Luciferův efekt, Vetřelci a volavky, přednášky Slavoje Žižka nebo Václava Bělohradského – DOX se v poslední době představuje jako instituce s ambicí stát se důležitou kritickou a demokratickou instancí. Jaký má však taková angažovanost smysl ve světle nedemokratického a neetického fungování samotné galerie? DOXu chybí kurátorský tým, a tak výstavy v podstatě zrcadlí vkus či nevkus dvou „osvícených“ – Leoše Války a Jaroslava Anděla. Jejich přístupu k vystavujícím umělcům by se dalo leccos vytknout. Finalisté Ceny Jindřicha Chalupeckého raději utekli do Brna, než by se zúčastnili předávání ceny v místě, které jim neposkytlo dostatečnou institucionální oporu a zázemí. Ačkoliv jsou kvůli nefunkčnosti veřejných institucí naše nároky a očekávání na soukromou galerii takové, jaké bychom za normálních okolností kladli na galerie státní, přesto by měl DOX místo kritických diskusí a výstav o společenských problémech nejprve otevřít debatu o vlastním fungování. V opačném případě vyznívá celá snaha pokrytecky.
T. Stejskalová
Iuridicum Remedium, o.s., zveřejnilo koncem ledna 2012 výsledky sedmého ročníku ankety o největší slídily České republiky – Big Brother Awards. Veřejnost organizátorům „udala“ sto dvacet slídilů a slídiček v osmi kategoriích. Zájem občanů o zachování soukromí před nenechavými praktikami korporací a úřadů stále existuje. Kdo se stal českým dlouhodobým slídilem roku 2011? Překvapivě instituce, která má v popisu chránit právě naše nejcitlivější informace: ministerstvo zdravotnictví. Přijetím nového zákona o zdravotnických službách se nejen začíná shromažďovat více informací, ale vznikly i další registry dat, která nejsou anonymizována. Je to logické, neboť tato data se náramně hodí pro privatizaci našeho zdravotnictví spolu s penzijním a školským systémem. V minulosti byl prodán státní majetek a dnes se škrtají veřejné rozpočty. Zbývá privatizace budoucnosti. S tím souvisí vítěz kategorie úřední slídil, kterým se stalo Sčítání lidu, bytů a domů v březnu 2011. Sbíralo se příliš informací, nezabezpečeným způsobem a k nejasným účelům. Anebo se mýlím? Stačí několik let vyčkat, pak proslídit okolí a zjistit, kdo a proč má naše osobní data. Co asi zjistíme?
M. Patrik
Satirický vaudeville Kolonie dle scénáře Lucie Ferenzové v Divadle Na zábradlí zobrazuje korupční praktiky JUDr. Milana Jančíka, bývalého starosty Prahy 5, člena pražského zastupitelstva a představenstva Pražské energetiky s jeho kohortou. Do hlavní role obsazená malebná kolonie domků Buďánka, založená počátkem 20. století na okraji pražských Košíř, byla od sklonku roku 1989 ponechána devastaci, přičemž pozemky hodlal nový vlastník – pražský magistrát – využít ke stavbě desetipodlažního domu. Majitelům byly domky vyvlastněny a ponechány působení živlů; toliko jedna rodina – Hradilkovi – odnětí občanského práva odmítla a žije tam dál. Na Buďánka již byl vyhlášen statut chráněné kulturní památky. Ale dočkají se kdy nějaké stavební rekonstrukce? Po uplynutí dvaceti let kolonie vypadá, jako by nad ní vybuchla dobře mířená vodíková puma. Vzniklý stav vyvolává zdání, že se jedná o úmyslné obstrukce ze strany úřadů, odměnu za občanskou neústupnost obyvatel Buďánek. Radnice Prahy 5 se postarala o autentický skanzen gründerského zacházení s obecním kulturním dědictvím – děkujeme!
V. Kremlička
Ministryni kultury Alenu Hanákovou jen tak něco nerozhází a s kamennou tváří produkuje tu nejokatější nicneříkající politickou mlhu. Zamlžovací stroj spustila i v souvislosti s restitucí církevního majetku. Na námitky opozice ohledně nejasností týkajících se modelu, jímž se vyhodnocuje finanční kompenzace církevním organizacím, sice žádnou odpověď nemá, ale ministr financí Kalousek jí určitě rád poradí. Způsob ocenění ztrát zvolený k vyplácení majetku restituentů v devadesátých letech se výrazně liší od toho, který je aplikován na současné navrácení majetku církvím. Rozdíl kompenzací je dle opozice o 42 miliard korun vyšší. V době prohlašované finanční krize se tedy stát chystá vyplatit církevním organizacím o několik miliard více, než by měl. Silná káva? Paní ministryni tento problém nepálí, řeší mnohem „důležitější“ věci, například palčivý problém financování živé kultury. A české kulturní obci zřejmě přijde stále důležitější provozovat tichou „péči o duši“. Vládní garnituře tak stačí jen spoléhat se na politickou impotenci kulturních představitelů.
J. Chlupáč
Od toho máte básníka a jeho vizi, aby občas předběhla svoji dobu. Jak přiléhavým se stává dávno zapomenutý verš: „někdo tě srazí nákupním vozíkem“. Jak si nevzpomenout sám na sebe? Nastaly časy, kdy se v newyorských supermarketech nákupní vozíky stávají skutečnou zbraní. Oběťmi jsou zatím místní taxikáři a jedna žena nakupující cukroví. Pachateli místní taxikáři a kluci z Bronxu. To dává smysl: řidiči mají cit pro věci na kolečkách. Být sražen nákupním vozíkem jistě není nic moc, zvláště pokud se vezmou v úvahu doživotní následky. Na druhé straně je příjemné mít vizi a vidět, že se naplňuje. S odstupem lze snad jen dodat, že máli se vozík stát opravdovým zabijákem za přijatelnou cenu, vhodným nákladem bude nejspíše to nejlevnější mražené špenátové pyré (útočí se totiž až po průjezdu kasou). Takový náklad je těžký, tříští se jako sklo a omrzlé svary igelitových sáčků bývají skutečně ostré.
E. Aids