Frankenweenie
Režie Tim Burton, USA, 2012, 87 min.
Premiéra v ČR 3. 1. 2013
Režisér Tim Burton je známý svou láskou ke starým filmovým hororům a sci-fi. Svou novinkou Frankenweenie opět skládá poctu klasickým tvůrcům těchto žánrů. Tentokrát tak učinil prostřednictvím remaku, či spíše rozpracování svého vlastního raného krátkého filmu z první poloviny osmdesátých let, a tím jako by celou svou dosavadní tvorbu zarámoval. I po více než třiceti letech je Burton stále přerostlé dítě s překvapivě bujnou fantazií. Podíváme-li se na několik jeho posledních snímků, nutno říct, že se mu tyto vlastnosti daří nejlépe uplatnit při práci s animací. Možná je důvodem tohoto kvalitativního rozdílu i skutečnost, že Mrtvá nevěsta a Frankenweenie jsou založeny na jeho vlastních námětech, zatímco na poli hraných filmů za posledních deset let ustrnul výhradně na adaptacích literárních, muzikálových a televizních děl, jež stavějí převážně na vyprázdněných vizuálních atrakcích. Ale z Frankenweenieho čiší Burtonova dětinská radost, že konečně dostal příležitost natočit netradiční příběh lásky mezi chlapcem a bulteriérem plně podle svých přestav – původní verze má necelou půl hodinu a je hraná. Už samotný formát černobílé stop-motion loutkové animace obohacené o příjemný, nevnucující se 3D efekt dělá z filmu o zmrtvýchvstalém psovi ojedinělou podívanou. Díky zdařilému hlasovému obsazení charakterů, jež se zcela výjimečně obešlo bez Johnnyho Deppa a Heleny Bonham Carterové, načernalému humoru a poutavě rozvedenému scénáři máme v kinech skvělou pohádku pro malé i velké diváky.
Jakub Pech
Ministr
L’exercice de l’État
Režie Pierre Schöller, Francie, 2011, 112 min.
Premiéra v ČR 29. 11. 2012
Francouzskému politickému dramatu Ministr se podařilo naplnit ambici, ve které beznadějně selhal Cronenbergův Cosmopolis. Dokázalo mu totiž najít pro verbálně vedenou kritiku kapitalismu odpovídajícím způsobem podnětný audiovizuální doprovod. Elegantně napsané dialogy navíc výstižně komentují krizi současné politiky, aniž by zabředly do slovního průjmu, který zahlcuje Cronenbergův snímek. Přehlídka událostí několika dní ze života fiktivního francouzského ministra dopravy není jen famózní hereckou kreací Oliviera Gourmeta, který pomocí široké škály gest dokáže z hrdiny filmu udělat mnohoznačnou figuru. Kromě toho film předvádí řadu drobnějších i fatálnějších kolizí, neočekávaných dramatických epizod, které jako by neustále připomínaly možnost finální katastrofy a zhroucení všech jistot. Na začátku filmu je hrdina povolán k dopravní nehodě, později ho vidíme zvracet, opíjet se a čelit nejrůznějším tlakům svého okolí. Film navíc působivě pracuje s potlačováním či zdůrazňováním zvuku. Brilantní je už úvodní snová scéna s nahou ženou vsunující se do tlamy krokodýla. Elegantně se tak inscenuje obřadní obcování s nebezpečnými šelmami, které je ústředním motivem této zprávy o krizi současného pojetí politiky.
Antonín Tesař
Pí a jeho život
Life of Pi
Režie Ang Lee, USA, 2012, 127 min.
Premiéra v ČR 20. 12. 2012
Prosinec je z hlediska Hollywoodu ve znamení filmů vánočních, které vnesou do duší a srdcí víru i pohodu, a také filmů oscarových, které totéž učiní tak kultivovaně, že se hranice mezi kýčem a krásou stírá a nitra akademiků jihnou. Pí a jeho život ukázkově spojuje nešvary z obou břehů. Ang Lee má jedinečný smysl pro barvy a kompozice, kombinuje plošné výjevy kvalit spíše malířských s 3D technologiemi. Není to ovšem zdivočelá vizualita, co brnká na hřejivé struny kýče. Příběh o nalezení víry v boha smrdí duchovnem z výprodeje na sto honů, a ačkoli jsem nečetl knižní předlohu Yanna Martela, už při zběžném prolistování to vypadá, že adaptace si z ní vzala jen to nejhorší. Je až s podivem, jak může tolik snahy, elegance, technické a vlastně i vypravěčské invence přijít nazmar. Kvůli cukrkandlové prostotě zápletky začíná být otravný i samotný vizuální rozměr filmu. Většina děje se odehrává na loďce, kterou chlapec Pí obývá s tygrem, jsou zde tedy dramatické situace, spousta fantastických záběrů z neobvyklých úhlů, ale zároveň jde o film, který testuje divácké preference nejen estetického rázu. Tíhnete-li k hřejivým newageovým modlitbičkám, budete stále nadšenější, v opačném případě vás čeká jen nuda a znechucení. A závěrečný trapný pokus učinit z filmu dílo tematizující samotnou moc a záludnost vyprávění na hřejivosti celku nic nemění.
