Christos Tsiolkas
Facka
Přeložil Tomáš Kačer
Host 2012, 540 s.
Facka je v pořadí šestým prozaickým dílem australského spisovatele řeckého původu Christose Tsiolkase. Tento společenský román v jistém ohledu navazuje na Balzakovy a Zolovy ságy 19. století. Autor ovšem reflektuje problémy týkající se člověka současného. Některé fenomény jsou nové – soužití v multikulturní societě či islamofobie –, jiné obtíže jako složité partnerské vztahy, nevěra apod. člověk řeší od nepaměti. To však nejsou jediná témata knihy. Z dalších jmenujme různé závislosti (na televizi, práci, alkoholu, cigaretách a dalších drogách), pošlapaný vztah k sexualitě projevující se promiskuitou, přehnanou agresi, hromadění majetku jako lidský úděl, homosexualitu, duchovní vyprázdněnost i hledání nové religiozity. Tematické komplexnosti odpovídá i bohatě rozvrstvená jazyková stránka díla. Autor čtenáři nepředkládá vlastní názor, pouze před něj rozprostírá otázky a čeká na jeho reakci. Vše je nahlíženo z perspektiv osmi postav různých věkových kategorií. A proč právě název Facka? Pojítkem je událost, která se odehrála na rodinném pikniku, během nějž muž vetne facku malému nevychovanému dítěti. Naráží se tak možná na nejožehavější problém současné a hlavně budoucí společnosti, totiž na liberální přístup k výchově dětí.
Andrea Raušerová
Håkan Nesser
Síť
Přeložil Čeněk Matocha
MOBA 2012, 232 s.
„Håkan Nesser, trojnásobný držitel ceny pro nejlepší švédský krimi román“, čteme na přebalu knihy s vágně nezajímavým názvem. Ano, příběh má vše, co si žánr žádá, ovšem nic překvapivého navíc. Ústřední postavou je autoritativní elitní komisař Van Veeteren, do jehož výbavy patří standardní atributy detektivovy: nepostradatelný a zákeřný ostrovtip, jejž si samozřejmě ještě přibrušuje na svých, občas neschopných podřízených, intuici, která ho nutí dělat zpočátku nečitelná rozhodnutí, věčnou stařeckou mrzutost, ačkoliv je ve středním věku, a také chvíle, v nichž odhalí svou lidskou tvář a vlastně i citlivou duši. Svoje zaměstnání nenávidí, ale zároveň bez něj nemůže být. Tvrdou práci v policejním a soudním prostředí doplňují klasické motivy: vysoká konzumace kávy a neutuchající déšť posilující pochmurnou atmosféru. Samotný děj otvírá případ středoškolského učitele Mittera, který po prohýřené noci najde svou novomanželku mrtvou ve vaně. Jelikož po nadměrném požívání alkoholu trpí ztrátou paměti, je pro nedostatek důkazů hovořících v jeho prospěch odsouzen. Vše se ale komplikuje druhou, související vraždou a předešlé události se zjevují v novém světle. Detektiv se při své zarputilé snaze zjistit, kdo je za vraždy zodpovědný, musí vydat do dávné minulosti první z obětí a přibývající souvislosti se nečekaně větví. Na jejich konci čeká kýžené překvapení a pro vraha samozřejmě trest. A dále? Dále nezbývá nic než popřát Van Veeterenovi zaslouženou dovolenou.
Adéla Vyvijalová
Mark Watson
Jedenáct
Přeložil Pavel Kříž
Knižní klub 2012, 280 s.
