Minulý rok nelze z hlediska ekonomického – a ani sociálního – hodnotit pozitivně. Česká republika je stále, na rozdíl od svých sousedů, pod úrovní roku 2008. Pokračuje ekonomická recese, která je způsobena především nadměrnou fiskální restrikcí, tedy škrty. Domácí poptávka poklesla tak silně, že jediné možné srovnání najdeme s rokem 1993. Způsob, jakým české domácnosti utlumily své výdaje, je možné porovnat se zeměmi postiženými dluhovou krizí, jako Řecko nebo Španělsko.
Možná tyto informace vypadají příliš akademicky, ale dotýkají se doslova každého. Jedním z důvodů poklesu koupěschopnosti byl také masivní nárůst cen. Především vzestup cen potravin o 5,7 procenta byl doslova šokový. S tím šel ruku v ruce nárůst cen základních statků, jako je voda a nájemné, bez nichž se lze těžko obejít, nechce-li dotyčný skončit na ulici. Češi také stále více přesouvají svou spotřebu na zahraniční trhy – především jde o nákupy v Německu, kde je řada potravin i jiné zboží levnější a má zároveň vyšší kvalitu. Jedná se o příklad absolutního selhání české ekonomiky, zvláště když uvážíme, že česká mzdová hladina je zhruba čtyřicetiprocentní oproti té německé.
Často přitom narážíme na různá „psychologizující“ vysvětlení, třeba na argument, že obyvatelé se bojí a nadměrně spoří. Nic takového ale nemůžeme pozorovat v praxi. Zůstatky na bankovních účtech se snižují a již delší dobu probíhá jejich přesun z termínovaných vkladů na běžné účty, kde jsou peníze ihned k dispozici. To bezesporu nenaznačuje nadměrné spoření obyvatelstva. Porovnejme rovněž vysokou inflaci za uplynulý rok (3,3 procenta) s tím, jak jsou úročeny vklady v bankách. Zjistíme, že občanům se znehodnocují jejich vklady. Ani to k aktivní tvorbě úspor nijak nemotivuje. Většina českých domácností nemůže spořit jednoduše proto, že nemá z čeho.
Vývoj veřejných financí je, jak patrno, velkým a dlouhodobým problémem. Tragikomické bylo vystoupení Miroslava Kalouska, který se chlubil, že schodek dosáhl jen 103 miliard korun. Málokdo už ale ví, že ministr Kalousek se opět, nebo spíše jako vždy, poněkud zmýlil v odhadu ekonomického vývoje a ve schváleném rozpočtu provedl další škrty. Oproti plánovanému schodku seškrtal během roku navíc téměř 50 miliard – a tyto chybějící prostředky se logicky podepsaly na pokračujícím propadu ekonomiky. Stejně tak se nemluví o tom, že nárůst DPH o čtyři procentní body oproti roku 2011 měl vést k vyššímu inkasu a to mělo být použito jako rezerva na provedení reformy penzijního systému. Jelikož se ale nic navíc nevybralo, těžko se mohla vytvořit rezerva. Ministra financí se pak kupodivu už nikdo neptal na to, jak je možné, že nevybral to, co si v rozpočtu předurčil.
Trh práce reagoval na ekonomický pád. Zvyšoval se počet nezaměstnaných a na začátku letošního roku se dostal na téměř 600 tisíc. Jen menší část z nich má ale nárok na podporu, která je navíc v průměru nižší než šest tisíc korun. Strach šířící se mezi obyvatelstvem sice vedl k nárůstu zaměstnanosti, ta ale měla převážně jiné podoby než zaměstnanecký poměr. Spíše se jednalo o různé formy prekarizované práce (například dohody na dobu určitou), nemluvě o švarcsystému, který je nezaměstnaným často vnucován jako jediná možnost přežití. Velké vášně vždy vyvolává publikování průměrné mzdy. V roce 2012 překročila 25 tisíc korun, ale stále platí, že dvě třetiny občanů na tuto mzdu nedosáhnou. Větší vypovídací hodnotu má medián, který je pod 22 tisíci korun. Chudobou je ohrožena celá pětina pracujících, kteří pobírají méně než 14 500 Kč hrubého. Vzhledem k dlouhodobé diskriminaci na trhu práce není překvapivé, že mnohem více jsou znevýhodněny ženy. Jako zcela neuvěřitelné se však zdá, že právě aktivní podpora zaměstnanosti patřila v minulém roce mezi nejvíce seškrtané kapitoly. Jediným pozitivním momentem tak v minulém roce zůstal vývoj exportu a s tím spojená kladná obchodní bilance. Vzhledem k turbulentnímu vývoji v eurozóně je ale vrcholně nešťastné spoléhat se příliš na evropskou poptávku. Pokles domácí koupěschopnosti je mnohem silnější než přínosy z obchodu, a tak je celý ekonomický vývoj negativní.
Celkem vzato byl rok 2012 rokem rostoucího strachu ve společnosti – před nezaměstnaností a šikanou, která následuje, před exekutory, jejichž řádění ohledně zanedbatelných částek vynucuje srovnání s hyenami. Pár vyvolených si nicméně našlo příležitost k dobývání štědré renty – na lukrativních, silně předražených zakázkách, od nefungujících informačních systémů po S-karty…
Autorka je ekonomka.