Penzijní reformu možná potká společný osud jako Nečasovu vládu, to ale není důvod se nezajímat o to, co se děje s důchodovým účtem. V minulém roce jeho deficit dosáhl téměř čtyřicet miliard. To vládě posloužilo jako potvrzení její argumentace o nepříznivém demografickém vývoji, který si vynucuje razantní reformu penzijního systému. Už ale zapomněla zmínit, co vlastně deficit vyvolalo. Nejde totiž o působení demografického vývoje. Na oslabení důchodového účtu se již roky vytrvale pracuje. Používaly a používají se proto různé nástroje, např. opakované snižování pojistného (celkem šestkrát) či zastropování jeho plateb a v neposlední řadě také „převod“ nezaměstnaných do předčasných důchodů. Vláda tím zabíjí dvě mouchy jednou ranou: snižuje opticky míru nezaměstnanosti a ještě posiluje svůj argument o nutnosti penzijní reformy. Deficit na důchodovém účtu proto není přirozeným jevem, ale byl do značné míry záměrně vytvořen.
Vedle průběžného systému, typického pro vyspělé země (pay as you go), kterému se někdy říká také první pilíř, zde existuje tzv. třetí pilíř penzijního připojištění. Penzijní připojištění je rozšířeným a oblíbeným finančním produktem. Nikoliv ovšem proto, že by bylo tak výnosné. Výnosy většinou nepokryjí ani inflaci, čtenář se sám může přesvědčit ve statistikách Asociace penzijních fondů. To, co činí penzijní připojištění atraktivní, je státní příspěvek – v takovýchto případech proto hovoříme o dobývání renty. Příspěvek byl odstupňován dle vloženého vkladu. Paradoxně tak stát podporuje ty, kteří si mohou spořit sami. Nyní se navíc výše příspěvku minimálně zvýší (pokud na ni vkladatel bude chtít státní příspěvek). Penzijní připojištění tedy neplní roli, pro kterou původně vzniklo. Neslouží jako doplněk k důchodu, ale je používáno k jednorázové výplatě (např. na novou ledničku).
Zavedení druhého pilíře, tj. spoření u soukromých fondů, může mít mnoho podob. Nečasova vláda se rozhodla pro rizikovou a drahou variantu tzv. částečného opt-out spoření. Neboli převedení 3 % z vašeho pojistného do soukromého penzijního fondu s tím, že 2 % přidáte ze svého. Na první pohled je jasné, že tímto způsobem se v průběžném systému vytvoří další díra. A ta bude tím větší, čím více lidí se nechá do pochybného dobrodružství druhého pilíře nalákat. Pamatuje si ještě někdo, že to mělo být zvýšení DPH (jejíž inkaso se jaksi nedostavilo), co mělo deficit na důchodovém účtu způsobený právě tímto opt-outem pokrýt? A co ho bude krýt nyní? Zvýší se DPH na 80 %?
Vláda argumentuje tím, že demografický vývoj se zhoršuje, a proto je nutné, aby si každý intenzivně spořil. Zapomíná přitom na mnoho zkušeností, kterými si země (především v Latinské Americe) v minulosti při zavádění druhého pilíře prošly. Jedním z klíčových momentů je produktivita práce. Nezáleží totiž ani tolik na tom, že bude méně aktivně ekonomických lidí, ale co dokážou vytvořit. A k tomu je bezpodmínečně nutné znát produktivitu práce. Všimněte si, jak se v úvahách reformátorů tento aspekt zcela ignoruje. Položme si další otázky. Investování je – i v normálních časech – nelehkým úkolem i pro profesionály. Lze potom očekávat racionální rozhodnutí od obyčejných lidí? A jak ho mají udělat pro časový horizont čtyřiceti let? To, co je dneska bohatstvím, může mít za několik dekád zcela jinou hodnotu. I kdyby nedošlo k žádným negativním jevům (což je samo o sobě dost nepravděpodobné), samotná částka nehraje velkou roli, pokud nebude moci být smysluplně a efektivně užita. Jenže k tomu potřebujete fungující ekonomiku, „peníze“ samy na tohle prostě nestačí.
A tím se dostáváme k otázce výnosnosti. Obhájci penzijních fondů namítají – a poměrně logicky –, že současné regule a nastavení výše státního příspěvku fondům neumožňují dosahovat dostatečných výnosů. Ale jak dosahovat výnosů v ekonomice, která je, jak se ukazuje, stále postižena krizí? A lze vůbec v nasycených ekonomikách vyspělých zemí dosáhnout nějakého významnějšího zhodnocení, aniž by fond šel do vysloveně rizikových operací? A co načasování? Připadá mi pozoruhodné, jak všichni ti „nezávislí analytici“ nabádají občany, aby svěřili své úspory fondům na příštích čtyřicet let. Titíž analytici nemají ani ponětí o tom, co bude příští týden – nikdo z nich ještě před pár lety netušil, jaká krize se ve vyspělých zemích objeví. Představte si, že těsně před výplatou vašeho balíku úspor přijde krize současného rozměru, což jistě nelze vyloučit. V tu chvíli budete mít zkrátka smůlu. Mladší střadatelé mohou doufat, že přijde jakési oživení a „doženou“ výnosy v příštích letech, vy se ale maximálně můžete rozhodnout pracovat až do smrti – a kvůli této vyhlídce si pravděpodobně ve fondu nespoříte.
S riziky bychom mohli dále pokračovat. V zemích, kde byl tento systém zaveden, zhusta dochází k jeho modifikaci či přímo rušení, a to i formou znárodnění (např. Argentina). Informační asymetrie na trhu vede k tomu, že střadatelé si spíše vyberou větší a známější fond, i když nemusí být tak efektivní jako fondy menší. A nezapomeňme na náklady na správu fondu. I v Chile, které bývá považováno za tržně efektivní, tyto poplatky dosáhly jedné pětiny vkladů.
Průběžný systém má naopak řadu výhod. Jednou z nich je, že i po krizích či revolucích může začít ihned fungovat. Není třeba čekat, až (či spíše jestli) se výnosy dostaví. Je ovšem pravda, že průběžný systém vyžaduje fungující stát a také mezigenerační solidaritu. A tato vláda dělá vše pro to, aby zničila obojí.
Autorka je ekonomka.