Osudy dnešních Londýňanů, smysl pro humor, dokonalé vykreslení postav, smutné i radostné momenty. Na těchto základech stojí román Marka Watsona Jedenáct. Děj knihy je poměrně jednoduchý: spletou se v něm zdánlivě nesouvisející osudy jedenácti lidí. Kniha je rozdělena do jedenácti kapitol a v každé hraje hlavní roli jedinec z odlišné sociální skupiny. Všechny části se však vždy vracejí zpět ke Xavierovi: „Julius Brown přišel o své místo na částečný úvazek, protože se Andrew Ryan opil a rozzuřil se, protože Jacqueline Carstairsová napsala jízlivý článek o restauraci, protože jejího syna zbili před několika týdny, když celý den sněžilo, protože Xavier nezakročil a nepomohl mu. Ale on a všichni ostatní si myslí, že ho vyhodili za to, že upustil talíř na podlahu.“ K vykreslení charakterů svých postav využil Watson vytříbený jazyk, který nenudí a díky němuž jsou i slabší části příběhu popisovány s notnou dávkou humoru. Je velice osvěžující prokousávat se knižní „jedenáctkou“ a odpočinout si tak od roje severských detektivek a upírských ság. Čtenáři se zálibou v humorné a poměrně nenáročné literatuře, která je zároveň zcela pohltí, si knihu určitě užijí. Jediným negativem by mohl být násilně uťatý konec příběhu, za kterým zůstane řada nezodpovězených otázek. Kvůli těmto otazníkům se tak pomyslný kruh, jejž provázanost postav tvoří, nebude moci nikdy uzavřít.
Barbora Dušková
Bruno Schulz
Skořicové krámy
Přeložila Hana Jechová
Dauphin 2012, 218 s.
Vánoce se blíží a s nimi i větší odbyt skořice. Nakladatel tedy neváhá připravit druhé vydání Skořicových krámů zrovna ke konci roku. Ponechme stranou samo slavné Schulzovo dílo, které stejně jako jeho překlad opravdu není třeba znovu recenzovat. Lze jen doporučit. Pomiňme i subtilnější literárněvědnou problematiku, která by si žádala knihu aspoň prolistovat – to už máme buďto za sebou, anebo nás to teprve čeká. Koneckonců předchozí i následující povrchní poznámky se týkají spíše vydavatele než knihy samotné. Dostatečně je ospravedlňuje přebal knihy, který můžeme považovat za dílo samo pro sebe. Jeho dominantním výtvarným prvkem je fotorealistická zvětšenina tří smotků skořicové kůry na bílém pozadí. Doslovnost, která zarazí. Jenže podivné kouzlo nechtěného, jehož jedinou inspirací je zřejmě urputná snaha slavné dílo co nejlépe prodat, pokračuje i v textu na záložkách. Tak se například dozvíme, že tato klasická kniha obsahuje „šťavnatá přírodní líčení a popisy nejrůznějších intimních interiérů, městských exteriérů, erotických muk a úletů i všelijakých hnutí mysli“. Méně lákavá už je zmínka o vypravěči, který je zároveň jednou z „ústředních svíravých postav“ a jenž se „neustále svíjí ve stavu vytržení“. Skořicová vůně je ještě ve vzduchu a literární existenciálno avizované svíráním a svíjením už se dere ven jako marmeláda z cukroví. Jak říká vydavatel: „Zlé erotično vytéká ze stránek v podivně pokroucené, ale zábavné podobě.“
Jan Bažant
Jón Kalman Stefánsson
Ráj a peklo
Přeložila Marta Bartošková
Dybbuk 2012, 199 s.
Pojivem druhé v češtině vydané knihy islandského spisovatele Jóna Kalmana Stefánssona je literatura a smrt. Smrt je zde všudypřítomná, souvisí s drsnými přírodními podmínkami a tvrdým životem v islandských fjordech. Román se skládá ze dvou částí, které by mohly fungovat i jako relativně samostatné novely. První se odehrává na moři, druhá v Městysu, mezi oběma částmi je zcizující intermezzo. Příběh plyne v jakémsi archaickém bezčasí – může to být 19. století, v němž jsou vdovám soudně odnímány děti, může to být začátek 20. století, kdy se rodí emancipační hnutí žen, zároveň může jít o současnost, protože venkov se na Islandu zase tolik nemění. To ostatně víme třeba z první Stefánssonovy přeložené knihy Letní světlo, a pak přijde noc (viz A2 č. 20/2009).
Hlavním hrdinou Ráje a pekla je bezejmenný chlapec, který společně se svým jediným přítelem Bárdurem pracuje na rybářské šestiveslici. Oba mají společnou zálibu v literatuře, která u ostatních rybářů nevzbuzuje přílišné sympatie: „tím věčným podělaným čtením nás dočista vytáčejí, věčně si navzájem citují úryvky z nějakých básniček, zhovadilý zlozvyk, podělaná prohnilost v duši, ze které člověk bačkorovatí a na to, aby se uměl poprat se životem, je moc velká měkota“. Osudným se pro jejich životy stává Miltonův Ztracený ráj a věta „nic není sladké bez tebe“.
