Sen o nenásilí a rovnosti

„… chci říci, přátelé, že i když musíme dnes stejně jako v budoucnu čelit nesnázím, mám stále jeden sen. Ten sen je hluboce zakořeněn ve společném americkém snu, že jednoho dne se tento národ vzpřímí a zakusí skutečný význam svého kréda – ,pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvoření sobě rovni‘ (…). Sním o tom, že mé čtyři děti budou jednoho dne žít v zemi, kde nebudou posuzovány podle barvy své kůže, ale podle kvality charakteru.“ Tato Kingova slova z projevu na slavném Washingtonském pochodu za občanská práva, který se konal v den stého výročí Lincolnova prohlášení o osvobození otroků v roce 1963, přesně vystihují cíl a smysl snažení tohoto černošského kazatele a jednoho z nejvýznamnějších vůdců amerického hnutí za občanská práva padesátých a šedesátých let, který zemřel signifikantně – násilnou smrtí.

Baptistický kazatel Martin Luther King jr. (1929–1968) se s následky segregačního zákona setkával již od útlého dětství ve státě Georgia. Diskriminační oddělení černých a bílých, porušující princip rovnosti, fungovalo téměř stoprocentně – v hygieně, ve škole, v církvi, v dopravě. I přesto mohl King, vyrůstající ve vzdělané rodině kazatelů, vystudovat dobrou, byť segregovanou vysokou školu a pokračovat ve studiu na Bostonské univerzitě. V roce 1954, kdy se stal kazatelem v Montgomery, vynesl Ústavní soud USA rozhodnutí o neslučitelnosti segregace s federálními zákony. Toto rozhodnutí a následný případ černošské švadleny Rosy Parksové, která odmítla uvolnit místo v autobuse bílému, a byla proto zatčena, vedlo k protestům, do jejichž čela se King postavil. Jím iniciovaný nenásilný bojkot hromadné dopravy černými přivedl městskou dopravní společnost na pokraj bankrotu – ekonomický tlak je vždy nejsilnější –, a protesty nakonec vyústily v ukončení jedné formy diskriminace. Úspěch započal Kingovu dráhu jednoho z nejvýznamnějších vůdců hnutí za lidská práva.

Rasová spravedlnost

Od okamžiku, kdy začal vystupovat v souladu s americkým ústavním právem a federálními zákony jako rovnoprávný a svobodný občan, se King dostával do střetu s hluboce vžitými a zakořeněnými postoji většinové společnosti k černým spoluobčanům. Hlavním, i když dodnes zcela nedosaženým cílem Kingova zápasu proti segregaci byl její naprostý opak – úplná integrace černošského obyvatelstva. Svoji filosofii a metody nenásilného odporu, vycházející ze základních myšlenek křesťanského učení a z úvah o smyslu násilí v boji za odstranění diskriminace Afroameričanů, King vyjádřil v mnoha článcích a vystoupeních. V českém výboru jde zejména o texty Náš zápas (1956), Nenásilí a rasová spravedlnost (1957) či Láska, zákon a občanská neposlušnost (1961).

Jeho přístup je založen na víře, „že univerzum je na straně spravedlnosti“. Jádrem nenásilí je oproti oplácení nenávisti nenávistí, což by podle Kinga vedlo jen k její eskalaci, princip lásky. Jeho účelem je „klást odpor a vzdorovat zlu“ – nikoliv fyzickou agresivitou, ale silou mysli, emocí a vůle přesvědčovat protivníka o nesprávnosti toho, co hájí. Cílem není jej porazit nebo ponížit (jak je v politických bojích obvyklé), ale dovést ho k nahlédnutí problému z jiné, pro obě strany přijatelnější perspektivy. Bojkot či nespolupráce jsou prostředkem, jak v protivníkovi vzbudit pocit studu a nabídnout mu možnost smíření a dohody – staví se proti „zlu“ samotnému, nikoliv osobně proti těm, kteří jsou pod jeho vlivem. Kingův nenásilný způsob odporu ale nebyl všemi přijímán bez výhrad. Specificky na severu USA se radikálové koncentrovali spíše okolo další výjimečné postavy boje za černošská práva Malcolma X a jeho tzv. černošského nacionalismu (viz A2 č. 22/2012).

Co s Kingem dnes?

Martin Luther King představuje v současnosti především jistou kulturní ikonu. U nás ale právě jen ji. Velmi opožděným vydáním alespoň některých článků, projevů a kázání v češtině je tak částečně splacen dluh skutečnému poznání tohoto výjimečného rétora se schopností přesvědčit davy. King nebyl politikem ani akademickým křesťanským filosofem či spisovatelem, přesto dokázal politiku tvořit. Byl především tělem i duší kazatelem. Výjimečným, jedním z těch, kteří uměli již jen kouzlem hlasu a silou projevu dát svým sužovaným posluchačům osvobozující vizi a pocit možnosti svobodného a spravedlivého života. Jeho projevy byly silným, působivým zážitkem pochopitelně nejenom způsobem přednesu, ale také obsahem plným lidskosti a se zcela konkrétním posláním i dokonalou stylistikou – promyšlenou a dramatickou kompozicí vlastních vizí a zážitků, biblických příměrů a obrazů obyčejného každodenního života.

V době stoupajícího nezájmu o politiku a upadající občanské angažovanosti, dané do značné míry pocitem bezmoci a frustrací, jež vyplývají z propasti mezi voliči a jejich „zástupci“, by se znovunalezený King mohl stát příkladem. Mohl by ukázat, že soustředěné úsilí zdola – v našem případě mladé občanské společnosti – může být úspěšné. Diskriminace týkající se barvy kůže u nás možná nemá tak zřetelné podoby a projevuje se spíš jako sociální nespravedlnost. Ale právě zde se nabízí přímá možnost uplatňování Kingovy filosofie nenásilného odporu a bojkotu, počínaje oblastí diskriminace romských či vietnamských spoluobčanů a konče nejrůznějšími podobami sociální nerovnosti, jež vyplývají z neadekvátně se otvírajících nůžek ve společnosti a postihují všechny bez rozdílu etnika či vzezření. Kingovy texty jsou v našem kontextu aktuální i z toho důvodu, že kromě spoluobčanů přímo postižených sociální nepřízní u nás zjevně stoupá počet „rozhněvaných“ mladých mužů a žen, podobně jako se v USA na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zvyšoval počet nespokojených „bílých intelektuálů“.

Autor je doktorand sociologie na FSV UK Praha.