Umění = diletantství

Z trosek rozhovoru s Ghédaliou Tazartèsem

Následující text měl být rozhovorem k prvnímu českému vystoupení francouzského hudebního experimentátora na letošním ročníku festivalu Babel, kde Ghédalia Tazartès doprovázel němý film o čarodějnictví. V souladu s mimožánrovou tvůrčí metodou zpovídaného však byly odpovědi příliš fragmentární na to, aby mohly zůstat rozhovorem.

Kompozičním principem této hudby je permanentní proměna, jež uniká dozoru a vzdoruje zařazení.

André Glucksmann

 

Häxan, snímek dánského režiséra Benjamina Christensena z roku 1922, určitě nepatří mezi největší němé filmy a za svůj věhlas vděčí především své netypické povaze fiktivního, značně obsáhlého dokumentu na přitažlivé téma „čarodějnictví napříč věky“. Přestože jde o dobový trhák, jsme svědky značně sugestivní ceremonie obřích tváří, přepjaté frontální dramaturgie, rytmizované ve stylu nizozemských mistrů trhavými pohyby neustávajícího ohromení. Soundtrack, který zkomponoval francouzský hudebník či fonický básník Ghédalia Tazartès, se téměř bez kontrapunktu přimyká k tomuto celistvému a neuspořádanému univerzu, plnému napětí, smutného škrábání a explozí. Energická a závažná, pečlivě připravená zvuková stopa, na jejímž pozadí Tazartès v pološeru u plátna vytváří doprovodná akustická gesta, sestává zejména z nepřetržitého zpěvu a manipulace zvukových objektů. Umělec s pověstí nomáda a takřka hudebního mystika to komentuje překvapivě přímočaře: „Kdybych do toho nezpíval, měl bych pocit, jako bych ukradl svůj honorář.“

 

Věhlas v mezích intimity

Sedíme v kavárně divadla Archa, probíhá jeden z večerů festivalu Babel. V ostrém světle zářivek vypadáme všichni, jako bychom se právě probudili, jedno vystoupení střídá druhé, soustředěné a vnímavé shromáždění milovníků hudby se po zaznění gongu rozptyluje a později se postupně zase schází. S uspokojením, že dospěl k poslednímu z osmnácti filmových vystoupení, se nyní Tazartès svěřuje, že z celé záležitosti se stala práce a teď se chce co nejrychleji pustit do něčeho jiného. Ač byl pořadateli uvítán jako nejvýznamnější host či dokonce „maestro“, na podobné hry si zjevně nepotrpí.

I po krátké konverzaci je patrné, že tento elegantní a ve svém prostředí pevně usazený pětašedesátiletý muž je bez jakýchkoli pochyb osobitým zjevem. Třebaže se těší, zvláště v posledních letech, značnému uznání, svůj věhlas žárlivě udržuje v mezích intimity – čemuž jenom napomáhá cit pro manuální práci a pro stručnost. Obojí se později projevilo i při vedení smluveného písemného rozhovoru. Tazartès zaslané otázky nejprve vytiskl, potom rukou připsal několikaslovné odpovědi, výsledek vyfotografoval a zpět poslal několik obrázků, z nichž je poskládán tento text.

 

Na způsob heteronym

Jakožto „instinktivní umělec art brut“, který za pomoci vícestopého magnetofonu K7 už od roku 1979, tedy ještě v dobách před nástupem informační éry, přivádí domáckou zvukovou brikoláž k nejzazšímu bodu oproštěnosti a působivosti, zaujímá dnes Tazartès postavení, které od samého počátku nemohlo být jiné než výjimečné. V souvislosti se svým dnešním veřejným přijetím vzpomíná na obtížné začátky a rezervovanou odezvu na své první koncerty, kdy nikdo nevěděl, kam ho zařadit.

Tazartèsova osobitá hudba – v níž jako by se zcela organicky mísily etnografické záznamy s postupy musique concrète či volné improvizace a která nikdy nezněla ani mainstreamově, ani rockově, a dokonce ani čistě „experimentálně“ nebo naopak čistě „hudebně“ – si bez ostychu vypůjčuje ze všech rejstříků. Nikoli proto, že by snad chtěla ověřit, že je všechno možné, ale aby podřídila pevné, promyšlené a paranoické určení stylů, žánrů a postupů svému vlastnímu, nepřeložitelnému, nicméně poměrně snadno přístupnému slovníku. Třicet let hudební činnosti sice prohloubilo přísnost při výběru materiálu, přitom se však zdá, že od prvního do posledního alba se nic podstatného nezměnilo.

Je obtížné popsat tu záhadnou výbušnou směs. Kříží se v ní záznam surových zvuků, použitých bez efektů jako „obrazy“ nevinně kráčející ve stopách Pierra Schaeffera a Pierra Henryho, s atmosférickými krajinami, jež jsou ponuré a skřípavé, avšak bez vývoje, jako by pocházely z nějakého transcendentálního folkloru, a které připlouvají rychle jako nevyčerpatelné částečky rozpínajícího se vesmíru. Narazíme dokonce i na útržky písní v nečekaně ryzí linii pařížské lidové poezie, vším však prolíná především několik všudypřítomných hlasů, které existují vedle sebe tak trochu na způsob heteronym Fernanda Pessoy a udržují mezi sebou zčásti odměřené, zčásti nejasné vztahy.

 

Hlas dítěte

Mezi oněmi třemi nebo čtyřmi hlasy se občas, podobně jako na mnoha Tazartèsových deskách, vynoří hlas dítěte. Imaginární řeč, kterou tento hudebník stvořil, se ostatně zdá být přímo inspirována dětským žvatláním, které napodobuje a snad i zesměšňuje hovory dospělých. „Umění = diletantství, to zbylé pochází od lidí, kteří nevěří svému poslání,“ připsal Tazartès tužkou na okraj jedné z otázek, které jsem mu zaslal.

Pokud jednou pocítíte a zaznamenáte tento opatrný a ironický odstup, budete ho nacházet v celém Tazartèsově díle – jak v tom, co je známo o jeho umělecké dráze, tak i v ústředním výrazu jeho uměleckého univerza. Jako příklad může sloužit právě naléhavé navazování vztahu mezi hlasem či hlasy sídlícími v Tazartèsovi a produkovanými jeho tělem a hlasem dítěte, jehož lokalizace zůstává nejasná. Jiným příkladem by byl třeba zpěv bez příkras, chytře skrývající parodii, nebo i hlukařské postupy, které jsou jedním z primárních znaků Tazartèsovy produkce a které znovu jasně ukazují jeho východisko – neboť zvuky světa koneckonců zvysoka kašlou na úděl, který jim vyhrazuje technologický záznam, a mohou velmi dobře existovat bez něj a daleko od něj. A totéž platí pro „krásu“, která jim je propůjčována.

Zdá se tedy, že v samotném nitru takového díla se vyjadřuje odmítnutí totožnosti se „zpěvákem“ a „hudebníkem“ a že v látce této hudby zaznívá její ústup od sebe samé. Proto má člověk při poslechu Tazartèsových desek dojem, že to, co právě slyší, míří jinam a mizí v přítomnosti, která naprosto přesahuje známý rámec. Že se právě otevírají malá dvířka, utajená v přítmí a vedoucí do neznámého světa, a že je oživeno podobenství o mudrci, prstu a měsíci.

Autor je hudebník.

 

Z francouzštiny přeložil Petr Januš.