Po významném dějovém předělu se v druhé části ocitáme v Městysu. Kromě exkursu do rigidního vesnického prostředí, v němž se od líčení přírody a boje s mořem dostáváme k řetězci vyprávěných osudů jednotlivých obyvatel, se také chlapec konfrontuje s pocity nepatřičnosti, trapnosti a směšnosti, která pramení nejen ze setkání s novým prostředím, ale právě také z neustále skloňované smrti.
Do kontrastu s přírodou a životem osekaným na samou dřeň zde autor staví čtení a psaní. Mihne se tu konvice na kávu, kterou používal William Wordsworth, autorské čtení Charlese Dickense a především ona zmíněná Miltonova kniha, která je opečovávána jako svátost – a to i přesto, že může zabíjet. Konec knihy tematizuje vyprávění, které je smrt schopno nejen zaznamenat, ale zároveň uchovat a oživit mrtvého člověka. „Slova můžou mít sílu trollů a dokážou zabíjet bohy, zachraňovat životy i je ničit. Slova jsou šípy, kulky, bájní ptáci lovící bohy, slova jsou ryby staré tisíce let, které nacházejí v hlubinách cosi strašného, jsou to sítě dostatečně velké na to, aby se do nich chytil celý svět i s oblohou, někdy ale slova nebývají na nic, obnošené šaty, kterými pronikne mráz, rozpadlá hradba, kterou smrt a neštěstí snadno překonají.“ Ve Stefánssonově knize hraje důležitou roli také samotné vyprávění, které je jednou stručné, jindy napínavé a strhující, někdy opojené samo sebou. Rafinovaně zachází s čtenářovým očekáváním, ale dokáže pracovat s poeticky rozvětvenými popisy zakořeněnými v mytologických příbězích.
A co že je to peklo z titulu knihy? Možná „nevědět, jestli je člověk živý nebo mrtvý“, možná „knihovna, kam se dostaneš slepej“.
Karel Kouba
Jason Lutes
Berlín 1: Město kamene
Přeložil Viktor Janiš
BB art 2012, 215 s.
Nakladatelství BB art se téměř kompletně vzdalo náročnější komiksové produkce a zaměřilo se na „superhrdinský“ mainstream. Přesto se v jeho edičním plánu občas objeví komiks, který do téhle škatulky nezapadá. Je jím i první díl dosud neukončené trilogie Berlín, město kamene. Jeho autor Jason Lutes se v knize zaměřil na meziválečné Německo. Děj knihy začíná v září roku 1928 a autor do „města kamene“ vstupuje skrze postavu malířky Marty Müllerové, která se vrhá do víru velkoměsta, aby se zde zdokonalila v kreslení a našla si nové přátele. Lutes komiks s kronikářským zájmem pro detail od začátku zaplňuje značným množstvím postav, takže je docela náročné se v nich vyznat. Až postupně si čtenář jednotlivé postavy zařazuje a může se vracet zpět na začátek knihy, kde se objevují víceméně jako stafáž na pozadí jednotlivých obrázků. Autor se pokouší zachytit atmosféru meziválečného Německa sužovaného chudobou a přiklánějícího se k různým politickým extrémům tehdejší doby. S téměř sociologickou přesností vykresluje vzestup zla. Precizní je také v kresbě, která nemá daleko k Hergého čisté lince, tak čisté, že se mezi obrázky trochu ztrácejí emoce. Síla komiksu spočívá v tom, že se nezaměřuje na žádnou výraznou dějinnou událost, ale analyzuje, co nástupu fašismu či holocaustu předchází. Ostatně i my můžeme pozorovat, jak se v dobách krize společnost radikalizuje a mechanismy sloužící demokratickému zřízení nahrávají spíše těm, kteří chtějí politiku ve jménu dobra jen využít k vlastnímu prospěchu.
Jiří G. Růžička
David Bátor
Kreslostroj
Malina 2012, 46 s.
