Z debat vedených kolem reformy vysokého školství se může zdát, že zde bojuje tradiční přístup s novým, což zcela neodpovídá skutečnosti. Hledání ideální podoby univerzit by se nemělo redukovat na konflikt mezi zastánci komercializace univerzit a osvícenskou představou chrámu vzdělání.
„Vadí mně směšování tří pojmů: akademické svobody, akademická autonomie a akademická samospráva,“ uvedl v panelové diskusi 16. února jeden z tvůrců reformy vysokých škol František Ježek. „Akademické svobody se nemění, akademická autonomie narůstá a mění se, můžeme říct oslabuje, míra samosprávy,“ vypořádal se ve zkratce s klíčovými pojmy, které opanovaly současné diskuse o vysokém školství. Jsou ale na sobě akademické svobody, autonomie a samospráva skutečně tak nezávislé, že může dojít v důsledku reforem v jedné oblasti k nárůstu, v druhé k oslabení a třetí zůstane nedotčená?
Republika vědy
Z jakého pojetí akademických svobod, autonomie a samosprávy Ježek vychází, se publikum nemělo možnost dozvědět, protože jej podle svých slov nechtěl unavovat definicemi. Škoda. Diskuse nad těmito pojmy a jejich různými výklady by totiž mohla vyjasnit, v čem vězí kritika a obavy odpůrců vládní vysokoškolské politiky, a proti čemu tedy vlastně protestují. Podle názoru prezidenta Václava Klause „nemohou bojovat proti školnému a současně chtít maximální akademickou svobodu a plné rozhodování o vysokých školách. Pokud školy touží po naprosté nezávislosti na státu, pak by samozřejmě musely chtít i nezávislost na penězích daňových poplatníků.“ Tyto a další výroky vůči akademické obci už trefně komentoval Martin Škabraha v komentáři Stát smrdí od hlavy (A2 č. 3/2012). Zde pak tato citace slouží k ilustraci skutečnosti, že ve vztahu mezi autonomií, samosprávou a akademickými svobodami lze jít ještě dál. Zatímco Ježek je postavil vedle sebe, Klaus rovnou proti sobě, jako vzájemně se vylučující principy.
Vztah státu a univerzity zformuloval a do pruského vysokého školství uvedl na počátku 19. století Wilhelm von Humboldt a odtud se rozšířil do dalších evropských zemí. S jistou dávkou zjednodušení, které nutně nastává, hovořímeli o dvě stě let starém systému, funguje toto nastavení dodnes. Humboldtovský model je postavený na tom, že univerzita není státu podřízena, naopak je na státu a společnosti ideově nezávislá. Jak připomíná Gerald Delanty ve své knize Challenging Knowledge (Vědění ve vzdoru, 2001), autonomie vědy a univerzity jako instituce byla mimo jiné určována obavami před buržoazními utilitárními koncepcemi vědění. Osvícenská univerzita byla založena jako „republika vědy“, tedy společenství vědců organizované na principech polis. Úloha státu pak spočívala ve finanční podpoře univerzity a v garanci její autonomie. Na oplátku stát získává prostor, v němž se tvoří a předávají kulturní hodnoty a nové vědění.
V průběhu 20. století, především v poválečném období, došlo v souvislosti s budováním sociálních států k mnoha proměnám. Univerzity se otevřely větším počtům studujících a začaly přispívat k sociální mobilitě obyvatel. Kellerovými slovy fungovalo vysokoškolské vzdělání také jako „výtah“ do vyšších sociálních pater. Věda zase začala ztrácet „étos nekonečných horizontů“ a k vědění se připojilo vědomí rizika spojené s negativními důsledky vědeckých aplikací pro společnost. Počty vysokoškolských institucí dále narůstaly a vzdělání se stalo spíše pojišťovnou proti sociálnímu propadu, než že by hladce zajišťovalo sociální vzestup.
Adaptovaná autonomie?
Nyní jsme svědky odklonu od humboldtovského pojetí vztahu mezi státem a univerzitou. Zastánci reformy argumentují tím, že se po zavedení nového zákona autonomie univerzit zvýší, zatímco kritici a odpůrci navrhovaných reforem vyjadřují obavy z jejího okleštění. Jedním z prvních dokumentů, v němž byl tento odklon artikulován a který se týká našeho akademického prostředí, je Boloňská deklarace z roku 1998, jež ideově zakládá evropskou politiku vysokého školství a stojí u počátku Boloňského procesu. „Autonomie vysokých škol zajistí průběžnou adaptaci systému vysokoškolského vzdělávání a výzkumu na měnící se potřeby, požadavky společnosti a pokrok ve vědě,“ říká se v deklaraci. Autonomie tedy už vysoké školy nechrání před tlakem státu a společnosti, ale naopak je definována instrumentálně a její funkcí je neustálá adaptabilita vysokoškolského systému vzdělávání a vědy novým podmínkám.
