Téma tohoto čísla doplňují dva beletristické texty. Kromě toho, že je dělí něco přes sto let, liší se i svým vyzněním: z opojení pohybem, cestou a technickými možnostmi železniční dopravy, jež je alegorií postupující civilizace, se dostáváme do úplně odlišného světa jízdních řádů konce šedesátých let minulého století, kdy cesta začíná expresem a končí chůzí temnotou. „Vezmi jízdenku, cestovateli, králi tohoto světa.“
Benjamin Gastineau
Život na železnici
III
A prosím vás, proč by si člověk dle libosti nezvolil drama svého osudu, aniž by se mu do toho někdo pletl, a proč by si nesepsal vlastní divadelní kus, vlastní román či frašku? Proč by se dobrovolně nechával spoutat předsudky, idiotismy, otroctvím nějakého společenství či kraje, když obdařen mocí větší, než má kouzelný skřítek, může libovolně měnit krunýř? Když si může navléknout kůži balónu, lodě či železničního vozu? Když si mysl tohoto Aztéka, jenž oplývá tělesnou silou měkkýše, podrobuje přírodní síly, když si pohrává s párou, plynem, elektřinou? Stvoření je tvoje, králi, který váháš ujmout se svého království, ne-li tvorstva. Tvá představivost a mysl existují pouze ve světě, jen ony mají plodivou sílu. Skutečnost, před kterou se skláníš, je toliko slabým odrazem, zpotvořeninou tvého tvůrčího ducha; je to opora budoucího, přechodný okamžik proměny, kujná materie, kterou držíš ve svých božských rukou. Vezmi jízdenku, cestovateli, králi tohoto světa. Otvírá se podívaná, jejímž autorem je Bůh, jejíž scénou je příroda a kde herci jsou všichni tvorové. Před tvým uchváceným pohledem budou ubíhat – jako oblaka nesená větrem – drsné výjevy severu a rozkošné výhledy jihu; vřesoviště, strohé břehy Bretaně, žírné lučiny normandské; druidské hvozdy v Ardenách, rozlehlé planiny Beauce, zvlněný kraj savojský a auvergneský, ledovce Alp a Pyrenejí; mírné kraje Berry a Loire s matnými konturami a poklidnými obzory – železnice před tvými zraky vyjeví všechny třpytivé fasety klenotu, jímž je stvoření. Nastupovat! nastupovat! – a pod zvučnými klenbami nádraží zazněl vysoký tón píšťaly.
V
Cestoval jsem všemi pohodlnými a nepohodlnými způsoby; ale lokomobil, kterému dávám přednost především, je železnice. Položíte hlavu na měkkou opěrku a příroda před vámi zatančí bourrée, zpiti světlem, sluncem a svobodou sledujete, jak se v okně vašeho vozu míhají obzory, hvozdy, horstva, řečiště a údolíčka. Přicházejí vás dojatě políbit jako otec, který se znovu shledal se svým marnotratným synem. Záběr pístu nás po chvilce uvádí do tohoto nezměrného kruhu, do oněch vznikajících a ihned zanikajících vyhlídek, do pohyblivých obrazů, do všech výjevů přírody. Hory jdou za sebou jako vlny rozlíceného oceánu, hvozdy se dmou pod modrým nebem, řeka svou bělostnou hladinou stříbří zelené louky a v soutěskách a lesích se otvírají průhledy. (…) Lovec a lovkyně se setkávají v půvabném zeleném údolíčku, které si jako lenivá nymfa ustlalo mezi dvěma zalesněnými kopci. Cestující by rád strávil život v tomto údolí Tempé, jež slouží jako budoár watteauovským pastýřům. Avšak vlak ho unáší pryč od tohoto Eldoráda, které právě upoutalo jeho zrak. – Provzdušněným sloupořadím lesa kráčí snivec; jde, kam ho jen nohy zanesou. Jako by čekal na Spasitele a na den, kdy se lidstvo zbaví svých cárů, poskvrnění, neřestí a předsudků a vezme na sebe purpur, ušlechtilost, čiré radosti, oblékne se do svaté myšlenky a vznešených citů. Jen sni, nebohý fantasto, neboť to je tvůj úděl na tomto světě! Cestující by se s tebou chtěl klanět bohyni, bojovat, bít se s dýkou za svobodu, opěvovat božskou přírodu. Avšak neúprosný vlak a různé záležitosti ho nesou pryč! Na okraji lesa se vyjeví tajemná, božská tvář Leonardovy Giocondy. Cestující, zmaten pohledem hlubokým jak mořské dno, pokouší se rozluštit záhadu této sfingy. Je to snad bytost spoutaná sňatkem s nějakým tyranem? Cestující je odhodlán osvobodit tuto novou Andromedu. Nebo je to snad kurtizána zcela prostá lásky, jež si pohrává s mužem jako s loutkou? Cestující je ochoten stát se touto hračkou. – Je to prázdné vědro, jež si žádá pšenici, osiřelé srdce, duše, jež touží po nekonečnu. Cestující poznal ženu svých snů; chce jí obětovat svůj život, ale železnice ho odnáší od Giocondy, která bude stejně záhadnou a zářivou pro dalšího Ahasvera. Člověk míjí, krása zůstává.
