Slavili jsme třiadvacáté výročí znovunalezení svobody. Nebo kapitalismu? Nečasova vláda naděluje lidem dárky v podobě škrtů vlastně neustále, ale k letošnímu 17. listopadu překonala očekávání. Dlouho se spekulovalo o tom, kam až je schopná ve svém šetření zajít. Strašilo se i tím, že bychom mohli přijít o pracně vybojovávaná lidská práva, tedy o lidskoprávní agendu Úřadu vlády, kterou premiér vždy považoval za nechtěné dítě. Díky deníku Insider už nyní víme, že plán na zrušení je na světě a mnoho let budovaná sekce vezme možná brzy za své právě v době, kdy ji potřebujeme nejvíce. Vláda se úniku informací zalekla a přišla rychle s novou terminologií. Budou se jen odstraňovat nadbytečné duplicity ve státní správě, nebude se rušit, ale zkrátka opět zefektivňovat. A protože se na Úřad vlády má přesunout dotační politika, aby evropské peníze byly pěkně pod dohledem premiéra a mohlo se zrušit Ministerstvo pro místní rozvoj, je třeba nějaké ty úředníky ubrat. Soutěží-li lidé s penězi, je vítěz předem jasný.
P. Chodec
Virální video z YouTube se sugestivní otázkou Why Doesn’t MTV Play Music Videos Anymore? v názvu je fiktivním rozhovorem mezi pětadvacetiletou fanynkou a programovým ředitelem MTV. Pročpak na nejslavnější hudební televizi ubývá písniček a přibývá reality show? Protože byla vždycky spíš televizí hudebního průmyslu, naivkové, a videoklipy Nirvany a Björk vysílala, dokud byly reklamou na alba, která si teenageři běželi koupit po statisících. Dělat reklamu na hudbu, kterou si dnes náctiletí, mezi něž už jednoduše nepatříte, nekoupí, ale stáhnou, se nevyplatí. Je jenom jedna cílová skupina, kterou ještě stojí za to takhle oslovit. Vydavatelství Česká muzika Karla Peterky, výnosný byznys, který namísto předražených hrnců nabízí důchodcům podobně natažené pohlazení po duši, oslavil 19. listopadu další úspěch. Šlágr TV, celodenní reklamní blok na její taháky, nastartoval pilotní celoplošné vysílání s písničkami pro diváky, kteří mají rádi lidovky, dechovky, harmoniky a trampiády. Stárneme a bojíme se. Jsme dokonce tak staří, až se občas vyděsíme, jak snadné je vydělávat na našich rodičích a prarodičích, když chvíli nedáváme pozor.
M. Zajíček
Před pár lety o dýni nikdo nevěděl. Pak vystřídala na módním vrcholu červenou řepu, na které si novináři píšící o jídle vyzkoušeli, jaké to je, razit nějaký trend. Z dýně se stal gastro symbol podzimu, obdoba chřestu na jaře. Dýně má spoustu výhod. Je skladovatelná, levná, jednoduchá na přípravu a nejprodávanější odrůda, hokkaido, se ani nemusí loupat. Znamená to, že kamkoliv momentálně přijdete, můžete si k dýňové pomazánce vybrat maximálně mezi dýňovým krémem s mrkví, zázvorem, čímkoliv, každopádně posypaným dýňovými semínky, a dýňovým pyré, ideálně v kombinaci s pečenou dýní. Jako sladkou tečku dostanete nanejvýš dýňovou bábovku, cupcakes nebo něco s dýňovou marmeládou. Někteří fanatici se navíc vůbec nestydí nabídnout vám k tomu dýňové pivo. Na to se dá říct jen: Jste normální? Copak neexistuje i jiná podzimní zelenina? Já vím, že z patizonu se pyré udělat nedá. Že celer se musí loupat. A že ne každý rozezná petržel od pastiňáku. Vím i to, že brambory působí docela nudně. A mrkev může být až moc nasládlá. Ale dýňová hegemonie musí přestat. Rozhodla jsem se začít u sebe. Přísahám, že ty debilní farfalle s nablblou dýní a kreténskou fetou jsou tím posledním, co z dýně uvařím. Tenhle týden.
H. Saleh
„A co děti, mají si kde hrát?“ ptají se Kaťáci ve své vizionářské písni. Vlastně už moc ne. Tedy aspoň na našem pražském sídlišti. Městský úřad se sice snaží renovovat některá pískoviště a vedle nich staví futuristické prolézačky a provazové žebříky – na které se ovšem nedá vylézt a navíc vypadají tak nebezpečně, že se jich bojí snad i děti. Tak jako tak jsou určené těm školou nepovinným, starší mají smůlu. Jeden opuštěný plácek, kde místní mládež čutala do meruny, už před lety zastavěl hladový developer, další přišel na řadu teď. Uprostřed něj se objevily tři lavičky a kolem tři stromky. Že by reflexe stárnutí populace? Spíše se zdá, že omladina příliš rušila denní klid. Radnice prý udělá hřiště vedle, v kopci. Tam má ale vždycky jeden tým výhodu. A zmizí kouzlo plácku udupaného generacemi až na hlínu.
J. G. Růžička
Je až s podivem, že letošní 9. prosinec, kdy se v Evropě mění jízdní řády, nepřinese konec osobní dopravy na žádné české trati, ačkoliv redukce na některých lokálkách zapadají do scénáře známého jako „příprava na zrušení“. Slováci jsou radikálnější: okolo Bratislavy a na hlavních tratích pár vlaků přibude, kdežto slabší úseky opět oslabí nebo bez náhrady zavřou. Z hlediska efektivity rozumný krok, z hlediska aspoň jakžtakž rovného přístupu k veřejné dopravě nikoli. Vylidňující se Banská Štiavnica svou „Štiavnickou Anču“ zatím uhájila. Zato pod Spišský hrad už vlak jezdit nebude. Také Veľké Kapušany na samém východě země o svou živořící dráhu přijdou. Jel jsem tu jedním ze dvou nedělních spojů: byl plný studentů, motorákem zněla živá maďarština. V maďarském pohraničí je přitom v posledních letech místní doprava likvidována nejsoustavněji. Kraj okolo Rožňavy míval několik lokálek a přechod do Maďarska, nyní bude rušení dovršeno a zbude jen hrstka rychlíků. Otevírám diskusi gemerského regionálního serveru a vidím převážně rezignaci a pocit, že na nás centrální úřady kašlou, vždyť podle nich „všetci sme tu ,Maďari‘“.
M. Špína