Riga
Karlin Studios, Praha, 28. 3. – 22. 4. 2012
Původně jsem si myslela, že se výstava jmenuje Píča. Fotografie tohoto gigantického nápisu ovládla pozvánku natolik, že skutečný název přestal být vidět. Slovo u dálnice vítající přijíždějící motoristy také nejprve odkazovalo k lotyšské metropoli, než zasáhli Ivars Gravlejs a Petra Pětiletá. Riga je píča, a to můžeme chápat jenom my v Praze. Vášnivá láska k totální stupiditě a banalitě je na výstavě
všudypřítomná. Být co nejblíž prvoplánové přímočarosti, každodenní plochosti a absolutní nedůležitosti je záhodno. Zaznamenávat ji, zažívat ji, psát ji na zeď velkým písmem anebo na ní parazitovat, doslova se z ní najíst. Riga je píča – plytkost, až to bolí, ale patřičně sadomasochisticky si ji může vychutnat jenom cizinec, umělec, intelektuál z Prahy, z tohoto pseudocentra umění, sofistikovanosti, komplexnosti a rozhledu. Expozici progresivní české scény Co je české umění? Gravlejs s Pětiletou představili v místní galerii specializující se na košíkářství a krajinomalbu. Nejednoznačná ironie i rozhořčení, jež vyvolala, jsou určeny výhradně nám bloumajícím v pražských galerijních prostorách. Mohla by následovat výstava v košíkářské galerii o výstavě v Karlíně a vznikla by donekonečna se cyklící výstava. Uvidíme, kdo se bude smát naposled. Možná totiž píča něco v lotyšštině skutečně znamená, což nemusí být jen paranoia pražského
intelektuála, třeba je to tradiční lotyšské pejorativní označení pražských intelektuálů.
Tereza Stejskalová
Jakub Matuška aka Masker
Voni mu rostly z uší stromy!
Dvorak Sec Gallery, Praha, 23. 2. – 20. 4. 2012
Vyšel ze street artu a graffiti scény. Od čistého „podepisování“ pod nickem Masker se postupně přes kresbu posunul až k malbě závěsných obrazů. Řeč je o Jakubu Matuškovi, který v současnosti vystavuje v Dvorak Sec Gallery. Tato galerie jej zároveň zařadila mezi své kmenové umělce. Příběh autorova strmého přestupu z „ulice“ mezi špičku současné české výtvarné scény přitahuje kritiky snad ještě víc než umělcova vlastní tvorba. (Matuška je předloňský finalista Chalupeckého ceny, vítěz Ceny 333 Národní galerie, účastnil se programu českého pavilonu na Expu v Šanghaji.) Co však díky médiím vypadá jako rychlý skok, je ve skutečnosti spíš přirozený proces. Už jako člen skupiny writerů CAP (Crew Against People) se vzdálil od klasických postupů street artu, když rozvinul svůj dnešní nezaměnitelný figurální styl. Kreslené „charaktery“ maloval monochromně, používal neortodoxní techniky, např. malířský váleček. Podoba Matuškových děl se s novým médiem proměnila. Plátna ukazují na malé ploše ještě zahuštěnější a obludnější obraz světa: těla vyplňují města, z rukou se stávají dálnice, ze hřbetu trčí kouřící komíny. Reálné zdi domů Matuška vyměnil za malované kulisy. Je znát, že konstruování prostoru je pro něj hodně důležité. Odstupňovanými plány, průhledy nebo hrou s měřítkem vytváří základ pro surrealistické scény. Už jednou vystoupil ze zaběhaných schémat, snad si nonkonformní přístup podrží i ve své nové roli představitele oficiální umělecké scény.
Martina Faltýnová
Daniel Defoe, J. V. Pleva
Robinson Crusoe
CD, Radioservis 2011
Plevovo převyprávění klasického románu Daniela Defoea, určené dětem, se u nás stalo nejdříve populární a poté i povinnou četbou. Román je ve své podstatě oslavou lidské práce, dnes bychom mohli říct i propagací permakultury a také trochu přemkopodlahovským Receptářem. Ve své době byl rovněž malou encyklopedií, z níž se lidé dozvídali, že na světě existuje něco jako kokosy nebo banány. Robinson si pomalu podmaňuje okolní krajinu, učí se získávat mléko a z něho zase máslo, dokáže vypěstovat kukuřici a z ní vyrobit mouku a chleba, dokonce se ve chvíli, kdy přijde o oheň, rozpomene na dávné Tatary, kteří naklepávali syrové maso pod sedlem, a začne si z želvího masa stloukat tatarák. Možná si mohl odpustit vypalování pralesa, aby vytvořil pastviny pro milované kozy, ale nejde jinak. Zábava končí, když u břehu ostrova ztroskotá loď plná proviantu, a tak už není co zdokonalovat. A s příchodem Pátka, který slouží jako důkaz, že to kolonizátoři s „divochy“ nemyslí zas tak špatně, mizí kouzlo příběhu. Ve zvukové podobě načetl knihu v režii Michala Bureše Miloslav Mejzlík, který tu na stopáži necelých šesti hodin provádí doslova psí kusy. Především dokáže vyjádřit hloubku radosti, když Robinsona potká něco pěkného: jeho hlas stoupá až do extatických výšek. Zkrátka trochu přehrává, ale vlastně tím jen rozvíjí dětskou infantilitu a bezpohlavnost, kterou do příběhu Pleva vnesl. Přinejmenším první polovina (pominu-li únavnou pasáž před ztroskotáním) stojí za poslech. Zvlášť pro ty, kteří se vrhli na obdělávání půdy postaru.
Jiří G. Růžička
DOT504 Dance Company
Manson
Roxy/NoD Praha, premiéra 22. 2. 2012
Po odložené premiéře, výměně tvůrců a dlouhých porodních bolestech se na repertoáru DOT504 objevila inscenace Manson. Inspirovaná je osobností Charlese Mansona, který je spojený s vražděním na Cielo Drive v Los Angeles v srpnu 1969. DOT na Mansonovi spolupracoval s Teatrem Novogo Fronta – Aleš Janák, který v inscenaci vystupuje, je podepsaný pod konceptem, režií a jako jeden z autorů také pod světelným designem, Irina Andreeva tančí a performuje spolu s ním a s Lenkou Vágnerovou a Pavlem Maškem z DOT. Architekturu scény tvoří velké těžké komponenty, jimiž se dá prolézat, dá se na ně šplhat, mizet v nich a zase se objevovat. Tíha kvádrů, které můžou i fyzicky ublížit, generuje napětí – pohyb s nimi předpokládá precizní timing a souhru. Manson ukazuje, že stát se hvězdou (rovnou třeba rozhněvaným rapperům) lze i přes oběti a krvavé divadlo. Nechybí cákání krve ani slavný krvavý nápis „PIG“, který tehdy skuteční vrazi napsali na zeď krví zavražděné Sharon Tateové. U Lenky Vágnerové s Pavlem Maškem je sympatická jejich snaha spolupracovat s různými tvůrci a hledat v tvorbě nové přístupy, neustrnout. U Aleše Janáka a Iriny Andreevy se ale nemůžu zbavit dojmu, že jejich pohybový a herecký rejstřík už je trochu za zenitem, že se zkrátka opakují. Téma Manson je jistě aktuální, skutečný Manson totiž má letos další šanci žádat o propuštění. Největší děs plyne z toho, jak moc nás vrazi přitahují, místo abychom na ně zapomněli. V NoDu se tančí a mansonovská mytologie žije dál.
Jana Bohutínská