Autoři české vysokoškolské reformy nejsou ve svém tvrzení o zvýšení autonomie nikterak originální – s touto argumentací se můžeme setkat všude tam, kde se do vysokého školství zavádějí pod vlivem neoliberálních politik tržní principy a manažerské řízení. V neoliberálním chápání přestávají být univerzity kulturními institucemi, které se reprodukují ze svých vlastních zdrojů (myšlenkových i samosprávných), a stávají se institucemi řízenými na manažerském základě, s omezenou akademickou samosprávou, sloužící ekonomickému růstu.
Zatímco je tedy humboldtovská autonomie úzce spjata se samosprávným řízením univerzity a garancí státu, neoliberální pojetí autonomie se pojí s nižší finanční závislostí na veřejných zdrojích. Zodpovědnost za financování chodu vysokých škol a výzkumu se přesouvá na akademické instituce samotné. Finanční prostředky mají získat dvojím způsobem: vybíráním poplatků za studium a spoluprací s průmyslem. Z tohoto pohledu je zajímavé, že reformní návrhy obsahují snížení počtu studentů v akademických samosprávách. Z neoliberální logiky, která přisuzuje podíl na rozhodování zástupcům soukromého sektoru coby spolufinancovatelům vysokoškolského vzdělávání a odběratelům vědění a lidských zdrojů, bychom mohli odvodit, že se nebude snižovat podíl na spravování vysokých škol u těch, kteří mají chod institucí také financovat, tedy u studentů. Studenti se ale v novém jazyce stávají klienty akademických institucí. Jejich členství v akademické obci zřejmě zaniká. O tom se otevřeně nehovoří, ale jak je slučitelný kolegiální a klientský vztah?
Cestou nových spojenectví
Zhruba před dvěma desetiletími začaly státy pozvolna vypovídat smlouvu zajišťující univerzitám souběh finančních prostředků a nezávislosti. Stát na jedné straně ustupuje z pozice hlavního garanta financování vysokých škol a na straně druhé si dělá větší nároky na řízení chodu vysokých škol a snaží se o vytváření kanálů mezi akademickou a průmyslovou sférou. Bylo by tedy přehlednější a více by odpovídalo reálnému stavu věcí, kdyby z reformátorské neoliberální rétoriky pojem autonomie zcela zmizel. V tomto smyslu je Klausovo štítivé vztahování se k požadavkům akademické obce na zachování autonomie ve vztahu k současným vysokoškolským politikám konzistentnější než rétorika reformátorů, kteří v návrhu zákona autonomii „navyšují“, aniž by vysvětlili, kde se jí předtím nedostávalo.
Nelze ovšem pouze argumentovat tradičními akademickými hodnotami a stavět je do protikladu k hodnotám neoliberálního kapitalismu. Je potřeba hledat nové argumenty a nová spojenectví, aniž by to vedlo k rezignaci na akademickou autonomii a akademické svobody. Jak tedy reformulovat tradiční akademické hodnoty tak, abychom vykročili ze stínu modernistické představy o vědě vyčleněné ze společnosti a zároveň se nenechali spolknout logikou akademického kapitalismu? Jak hledat skutečnou podobu univerzitní autonomie, aniž bychom podlehli překonané osvícenské představě o kritickém rozumu, jenž je z podstaty zárukou správného směřování univerzit, a přitom se nevrhli do náruče trhovecké víry, kterou zajímá jen to vzdělání, jež se dobře prodává? Svérázné a značně alternativní řešení hledá společenství akademiků, kteří se sdružují a publikují pod hlavičkou Edufactory. Pokoušejí se o transformativní perspektivu na znalostní společnost a za tím účelem vykreslují Globální autonomní univerzitu, kterou chápou jako síť aktivit, lidí a organizací, řídící se principy vzájemné spolupráce a zároveň stojící na principech nespolupráce, nepodílení se na ustavování nového řádu vědění (new knowledge order), jenž vykořisťuje studující a vyučující za účelem zisku a kontroly.
Z jiného pohledu vychází sociolog Dick Pels, který navrhuje důsledně chránit delší časový horizont vědecké práce. Autonomii tedy chápe nikoli topograficky, jako obhajobu vyčleněného místa, kde se bádá a které obepíná jasná demarkační linie mezi vědou a společností, nýbrž temporálně. Zasazuje se za to, aby se univerzity nenechaly strhnout časem politiky a byznysu, jenž je ve věčném úprku a nezná zastavení. Zrychlené studium, bakalářský titul za dva roky, tlak na rychlé výstupy a rychlý převod znalosti do praxe – to jsou (byť třeba ne na první pohled zřetelná) ohrožení akademické autonomie a akademických svobod. Bránit univerzity tedy též předpokládá chránit je před duchem doby, který pádí za výdělkem a upřednostňuje efektivní povrchnost namísto pozvolna, ale důsledně rozvíjené kontinuity a komunity.
Autorka je socioložka.