se tam jako doma. Bez zábran odhaluje své úchylky, vnitřní kontradikce, nesmyslné asociace, pachy i vůně chvil, hořké ublíženosti z minulosti, vše. K jedinečným popisům jí poslouží také požitkářské, kýčovité a sluncem rozpálené Los Angeles, které patřičně rámuje celý obraz detektivního příběhu. Ten kazí jen postavy, jež se v knize tu a tam objeví s bryskní pointou, nápadem nebo hlubokou myšlenkou a jsou o poznání chytřejší, než by si pravděpodobně zasloužily. Anebo si to možná zasluhují, problémem pak ale zůstává, že tak všechny stojí na jedné úrovni, což narušuje jinak svébytnou autentičnost toho, co příběh vypravuje.
Adéla Vyvijalová
Howard Jacobson
Finklerovská otázka
Přeložila Magdaléna Potočňáková
Odeon 2012, 352 s.
Jacobsonovu románu, jenž získal Bookerovou cenu za rok 2010, je připisován přívlastek humoristický, a právem. I zde se však humor mísí s vážností spojenou s motivy antisemitismu a protiizraelských tendencí, které se na scénu dostávají společně s hlavním tématem – židovstvím a židovskou identitou obecně. Ostatně autor nečerpá inspiraci z vlastního původu poprvé. Hrdinou příběhu zasazeného do centra současného Londýna je devětačtyřicetiletý Julian Treslove, jehož prostřednictvím je otázka židovství nahlížena, ačkoli sám židovského původu není. Protagonista, jenž pracuje jako dvojník slavných osobností, tráví volný čas ve společnosti svých dvou židovských přátel, vdovců, které zná od školních let. Jedním z nich je sebestředný a úspěšný filosof Sam Finkler, s nímž se nevýrazný Treslove neustále poměřuje a trpí přitom pocitem méněcennosti. Podle něj přejmenovává národ vyvolených na národ finklerů. Ona finklerovská otázka z titulu románu je tedy otázkou židovskou. A otazníků je skutečně mnoho, především když si Treslove jednoho večera po poněkud dramatických událostech vsugeruje, že musí být také Žid. Čím více se jím však snaží být a čím hlouběji chce proniknout do tajů „finklerovství“, tím více se prohlubují jeho pochyby. Celkově humoristické ladění románu v závěru razantně přechází do mollových tónů, zaznívajících nejen v životě protagonisty, ale i v okolním prostředí. Jacobson tak do úvah nad současným stavem nejen britské multikulturní společnosti vnáší morální apel.
Kristina Holišová
Tomáš Martinec
Hranice
Bor 2012, 168 s.
Čtenáři povídkového souboru Hranice není možné závidět. Ať bude číst na přeskáčku či postupovat od začátku, stejně bude z knihy rozpačitý. Podle autorky doslovu bychom měli mít na paměti, že je to kniha nejen o hranicích územních, ale i o těch lidských. Ovšem vlastní čtení nás o tom vesměs nepřesvědčí. Převážná část povídek se odehrává v krajině Broumovska. V pohraniční oblasti, jež se během historie stala svědkem mnoha přesunů a nepříliš šťastných událostí. Kniha tak chce vyprávět příběh rozličných lidí s různými osudy, kteří v různých dobách považovali tuto krajinu za svůj domov a jejichž vzájemný vztah je značně problematický. Jednotlivé povídky však celkovou koncepci tříští a nabourávají představu jakékoli jednoty. Žánrová ani kompoziční rozmanitost není na škodu věci v případě, že existuje jiný scelující prvek, a tím se tu zdá být pouze titul. Slovo „hranice“ ale funguje v povídkách jako všezahrnující abstraktní pojem, pod který se dá skrýt v podstatě cokoli: lidská bezmoc, nepřestupitelná etika, nesdělitelnost, příkazy vnucené zvnějšku. Je toho tolik, že jsou nakonec všechny hranice rozmyté a nezbývá nic, čeho by se dalo chytit, neboť zmíněný motiv hraniční krajiny není natolik silný, aby během čtení udržel aspoň zdání jakési celistvosti. Kniha tak budí dojem, že sice chtěla zachytit ducha broumovské krajiny, ten jí však utekl mezi prsty právě proto, že se snažila do sebe vtěsnat tolik nesourodých věcí.
Tereza Šnellerová
Douglas Coupland
Generace A
Přeložil Roman Tadič
Volvox Globator 2012, 268 s.