VII
Zničehonic prudce padne opona a zahalí slunce, půvaby a tisíc obrazů přírody a života, které cestou těšily vaši mysl a vaše srdce. Je tu noc, je tu smrt, hřbitov, despotismus, je tu tunel; ať již tvorové nikdy nevystoupí z temnot, ať již nikdy nezahlédnou bílou peruť svobody a pravdy! Milióny mužů a žen jsou mrtvy a budou umírat v tunelech bludů a předsudků! Národy, jež se pokoušejí vyjít ven, jsou zadržovány duchem temnot. A když jakýmsi zázrakem, v den vzmachu nezávislosti, tyto národy rozbijí silné zdi vězení, jsou tak překvapeny svým dílem, tak omámeny světlem a zmateny svobodou, že se nechají odvést diplomatickými dozorci trati zpět do Tainarské jeskyně, do temného tunelu. Když ale slyšíme zděšený a vzdorný křik cestujících ve vlaku, který vjíždí pod temnou klenbu, a když slyšíme jejich radostná zvolání, jakmile se znovu shledají s paprsky stvoření a jakmile znovu nabudou elán svobodného člověka, kdo by se opovážil tvrdit, že lidský tvor nebyl stvořen pro světlo a svobodu?
Z francouzského originálu La vie en chemin de fer (E. Dentu 1861) vybral a přeložil Tomáš Koblížek.
Peter Handke
Informace o vlakovém spojení
„Potřeboval bych do Stocku.“
„Pojedete expresním vlakem v 6:02.
Vlak je v Alstu v 8:51.
Přestoupíte na rychlík do Teistu.
Vlak odjíždí z Alstu v 9:17.
Nepojedete až do Teistu, ale vystoupíte v Benzu.
Vlak je v Benzu v 10:33.
V Benzu přestoupíte do rychlíku směr Eifa s přímým vozem do Wössenu.
Rychlík do Eify odjíždí v 10:38.
Přímý vůz bude v Aprathu odpojen a přivěšen k rychlíku Uchte – Alsenz.
Vlak odjíždí z Aprathu ve 12:12.
Z Emmenu tento vlak pokračuje jako spěšný vlak.
Nepojedete až do Wössenu, ale přestoupíte v Bleckmaru.
Vlak je v Bleckmaru ve 13:14.
V Bleckmaru se můžete porozhlédnout do 15:23.
V 15:23 odjíždí z Bleckmaru spěšný vlak do Schee.
(Tento vlak nejede 24. a 25. XII. a vůz 1. třídy je řazen pouze v neděli.)
Do Schee na jižní nádraží přijedete v 16:59.
Přívoz na severní nádraží odjíždí v 17:05.
(V případě bouře, mlhy nebo nepředvídatelných událostí může být provoz přívozu odřeknut.)
V Schee na severním nádraží jste v 17:20.
V 17:24 odjíždí ze severního nádraží v Schee osobní vlak do Sandplackenu.
(Ve vlaku jsou řazeny pouze vozy 2. třídy. Jede pouze v pracovní dny a prodejní soboty.)
Vystoupíte v Murnau.
Vlak je v Murnau přibližně v 19:30.
Z téhož nástupiště odjíždí ve 21:12 vlak s osobními a nákladními vozy dále do Hützelu.
(V Murnau je k dispozici čekárna.)
V Hützelu jste ve 22:33. (Tyto časové údaje jsou bez záruky.)
Protože je osobní doprava z Hützelu do Krimu přerušena, použijete drážní autobus přistavený před staniční budovou. (Bez záruky.)
Vystoupíte ve Vachu okolo jedné hodiny.
První autobus z Vachu odjíždí v 6:15.
(Ve Vachu si nelze najmout vůz.)
V Eisalu jste v 8:09.
Autobus v 8:10 z Eisalu do Weidenu nejede v období školních prázdnin.
Ve Weidenu jste v 8:50.
Ve 13 hodin jede autobus soukromého dopravce z Weidenu přes Möllen, Forst a Ohle do Schraye.
(Do Ohle a Schray autobus pokračuje pouze podle potřeby.)
Ve Schrayi jste ve 14:50.
Mezi Schrayem a Trompetem jezdí tou dobou mlékařský vůz, který na požádání přepravuje také cestující.
Mezi Trompetem a Stockem není zavedena linková silniční doprava.
Pěšky můžete být okolo 17:30 ve Stocku.“
„Tou dobou už je v zimě zase tma?“
„Tou dobou už je v zimě zase tma.“
Z německého originálu Zugauskunf (in: Die Innenwelt der Außenwelt der Innenwelt, Suhrkamp 1969) přeložil Michal Špína.
Francouzský autor Benjamin Gastineau (1823–1904) se ve svých četných textech věnoval nejrůznějším tématům, později však téměř zapadl. Život na železnici pochází z roku 1861, kdy byla železnice coby masový dopravní prostředek dosud čerstvou novinkou – aspoň mimo nejbližší okolí Paříže –, právě však probíhala největší expanze železniční sítě, která v těchto letech dorazila i do odlehlých krajů, jakými byla Bretaň či Auvergne. Walter Benjamin ve svých Pasážích (konvolut U) tento text opakovaně cituje a hovoří o něm jako o apoteóze cestujícího, jakémsi dobovém ideovém protějšku Baudelairovy básně Cesta.
Peter Handke (nar. 1942) je rakouský spisovatel, básník, dramatik a překladatel. V roce 1966 vydal svůj první román Sršni. Od sedmdesátých let spolupracoval s Wimem Wendersem, proslavil se jako autor některých částí scénáře, zejména básnických monologů, ve filmu Nebe nad Berlínem. Česky vyšly knihy Nežádané neštěstí (Odeon 1980, přeložili Jiří Stromšík, Pavel Mládek a Vratislav Slezák), Tři pokusy (Prostor 1993, přeložila Jitka Jílková), Zvláštní žena (ASA 2000 1997, přeložila Alena Ságlová), Dětský příběh a Číňan bolesti (Prostor 1997, přeložila Helena Milcová), Za temné noci jsem vyšel ze svého tichého domu (Prostor 1999, přeložila Helena Milcová) a Don Juan (ve vlastním podání) (Prostor 2006, přeložila Věra Koubová).