Tomáš Stejskal
Profligate
Come Follow Me
Hot Releases & More Records 2012
Zhruba před dvěma lety byl Noah Anthony v Česku známý jen několika šťastlivcům jako jeden ze členů geniálních Social Junk. Když se objevila možnost, že by zahrál sólově v Praze jako Night Burger, těch pár hlav jistě hned začalo mít vidiny post-junk techno party v oparu vší dosavadní špíny a bordelu, v mírnějším přelivu, ale v tom nejlepším stylu současné minoritní scény kolem labelů I Just Live Here nebo Hot Releases. Právě na jejich blogu si stačí nalistovat rubriku Minulost a objevíte působivou galerii nejslastnějších okamžiků této nízké touhy. Jméno Night Burger každopádně nepřežilo ani svou vlastní krizi, tedy zrušené evropské turné, a pro dlouho odkládaný debut na Not Not Fun už Anthony ohlašoval projekt Profligate, pojmenovaný podle názvu jedné ze svých skladeb. Produkce se nápadně elektronicky purifikovala (dosud byly dostupné jen živé záznamy jeho setů), ale nikdy úplně nezmizelo tušení „synth-popového“ ega. To se nyní se zřetelnou distancí připojuje k jinak jasnému tvaru aktuální desky Come Follow Me, definovanému opět strohým minimalistickým užitím industriálních mikrosamplů v rámci čistě syntetického pulsu a překvapujícími melodiemi na hranici žánru. S dokonalostí Social Junk v momentech těžko definovatelné záře to nemá absolutně nic společného – a přece Profligate ani se závěrečnou skladbou Faint Image of Myself úplně neopouští kontext, ze kterého vyšel.
Head in Body
Emeralds
Just To Feel Anything
Editions Mego 2012
Americké instrumentální trio Emeralds se na nové desce Just To Feel Anything poněkud zklidnilo a vytvořilo cosi jako syntézu své dosavadní tvorby. Když porovnáme starší alba s těmi novějšími, zjistíme, že kapela produkující podmanivé improvizované táhlé plochy postupně dospěla k tradičnímu písňovému tvaru. Celá deska stojí na krautrockové základně a je obehnána melodickými linkami kytary. Bez větších pochybností jde o nejpřístupnější a nejpopovější materiál, jaký kdy Emeralds vydali. Hned úvodní skladba Before Your Eyes odkazuje na Kraftwerk a jejich následovníky z řad amerických kapel. Konstantní a předvídatelný rytmus, který se proplétá celou stopáží, odvádí posluchačovu pozornost. Jedná se v podstatě o tok hudební nálady, který nijak zásadně negraduje, ale ani nepolevuje. Hlavním záporem desky je absence momentu překvapení. U starších desek se nálada vyvíjela, zvuky a ruchy se vrstvily, až nakonec vytvořily cosi záhadného a krásně neuchopitelného. Album Just To Feel Anything je naopak velmi čitelné a přímočaré. Těžko usuzovat, proč nový materiál zní právě takto. Buď kapelu omrzela její schopnost tvořit krásné a těžko srozumitelné hudební plochy, anebo jednoduše chce přilákat nové posluchače. Jakkoli Just To Feel Anything nelze označit za špatnou nahrávku, v kontextu předchozí tvorby bohužel neobstojí. U kapely, která nastavila svou tvorbou tak vysoký standard, se žádný krok zpátky neodpouští.
Martin Šenkypl
Hugo Toxxx
Bauch money mixtape
Hypno 808 2012
Lepší než předešlá deska Legální drogy už to asi nebude, ale i tak patří Toxxxův nový mixtape pořád ještě k tomu nejlepšímu v tuzemském rapu. Opakovaný vtip se stává vtipnějším, rýmy jsou potřeba jen někde a někdy, trapnost je přítomná v podstatě neustále. Sdělení se opakují, ale dozvíte se i to, co jste nevěděli a vědět určitě potřebovali. Třeba že „Karolíně Peake smrdí fík“, protože „píchala se svým psíkem a sežrala hajzlmísu i s víkem“. Honění ega na všechny způsoby je v rapu neustále přítomné, ale těžko hledat někoho, kdo to zvládá s takovou bravurou jako Toxxx. Co nás jinde neskutečně mučí, je v jeho případě vlastně náramně zábavné. Tenhle spratek se sice nedá brát úplně vážně, ale nad českými mudrlanty, kteří se zapomněli někde na počátku devadesátých let, případně básníky, kteří si spletli hip hop se slam poetry, stále vysoko vyčnívá. To všechno by ale bylo málo, kdyby nešlo o rappera s jednou z nejlepších technik u nás a podklady, které na domácí scéně jinak těžko uslyšíte. To ovšem neznamená, že nic nepřipomínají. Americká inspirace je z Bauch money znát snad až příliš, i když se v podání Hugových producentů zdá trochu zpomalená. V zimních měsících se tak můžete těšit aspoň ozvěnou špinavého amerického Jihu – trochu vychýlenou a bizarní kombinací, které nakonec svědčí i rapující Igor, u něhož je těžké se rozhodnout, zda je tím nejhorším momentem na tuzemské scéně, anebo právě naopak.
Pavel Chodec