S díly, která neodkazují jen všemi směry, ale především k sobě samým, nastává při recepci a hodnocení potíž. V lepším případě pak jde o výzvu čtenářům vypořádat se s nimi, v tom horším o výtku autorům, že s jejich dílem nelze vést dialog. Hledání hranice mezi tím, kdy je tento boj inspirující a kdy jde o prázdný experiment či z nouze ctnost, je ošemetné.
„Jak můžeme žít a nežasnout nad příběhy, které nás pojí s místem, jemuž říkáme svět?“ uvádí nás do světa románu první vypravěč Hardž. A zbytek tohoto podivného sci-fi o tom, proč v blízké budoucnosti vyhynuly včely, se kolem této věty točí. Pět vypravěčů se střídá v líčení událostí iniciovaných včelím žihadlem – což se za dané situace rovná malému zázraku – a autor pozvolna servíruje své oblíbené postřehy o povaze dnešního odcizeného digitálního světa. Podobně jako u citované věty záleží její kýčovitost na mnoha faktorech, především na tom, kdo a proč ji říká, také většina ostatních aspektů knihy zůstává ambivalentní.
Douglas Coupland se už názvem vrací ke své prvotině, která „definovala celou jednu generaci“ a s výměnou písmenka X za A dochází k určitému pohledu na to, kam by s touto generací svět mohl dospět. Zároveň jde o ambiciózní narativní experiment, který – v dobrém i zlém – požírá sám sebe. Coupland mění perspektivy a pomocí bonmotů a krátkých kapitol plných výpovědí postav maskuje, že příběhu je zde stěží na povídku. A když konečně svede hrdiny na jedno místo a vypadá to, že se něco začne dít, zdání, že kniha má něco společného s žánrem techno thrilleru, se zcela rozplyne. Ze střídání perspektiv je náhle střídání příběhů vyprávěných samotnými postavami, což román v druhé půli drobí do série fragmentů.
Jádrem Generace A je zkoumání, jak příběhy ovlivňují svět přímo na fyziologické rovině, ale přitom se neustále zdůrazňuje, že všechny příběhy, na všech úrovních, jsou alegorie. Pokud nám závěrečné pointy připomínají pošahané béčkové sci-fi, lze to stále brát jako způsob, jak metaforicky postihnout pošahanou dobu. Máme-li pocit, že kniha posedlá důležitostí příběhů prakticky nevypráví a neustále hází čtenáři narativní i stylistické klacky pod nohy, může se zdát, že jde o Couplandův hlavní záměr. Bizarní sci-fi hypotéza o tom, že pět vyvolených pobodaných se vyprávěním fyziologicky proměňuje a přizpůsobují se jeden druhému, se odráží na samotné rovině vyprávění a stylu. Coupland se v druhé půli snaží podat příběhy, jako by je vyprávěli a vymýšleli nespisovatelé, a zároveň tyto střídající se vyprávěnky pozvolna přizpůsobovat jednu druhé a rušit tak rozdíly mezi postavami, a tudíž i vypravěči. Témata izolace a mezilidských vztahů však komplikovaná struktura a styl knihy tolik neobnažují. Nejelegantnější totiž Coupland zůstává na rovině jednovětých mikropozorování.
Tomáš Stejskal
Charles M. Schulz
Snoopy po škole
Přeložil Petr Onufer
Albatros 2012, 216 s.
Snoopy, obyčejný pes bez majitele, tato původně vedlejší postava stripů Peanuts, se dnes těší celosvětovým sympatiím, finančním ziskům a výrazně zastínil své dětské komiksové kolegy. Co pro to bylo nutné udělat? Za prvé: sehnat mu lidského majitele, oblíbenou postavičku série – prostovlasého Charlieho Browna. Dále, a to především, psa antropomorfizovat. Pokud nemá s druhými mluvit, tak by měl takto polidštěn aspoň přemýšlet a reagovat na druhé ve svých němých bublinách. Snoopyho přesto není snadné charakterizovat, neboť rád střídá identity. Jeho snový život v různých rolích kontrastuje s každodenním prozaickým trápením malých dětí kolem něj. Nejčastěji v tomto souboru školních epizod vystupuje jako letecké eso první světové války nebo ziskuchtivý právní zástupce, kterého děti využívají ve sporech se školou. Zatímco Chuck, Sally, Patty a Linus bývají ze školy ospalí, otrávení, rozjívení a ukřičení, Snoopy si v rozvážném klidu píše na psacím stroji, nahání ve svém dvojplošníku Rudého barona, opakuje si právní klišé, anebo prostě jen spí. Svůj psí původ většinou zapírá nebo jej, pokud je třeba, přehrává. Prostá grafika s nejčastěji čtyřpolíčkovým rozsahem končívá někdy sarkastickou, humornou, většinou ale klasickou, vtipuchtivou, rozpačitou pointou, vhodnou pro žáky základních škol, ale i pro mnoho dospělých.