Obvykle bývá k CD booklet – sešitek s texty písní a legendou. V případě básnické sbírky Kreslostroj tomu je naopak: CD obsahuje instrumentální variace a jednu píseň, booklet má rozsah vázané básnické sbírky, navíc bravurně ilustrované. Takže si má čtenář číst básně k hudbě? No, také to jde! Báseň Kreslostroj je tematická a nezapře vliv surrealismu. V krátkém eposu popisuje psychonautický příběh, který by v próze patřil do žánru fantasy. Sbírka dále obsahuje básnické skladby Jeho nejkrásnější hlas, Čarodějové v Opavě, Prázdnota a Jednou. Verše jsou skládány ponejvíce v metru daktylotrochejském. „Ale co mohl vlastně dělat?/ Na cestě labyrintem neviděl dopředu./ Jen slyšel jakýsi vzdálený, velmi povědomý hlas.“ Výtvarná složka knihy je tvořena fotografiemi vodních kapek – estetik by prohlásil „vodních struktur“. Hudební kompozice Jana Hanouska připomíná scénickou hudbu k osvětové přednášce, což svým způsobem každé umělecké vystoupení je. Kompozice opakování témat působí monotónně a vzbuzuje dojem, že se snaží přesvědčit posluchače o „vážnosti umění“, když už jsou o ní dávno přesvědčeni. Záleží ale nejspíš na temperamentu posluchače – a navíc, pustit se do projektu, kde se snoubí hudba s poezií a malířstvím v jedné knize, vyžaduje řádný díl odvahy ode všech zúčastněných. Volám: bravo! Pěkná kniha!
Vít Kremlička
Stanislava Fedrová, Alice Jedličková (eds.)
Intermediální poetika příběhu
Ústav pro českou literaturu – Akropolis 2011, 352 s.
Pojem média zdaleka neoznačuje jen média „nová“. Konkuruje tradičnímu pojetí uměleckých druhů a zájem teoretiků obrací k jejich vzájemným vztahům – k intermedialitě. Autoři dvanácti článků ve sborníku Intermediální poetika příběhu se zaměřili na to, jak se v různých médiích vyprávějí příběhy. Osvědčenou možností je sledování příběhů napříč výtvarným uměním, literaturou, filmem apod. (Petra Polláková o portrétu Beatrice Cenci) nebo zkoumání transformací literárních předloh v jejich výtvarných, filmových či televizních adaptacích (Barbora Půtová o Ropsových ilustracích d’Aurevillyho Ďábelských novel, Ján Kralovič o Švankmajerově Alence). Současnou teorií vyprávění i intermediality je nejvíce prostoupen blok věnovaný televizním seriálům (zejména text Radomíra D. Kokeše, prezentující ucelenou autorovu teorii seriálové fikce, a výzkum Evy Kvasničkové týkající se seriálu Ulice). Zde také přichází ke slovu širší kulturní pohled na médium, oproti přístupu rigidněji strukturnímu nebo – v méně šťastném případě popisně komparativnímu. Některé příspěvky ve sborníku totiž ulpívají u popisů a fenomén intermediality na očekávané teoretické úrovni nereflektují (Sidónie Semanová, Daniela Lešová). Klíčový pojem média je tedy v textech někdy více, někdy méně konceptuálně uchopený a využitý; většina však přináší zajímavé postřehy na průsečíku tradičních oborů, což je přitažlivý aspekt intermediálních studií.
Josef Šebek
Dalibor Tureček a kol.
České literární romantično
Host 2012, 344 s.
