Nejhorší polistopadový ministr školství Josef Dobeš konečně vyklidil pozice. Role oběti „vlády rozpočtové odpovědnosti“ vyznívá jako zvláště nevkusný kus – s pověstí ministra, který zastavil přísun evropských dotací a pokusil se plíživě privatizovat vysoké školství, se hraje hodně ztěžka. Dobeš tvrdí, že odchází kvůli nedostatku financí a také proto, že mu prý učitelé „za těch 21 měsíců vcelku přirostli k srdci“. Asi jako protestující studenti. Mimikry „svědomí“ a „budoucnosti republiky“ (zvláště po nedávném rozhodnutí ve věci prodloužení existence plzeňské výrobny právníků a peněz) fungují spíše jako doklad o Dobešově nesoudnosti kombinované s absolutistickou drzostí. Nakonec je nejsmutnější právě reflexe toho všeho, co musel ministr napáchat, než i jeho nejbližší pochopili, že tahle střela je v podstatě neřiditelná. „Politicky lidské, korektní a poctivé rozhodnutí“, jak to nazval premiér Nečas, je prostě jen jalově vyžehleným a snad i posledním trapasem osmého odcházejícího ministra této pořád stejné vlády stále jiných jmen.
P. Chodec
Vlaky, to je láska! Čím starší, tím lépe, a nejlepší je, když jsou trochu zanedbané a šinou si to po odlehlých tratích. O vagóny se otírá nezastřižené houští, chvilkami do pootevřených okýnek vnikají i delší větve. Motoráček zahouká a vklouzne do tunelu. Húú, je to krása! Člověku se nechce ven. Naštěstí nám desítky železničních spolků k podobným zážitkům chystají spousty příležitostí. O různé vyjížďky tedy nebude nouze. Leckdy můžeme zapojit také děti a vydat se třeba Mašinkou do pohádky na atraktivní vlečce vojenského útvaru Bílek. Jindy se výroční vlak plný ostřílených kozáků podívá do míst, kam se denně nejezdí. Například jedno z dubnových dobrodružství potrvá bezmála 14 hodin. Základem soupravy bude motorový vůz M 131.1441, přezdívaný Hurvínek, pít se bude Rampušák 12° a jíst se budou klobásy. Pěkná mašinka a bufetový vůz, to jde vždycky dohromady. K požitku ale mohou přispět také dobové převleky, tak jako na jarní vyjížďce po Pálavském okruhu, anebo hravě fingované přepadení. Jenom železniční spolek v Rokycanech má po legraci: vážná závada na nápravové převodovce motorového vozu M 131.1386 znemožní jízdy nejméně do léta.
M. Cecek
Diskografie Maxim Turbulenc je malebná krajina, která vyzývá k toulkám daleko víc, než by se mohlo zdát. Speciální pozornost si zaslouží jejich coververze písně Daniela Landy Jó, ulice z roku 2009. Celý počin vypadá jako geniálně promyšlený vtip, založený na (ne zas tak nepravděpodobném) setkání dvou kolotočářských patriotů – národní cítění trojice těžkotonážních interpretů lze změřit poslechem jejich masivního několikadiskového projektu Čecho Decho. Typicky lobotomická verze od „Maxíků“ se od Landova hudebního kolovrátku příliš neliší, brilantní je zato černobílý videoklip, který údajně odmítla vysílat Česká televize, ale je k vidění na YouTube. Kombinace obrázků skejťáků, demonstrace proti neonacistům a bezdomovců, do kterých se stylizuje i kapela sama, vystihuje ducha této fúze moc hezky. Dalším logickým krokem pro Maxim Turbulenc je předělávka Karla Kryla a pro Daniela Landu spolupráce s Daliborem Jandou.
A. Tesař
Milan Knížák na svých internetových stránkách vyhlašuje v duchu starodávné tradice misomusů bojkot umění a uměleckého školství. Argumentuje falešností zájmu společnosti o tyto oblasti a jako očistu navrhuje „odstranit vše, co se nazývá uměním“, celého „světa umění“ včetně vysokých uměleckých škol. Je to bezelstná zpráva od někoho, kdo se trvale podílel na rozkladu kulturní jednoty – ať již jako umělec, pedagog nebo galerijní ředitel. Kritici bořitelské role moderního umění si mohou mnout ruce. Že se starý pán opožďuje, bylo v dobách jeho panování v Národní galerii již dlouho zjevné, oslnivost jeho nástupu na umělecké akademii plynula z aktuální vhodnosti zamrzlou strukturu demontovat. Obávám se, že problém není v roztříštěnosti uměleckých názorů, ale v potřebě stále hlubších a komplikovanějších přístupů. Doba jednoduchých návodů je dávno pryč. Žijeme složitostí a musíme se s ní umět vyrovnávat.
A. Svoboda
„Vysvitlo sluníčko a staří zvrhlíci si vyhřívají údy,“ napsal Ivan Wernisch, ale možná není od věci oslavit odchod zimní rozmrzelosti trochu lyričtěji, s jiným klasikem české literatury: „Jaro hučelo krajem. Opravdu. Hučelo! Když si Petr někdy později vzpomínal na tu dobu, vždy se v těchto vzpomínkách ozýval vzrušený hukot. Byla to třeštící hejna racků, byly to vlažné jarní větry na otevřených pláních a ve zpívajících komínech i rachotící okapy střech a to vše podbarvovalo Petrovo vnímání jara podivným a vzrušeným hukotem. Ten hukot, tak zvláštní a nezvyklý, byl ve všem. Sluky táhly. Mezi spadalým listím se objevily sasanky. Stráně zmodraly podléškami. A tam někde daleko kouřily lesy parami z mizejících sněhů, tam někde v tom modravu byly křičící potůčky, louky, kopce a skály. Tam někde daleko zpívalo jaro. A Petr cítil to jaro i v sobě. A slyšel jeho píseň. A rozuměl jí… Skládala se jen ze dvou tónů, takových nezvyklých a chvějících se něčím tajemným a neznámým a majících v sobě předtuchu mnoha věcí, ale byla to píseň mohutná a vše strhující.“ Tady není co vysvětlovat. Vychutnejme radostně vzácné chvíle, kdy počasí promlouvá samo, a vzpomeňme při tom muže, jehož odhalená kolena již sice příchod jara oslavit nemohou, ale jehož jestřábí duch je v tento čas neustále přítomen. Duben přichází!
k!amm