Filip Horák
Sophie Javna, The Earthworks Group
50 nápadů pro děti, jak přispět k záchraně planety
Přeložili Lukáš Novák a Filip Hanzlík
Akropolis 2012, 242 s.
První vydání této legendární knihy patnáctileté Sophie Javny se objevilo takřka před dvaceti lety, nicméně jak její autoři uvádějí v předmluvě, řada ekologických problémů, o nichž pojednává, se stále nedočkala řešení. Nové vydání proto původní obsah reviduje jen mírně, avšak ke každé kapitole přidává internetový odkaz na stránky zabývající se probíranou tematikou. Český překlad je navíc velmi případně přizpůsoben domácímu prostředí, mluví se tu o železné neděli, školním sběru, přesných počtech aut či mikrovlnných trub. Zájem neochabuje ani na konci, neboť kniha vrcholí návody na výrobu recyklovaného papíru a experimenty s jídlem z fast foodu nebo s kyselým deštěm. Po této části ani kontrolní kvízy odkazující k předchozím kapitolám nepůsobí nudně. Kniha, jejíž funkce je vlastně výchovná, tak ze všeho nejvíc připomíná zábavnou detektivku, která zdaleka necílí jen na děti. Vtipné barevné ilustrace Kateřiny Janatové posilují dojem závažného rébusu, který nutno vyřešit, odstraňování ekologických prohřešků je popsáno přiměřeně věku, ale přesto věcně a poučeně, a úvodní otázka nebo úkol vzbuzují zvědavost. Schválně: „Tipněte si: čím je nejlepší uklízet chodník nebo terasu? a) koštětem, b) zahradní hadicí, c) mravenečníkem.“ Nejspíš to uhodnete, ale víte přesně proč?
Anna Vondřichová
Karen Armstrongová
Velká transformace
Přeložil Ondřej Novák
Academia 2012, 483 s.
Karen Armstrongová, britská popularizátorka převážně náboženských a filosofických témat, oplývá darem podat vybraný námět přitažlivě, bez přílišného intelektualismu a abstrakce. Potvrzuje to i ve vskutku obsáhlé knize Velká transformace, s podtitulem Svět v době Buddhy, Sokrata, Konfucia a Jeremjáše, věnované zásadní změně v dějinách myšlení – přechodu „od mýtu k logu“. V období kolem roku pět set před naším letopočtem, kterému Karl Jaspers říkal „osová doba“, se po celém světě objevuje řada takzvaných zakladatelů myšlení, jako byli třeba Sókratés, Parmenidés, Hérakleitos, Lao-c’ nebo Jádžňavalkja, jejichž zachované texty dodnes překvapují pronikavostí, ovlivňují současnou filosofii a jsou součástí kánonu obecné vzdělanosti. Ačkoli spolu kultury, z nichž tito „prvomyslitelé“ pocházejí, komunikovaly jen minimálně, jsou si jejich ideje podivně podobné. Spojuje je úsilí zachytit realitu skrytou za běžně prožívanou každodenností, kterou určují předsudky a automatismy omezující skutečné vnímání, i konstatování rozpadu stávajícího světového řádu a potřeba hledat nový. Z obsáhlé plejády filosofů a mudrců se sice mnozí ve svých představách mýlili, ale zejména s těmi, kteří hájili nutnost obrátit se k podstatě vlastního já, lze souhlasit dodnes. Srovnání s velkými předchůdci a kontextem jejich doby může inspirovat k novému a hlubšímu pohledu na náš vlastní život i svět, v němž žijeme.
Jiří Olšovský
Amitav Ghosh
Ve starobylé zemi
Přeložil Jindřich Manďák
Sociologické nakladatelství 2012, 296 s.