Kniha Dalibora Turečka a jeho týmu předkládá čtenářům nový teoretický model pro projevy romantismu v české kultuře. Romantismus není nadále chápán jako označení epochy s vnitřně homogenním proudem. Naopak, obecně přijímaná a redukující představa o romantismu rozervaneckém, plném exaltované básníkovy niternosti, se zde rozrušuje, což ostatně naznačuje už samotná obálka knihy. Výkladu tohoto teoretického konstruktu předchází podrobné pojednání přibližující historii nahlížení romantických tendencí jak v českém, tak i německém a polském prostředí, samotná teorie je pak dokládána studiemi několika konkrétních případů. Tureček rozlišuje celkem čtyři vrstvy romantického diskursu a jako objekt zkoumání vytyčuje proces vzájemného prolínání jich samých i dalších složek kulturního života. Pojem „romantismus“, sugerující jednolitou epochu, pak navrhuje doplnit o „romantično“, umožňující postihnout také samostatně se projevující romantické prvky. Tento model má být alternativou k představám o lineární kauzalitě literatury, kdy jednotlivá literární období pouze antiteticky reagují na předcházející. Jde o to nenahlížet literární historii jako vláček s vagonky jednotlivých směrů, vhodnějším obrazem se má stát spíše jakási síť buněčných spojů. Teze publikace nesou jistě potenciál obohatit každého se zájmem o českou literaturu, za modelového čtenáře je však i explicitně označen pouze „specializovaný odborník“. Proto také zůstává otázkou, zda se dostanou za hranice čistě vědeckého okruhu.
Daniela Poláková
Hana Fořtová, Doubravka Olšáková
Lev Thun – Alexis de Tocqueville (korespondence 1835–1856)
Oikoymenh 2011, 352 s.
Předkládaná edice dopisů mezi předním českým politikem poloviny 19. století Lvem Thunem a francouzským myslitelem Alexisem de Tocquevillem přináší hned ve třech směrech důležitý příspěvek k českým dějinám předminulého století. Vedle osobních sdělení, dokreslujících životní situace obou mužů, najdeme ve čtrnácti dopisech také debaty o sociálních, politických či justičních otázkách. Dvojjazyčná, česko-francouzská forma edice dopisů potěší i jazykovědce a románské filology. Kromě korespondence kniha obsahuje také teoretickou práci Nezbytnost mravní reformy vězeňství, kterou Lev Thun napsal v roce 1836 právě pod vlivem francouzských (Tocqueville, Montesquieu) i anglických (John Howard) autorů. Ve spekulativních rovinách se Thunův text zaobírá vztahem zločinu a trestu a vůbec cíli vězeňského systému, v praktických pak jeho problémy a možnostmi nápravy. Samostatným oddílem je úvodní studie, která čítá 128 stran, a je tak de facto svébytnou a nezávislou částí knihy. Autorky edice v ní pojednávají jednak o vztahu Thuna a Tocquevilla, ale zároveň jejich příběh staví do kontextu formování moderní české společnosti. Nechybí ani analýza problému vězeňství jako součásti osvícenských a liberálních debat přelomu 18. a 19. století. Zasazují tak zdánlivě marginální historickou epizodu do širších úvah o počátku moderní evropské společnosti.
Marek Fapšo
Hana Horáková
Kultura jako všelék?
Sociologické nakladatelství (SLON) 2012, 318 s.
Práce Hany Horákové Kultura jako všelék? na první pohled působí jako přehledová publikace o antropologii, jakých máme k dispozici mnoho a už i od českých autorů (Václav Soukup, Ivo T. Budil). Na rozdíl od mnoha jiných podobně zaměřených knih však přináší podstatnější zamyšlení nad oborem, které jde za učebnicové nebo skriptové zpracování, a to především v druhé části publikace, z níž pochází i titul knihy. Poslední tři kapitoly si totiž všímají kulturního obratu v současných sociálních vědách – tendence používat kulturu jako explanační nástroj poté, co při vysvětlování nejrůznějších jevů selhala paradigmata vycházející z ekonomické nebo politické dimenze. Horáková se soustředí právě na rozbor posunu k pojetí kultury jako kolektivní identity a s tím související proměnu sociálních věd. Zkoumá, jak se pojem kultura, dříve výhradně antropologický, prosazuje i mimo mateřský obor. Mohlo by se zdát, že se dozvíme pouze o impulsu módního postmodernismu v osmdesátých letech, který vedl k založení nových sociálněvědních disciplín: kulturálních, postkoloniálních, subalterních nebo postrozvojových studií. Kniha ale pracuje s širším záběrem a ukazuje, jak tento obrat hluboce zasahuje i tradiční pozitivisticko-kvantitativní disciplíny, jako jsou politologie a ekonomie. Publikaci tedy ocení i neantropologové, mimo jiné také pro sdělnou formu výkladu.
Marcel Tomášek