Tak nám zrušili metro! Dopravní podnik v rámci úsporných opatření ukončil prodloužený víkendový provoz metra, protože podle Josefa Noska, náměstka primátora, poslední spoje „vozily jen vzduch“. Aby to snad nebylo Pražanům líto, zaplavila vagony fialová tsunami. Firma Milka totiž z průzkumu „jemnosti chování evropských národů“ zjistila, že za favority označují sami sebe Maďaři, „z nichž 58 % jemným chováním obšťastní své blízké hned několikrát za den“, zatímco Češi společně s Bulhary „patří k nejvíce stresovaným národům“. A tak se čokoládový gigant rozhodl Čechy kultivovat kampaní „Troufni si na jemnost“. Reklamní slogany oscilují mezi jazykovými hříčkami a demencí („Nejemnost je Zlý čin“, „Ukončete agresivní nástup a zběsilý výstup“), z cestujících se stávají obšťastňující veselé kopy („Usmívej se, příští stanice Smíchov“), které se po požití správné čokolády dokážou i „usmát na revizora“. Metrem se teď vozí vzduch mnohem jemnější.
B. Činátlová
Jan Těsnohlídek, o němž se před nedávnem diskutovalo kvůli jedné hloupé básni a který posléze ve své druhé sbírce Rakovina předvedl naivní, barvotiskovou a především bezzubou představu o angažovanosti, se vrátil ke svému oblíbenému tématu – k rasismu. V debatě s Jaromírem Typltem na facebookových stránkách Ortenovy ceny tvrdí, že existují dva typy rasismu, lehký a těžký. Ten lehký má být přirozený a vlastní nám všem, těžký je nebezpečný, protože je spojený s násilím. Laureát se přiznává k tomu, že je lehký rasista: „Myslím, že by bylo naivní, kdyby kdokoliv mohl tvrdit, že různá barva pleti v něm nevyvolává různý dojmy. Nemyslím tím jenom špatný věci – v podstatě je rasismus i to, když se nějaký holce líběj černoši – chápeš to? Beru to hodně ze široka v tom výroku :-) cheers!“ Jistě, Těsnohlídek není z nejbystřejších, jeho argumenty jsou poněkud řídké a třeba to celé myslí dobře. Měl by si ale uvědomit, že takové zdánlivě neškodné zahrávání s xenofobií může ústit v násilí – a nejen v to rasové. Jane Těsnohlídku, rasismus je pouze jeden. Stejně jako rakovina.
K. Kouba
V posledních týdnech se odehrálo další kolo léta trvajícího zápasu mezi výtvarnými skupinami Guma Guar a Ztohoven. Ringem se tentokrát stal server Proti šedi, který uveřejnil rozhovor s členem skupiny Guma Guar, Milanem Mikuláštíkem. Ten v něm obvinil Romana Týce, umělce, který si za pozměněné panáčky na semaforech odpykává trest ve věznici, z účasti na vykalkulované mediální kampani. O co vlastně v celém sporu Guma Guar a Ztohoven jde? Především o souboj několika přebujelých chlapeckých eg. Média v něm mají roli munice a jejich recipienti jsou za rukojmí. Tentokrát však Mikuláštík v rozhovoru střílí spíše do vlastních řad. Obvinění, že Týc předem celou akci zamýšlel jako reklamu pro svá díla, usvědčuje hlavně skupinu Guma Guar – z nezkušenosti z jakýchkoli ilegálních akcí, což ostře koliduje s jejich aktivistickou image. Každý, kdo se někdy pokusil zasáhnout bez svolení úřadů do veřejného prostoru, si totiž jistě pamatuje, že poslední věc, o kterou člověk v takové situaci stojí, je nechat se chytit, dostat pokutu a případně skončit u soudu.
Toy Box
„To jsou paradoxy, co?“ říká jeden z hrdinů Havlovy Audience. Přesně tak je totiž možné zhodnotit počin ústeckého krajského soudu, který na konci února vydal rozsudek, jímž uznal žalobu Dětí Země o nezákonnosti vydání stanoviska o hodnocení vlivů na životní prostředí v roce 1996 a zrušil územní rozhodnutí pro sto metrů dálnice D8 přes České středohoří. I když je rozsudek pro hotový úsek bezcenný, představuje důležitou zprávu o právním stavu našeho státu za posledních sedmnáct let sporů o tuto stavbu. Říká totiž, že dálnice se od počátku schvaluje a staví v rozporu se zákonem. Tehdy prostě Ministerstvo životního prostředí a Ředitelství silnic a dálnic ČR vyloučily veřejnost z rozhodování o výběru varianty, včetně té s dlouhým tunelem, který by zabránil zničení přírody a krajiny. Prvním paradoxem je, že pojmenování této skutečnosti trvalo soudu více než osm let, kdežto ombudsman ji konstatoval již v roce 2003 za pouhých osm měsíců. Druhým, že soud o této žalobní námitce předtím rozhodl třikrát zamítavě, a to v žalobě proti územnímu rozhodnutí pro celou trasu dálnice. Otázkou nyní je, zda si stát z rozsudku vezme ponaučení, či bude v usvědčeném nezákonném jednání dál vytrvale a neúnavně pokračovat.
M. Patrik
Městská policie hl. m. Prahy se zase jednou rozhodla vzít právo do vlastních rukou. Stačí sledovat počínání motorizovaných hlídek pronásledujících noční tramvaje. V pomalejších úsecích jízdy tito pochybní ochránci veřejného pořádku ze svého vozu zkoumají, kdo z cestujících se zdá nejšpinavější, kdo usnul nebo komu se hlava lepí na sklo – toho za chvíli vyvlečou ven. Postup se může opakovat od zastávky k zastávce, dokud se policistům někdo nezamlouvá. Že by si někdo stěžoval? Kdepak! Šťastnější pasažéři se jen mlčky dívají. Mluvit se bude až doma. Zřejmě proto není trojice přičinlivých fašistů příliš zvyklá svoji práci komentovat. Služební těla se prostě snaží dostat právě probuzeného, většinou sešlého a zesláblého spáče co nejrychleji ze dveří. Na otázky po důvodu či oprávnění jejich úsilí přichází jediná souvislá, nicméně těžko srozumitelná odpověď: „My už je známe!“ Žádné dorozumění není možné. Ti tři uvažují po svém. Nezbývá než je jménem lidí bez domova, mým jménem na cestě do postele a jménem improvizovaného soudu, poháněného alkoholem, spánkem, zimou a rozhořčením, odsoudit k trestu nejvyššímu: zásahu infikovanou stříkačkou.
E. Aids