Anglo-indický spisovatel Amitav Ghosh je u nás znám především jako autor románů Skleněný palác a Hladový příliv. Jeho non-fiction Ve starobylé zemi, v originále vydaná v roce 1992, by šla žánrově zařadit mezi kdysi tak oblíbená cestopisná vyprávění o setkání s jinou, pro nás nezvyklou kulturou. Kniha začíná téměř detektivně – krátkou zmínkou o existenci jistého otroka v katalogu středověké obchodní korespondence z 19. století, na který budoucí sociální antropolog náhodou narazil při své cestě za doktorátem. Autora fascinuje nejen to, jak se v podstatě bezvýznamný otrok stal díky omylem nalezeným dokumentům součástí psané historie, ale i pozoruhodná „multikulturalita“ tehdejšího světa. Čtenáři se tak dostává několikanásobného zážitku: vedle čiré rozkoše z textu spadajícího spíše do krásné literatury načerpá také mnohá antropologická poučení o arabské středověké kultuře nebo o setkávání a dialogu radikálně odlišných kultur v historii. To vše rámuje osobní životní dobrodružství mladého evropského výzkumníka při střetu s moderní arabskou kulturou konce 20. století. Pro úplnost dodejme, že v českém překladu již existuje původní obdobně koncipovaný „příběh antropologického výzkumu“, kniha Velká dramata – obyčejné životy, s podtitulem Postkomunistické zkušenosti českého venkova, norské badatelky Haldis Haukanesové.
Michal Kotík
Václav Doubek, Martin Polášek a kol.
Parlament v čase změny
Akropolis 2011, 176 s.
Kniha Parlament v čase změny, s podtitulem Případové studie z vývoje českého a československého parlamentarismu, přináší k danému tématu šest samostatných studií. Její autoři, historikové a politologové, si nedávají za cíl kompletně popsat celou historii a fungování československého parlamentu ve sledovaném období, zaměřují se pouze na jednotlivé krizové momenty instituce. Úvodní příspěvek se pokouší vymezit samotné předpoklady československého parlamentarismu a pět následujících se vždy soustředí na jeden z jeho milníků – ať už jde o roli, kterou sehrál parlament při Pražském jaru nebo při volbě Václava Havla prezidentem. Cena kolektivní monografie spočívá v tom, že otevírá doposud přehlížené historiografické problémy. Přestože je ale forma případových studií podnětná a umožňuje soustředit se na úzce vymezené téma, bylo by vhodné, aby se autorský kolektiv rozhodl ve své práci pokračovat a pokusil se sepsat dějiny československého a českého parlamentarismu jako celku. Diskutovaná publikace totiž trpí dvěma vážnými vadami: absencí dostatečného poznámkového aparátu, z něhož se často nedozvíme, o co jsou silné teze autorů opřeny, a málo zřetelnou konceptualizací tématu, kvůli čemuž dílo postrádá jednotící linii. Každý z autorů se věnuje svému tématu a přesah či kontexty nezohledňuje, což je k neprospěchu knize jako celku.
Jan Gruber
Antonín Líman
Mistři japonského filmu
Paseka 2012, 240 s.
Významnému českému japanologovi Antonínu Límanovi vyšla sbírka esejů věnovaných kinematografii Země vycházejícího slunce. Líman je znalcem především klasického japonského filmu padesátých a šedesátých let v čele s nejvýznamnějšími režiséry té doby Jasudžirem Ozuem a Akirou Kurosawou, na toto období se tedy soustředí většina knihy. Ta se skládá ze čtrnácti kapitol, z nichž prvních třináct je věnováno vždy jednomu světově proslulému snímku a čtrnáctá nabízí úvahu nad současným směřováním filmové tvorby. Jako úvod do klasické japonské kinematografie může být kniha poměrně užitečná, jelikož Líman zná a cituje řadu významných zahraničních teoretických textů a orientuje se ve starším japonském umění, které dokáže uvést do souvislostí s filmem. Základním problémem esejů ale je, že plně vězí v monumentalistickém výkladu dějin umění. Ten rozlišuje několik málo „předních osobností“, k nimž se přistupuje jako ke géniům realizujícím ve filmu svou mistrovskou vizi, zatímco zbytek se zcela ztrácí v jejich stínu. Obzvlášť tím trpí závěr věnovaný současné kinematografii, kde Líman sice píše, že míra násilí přítomného v dnešních filmech je motivována touhou po komerčním úspěchu, ale zapomíná, že snímky všech starších „mistrů“, které opěvuje v předchozích kapitolách, také vznikaly ve velkých komerčních filmových studiích. Líman má tendenci zcela potlačovat dobový produkční kontext vzniku jednotlivých děl, čímž je umisťuje do jakéhosi velebného vzduchoprázdna.
Antonín Tesař