odjinud

V březnovém čísle časopisu pro alternativní kulturu Volá Londýn!, distribuovaného po hospodách s undergroundovou tradicí, píše Vladislav Čapek v bloku věnovaném svým anabázím ke střešovické vile Václava Havla například o tom, jak ho sledovala BIS: „Jindy jsem v šestém pražském obvodu narazil na nákladní plošinu, na níž stál policajt nahlížející do autobusů přijíždějících od nádraží Praha-Bubeneč. Když jsem na něj zvolal, aby to nedělal, začal na mě pokřikovat: ,Feťáku, feťáku!‘ Ještě jindy jsem si všímal nápadného množství policistů v tramvajích. Dvojice zaujímaly pozice vždy v zadním voze zcela vzadu. Předtím stáli na zastávce a prohlíželi si spoje. Policie také jezdila krokem a prohlížela si skoro všechny chodce. Cíl byl jediný: totální monitoring občanské společnosti. Aby náhodou něco ,nebouchlo‘. Po jednom vydání Volá Londýn!, které získali zpravodajové, vyrazila do ulic desítka antonů. Pozoroval jsem je z Palackého náměstí, jak jedou po nábřeží.“

V Hostu č. 3/2012 rozmlouvá Magdaléna Platzová se spisovatelkou a bývalou členkou slavného literárního časopisu Partisan Review Edith Kurzweilovou. Řeč je o její rodině, o válce, ale především o roli kulturního periodika v moderní společnosti. Zdá se, že nic nového pod sluncem: „Podívejte, Amerika má tři sta milionů obyvatel a intelektuálové byli vždycky velmi malou skupinou. V nejlepších dobách to bylo asi dvanáct tisíc výtisků. Často se nás ptali: ‚Kdo jsou vaši čtenáři? Udělali jste nějaký průzkum?‘ Ale jak můžete udělat hodnotný výzkum s tak malým množstvím čtenářů?“

Tamtéž rozebírá britský publicista Kenan Malik okolnosti neúčasti Salmana Rushdieho na Džajpurském literárním festivalu. Esej, původně publikovaný na eurozine.com a přeložený Markem Sečkařem, se v závěru mění v obhajobu svobody slova: „V homogenním prostředí, kde všichni smýšlejí stejně, by urážení bylo zcela bezdůvodné. Avšak v reálném světě, kde jsou společnosti pluralitní, je nevyhnutelné a také důležité, aby lidé uráželi cítění druhých.“

Na webu Revolver Revue v rubrice Bubínek 15. března analyzuje Adam Drda „kauzu“ Romana Týce. Dokládá ji citacemi z umělcova dopisu soudkyni případu a promýšlí její uměleckou i společenskou závažnost: „Jeden by čekal, že muž náležející ke skupině, která se věnuje umělecké akci ‚na hraně zákona‘, bude o něco připravenější, odvážnější a vyrovnanější, zvlášť když se mu zatím houby stalo a když se proti prvnímu rozhodnutí soudu mohl odvolat, ale neudělal to. Z principu?“

–red–