Stvořit si svůj mýtus

Básník Radek Fridrich se ve sbírce Krooa Krooa, oceněné v soutěži Magnesia Litera za nejlepší básnickou knihu loňska, opět inspiruje svým „osudovým“ krajem Sudet. Z autentických zápisků, z atmosféry lesů a pískovcových skal na Děčínsku, především však z vlastní imaginace utkal mýtus, v němž se volně prostupuje vyprávění, dokument, zaklínání a snění. 

Zní to paradoxně, ale básně Radka Fridricha (nar. 1968) snad ještě nikdy nebyly tak poetické jako v Krooa Krooa. Básník, který žije v Děčíně, se už od sbírky V zahradě Bredovských (1999) pokouší zachytit cosi z nostalgického, tajuplného, umlčeného kouzla severočeských Sudet s jejich rozporuplným osudem.

 

Kříž, Kreutz, krojc

Zatímco prozaici a filmaři se soustředí na nejdramatičtější období tohoto kraje, tedy na válečnou a poválečnou dobu, básník sestupuje hlouběji, až do osmnáctého a devatenáctého století – anebo rovnou do mytického bezčasí. Jako echo, ozvěnu dávného, ba archetypálního v nás lze vnímat i sbírku Krooa Krooa. Už jen název: havraní křik či „krkavčí zajíknutí“ evokuje ozvěnu ve skalách, v níž lze slyšet varování, či naopak vábení. Analogicky je ozvěnou i myticky laděný „příběh“, který tvoří páteř sbírky. Promyšlená kompozice proti sobě zrcadlově staví úvodní cyklus Vlašský Daniel (ten vyšel bibliofilsky už v roce 2006) a volněji řazené básně oddílu Klatzek (syn Daniela a Chrastavy, tedy další echo v podobě „pokračování rodu“, explicitně vyjádřené v básni Laňka zjevuje: „Do vlasů si sypu jehličí vejmutovek./ Ve vyhaslých osudech pohřbených/ synů a dcer vidím tebe.“). Prostřední elegický oddíl Smírci, myšleno smírčí kříže, pak slouží jako nadechnutí, intermezzo. I on je však pevně vklíněn v tutéž krajinu: každá báseň je věnována kříži (autor tu opět významuplně míchá češtinu a němčinu: vedle „kříže“ stojí rovnocenně „Kreutz“ i „krojc“), ať už je skutečný, opatřený nápisem, či dokonce básní (Dichterkreutz), anebo je to „písečný krojc“ poutníkův, „rozfoukáván větrem,/ abys nebyl spatřen“, či dokonce „neviditelný kříž“.

Psát o „kříži, který už nespatříš“ – to gesto je pro Radka Fridricha typické. Není to totiž žádný usmolený sběrač fakt, bez kterých by zůstal bezradně trčet na místě, ale básník-tvůrce. Strůjce mýtu, jejž dokáže rozehrát tak, aby v člověku rezonoval i dnes. Ale také autor, který v souladu s postmoderní mnohoznačností a hravostí střídá vyprávění málem mytické s překlady prospektorských vzkazů historicky doložené postavy Vlašského Daniela, exklamace a milostná vyznání s dojemně starosvětskými „babskými radami“ (Pechfrau radí) a pověrami („Když žena má měsíční růži,/ nesmí se dotknout žádného/ rostoucího kvítí./ Sice to zchřadne.“) či úsměvně dryáčnickým varováním před přízraky. Rafinovaně při tom mísí (tlumený) patos, který k mýtu zkrátka patří, a pohled „z výšky“, ba i ironické ušklíbnutí. Rozehrává tak hned několik partií najednou – a to bez okaté ambicióznosti, a navíc na přesně, přísně vymezené ploše.

 

Tajemná, jemná slova

K „uhranutí“ (jsou tu i básně nazvané Zaklínaná a Uřknut) napomáhá jazyk, a to jazyk vpravdě básnický. To u tohoto autora zdaleka není samozřejmostí, viz třeba „dokumentárně“ oproštěnou Řeč mrtvejch/Toterede (2001), mužský protipól Nebožek/Selige, které ostatně také nehýří metaforami. V přítomné sbírce oproti tomu promyšleně pracuje například s rytmickým opakováním refrénu, které napomáhá „mytickému ladění“, a to hned v úvodní básni V krajině Sandstein s refrénem Kde je?. Básník je pozorný také k melodii a zvuku slov, hojně sahá k metaforám a aliteracím („Rovnými stěžni dýmu/ napíná ráhnoví rána“), používá slova z odlehlých sémantických oblastí (voštiny, kalup, mlíčí, moudí, destilační křivule, runy, patriarší kříž) a i tentokrát pracuje s němčinou (cajchy, krojc, a především mnohé názvy básní či německé citace v nich) a s novotvary. Zvlášť půvabně tak činí v básni Klatzek, v níž nadává Laňce do slepic: „Mrtvorodko!/ Krevkerko!/ Vranohlávko!/ Totenko!// Holokrčko!/ Minorko! Bredo!“ – je příznačné, že Fridrich často tvoří kompozita, která mají pro dnešní čtenáře nádech archaičnosti, což zvolenému tématu velmi vyhovuje. Frekventovaná jsou zvolání a oslovení („Volám tě zpět, laňko, krooa krooa!“), což je logické vzhledem k tomu, že mnohé z básní jsou monologem dané „postavy“. Naopak celkem překvapivé jsou u Radka Fridricha rýmy, a vyznívají tím působivěji, jsou-li kombinovány s refrénem, jako v básni Opět bázlivý Hasenfus: „V nočním lese/ jezevec máchne drápatou tlapou// V nočním lese/ kopýtka o skály temně klapou.“

A mimochodem – echo se objevuje i v této rovině: „Tajemná, jemná slova“. Takový nález je z rodu mimořádně šťastných: tvoří vnitřní rým, zintenzivňuje hudebnost verše, a hlavně umožňuje slovům, aby sebou prorůstala, vzájemně ze sebe vystupovala, skrývala se jedno v druhém. Aby vše rezonovalo.

Autorka je bohemistka.

Radek Fridrich: Krooa Krooa. Host, Brno 2011, 72 stran.