Český rybníček je zabetonovaný

Proč Nová síť téměř před deseti lety vznikla a kam se dosud její agenda rozvinula?

Šárka Havlíčková: Původně vznikla jako řešení otázky, jak vyvážet představení z Divadla Alfred ve dvoře, provozovaného občanským sdružením Motus, do regionů. Navenek se Nová síť otevřela až časem, když začala vypisovat otevřené výzvy na projekty, které bude do regionů posílat. Zpočátku v regionech vzbuzovala velkou nedůvěru, všichni řešili, co z nich chceme mít – to se zlomilo až tak po pěti šesti letech naší práce.

Dagmar Kantorková: Zhruba poslední čtyři roky je to stabilní organizace s vybudovanou sítí regionálních partnerů pro cirkulaci inscenací, které vzejdou z otevřené výzvy a dramaturgického výběru. Vždy jsme zároveň sledovali, jaké honoráře umělci za svá vystoupení dostávají a za jakých hrají podmínek. Díky tomu se dodnes držíme dvou základních pilířů: garantujeme umělcům minimální výši honoráře – často proto honoráře dofinancujeme – a zároveň podporujeme regionální partnery, u nichž umělci hostují.

Adriana Světlíková: I dnes je pro nás prioritou dostat projekty do regionů či do zahraničí a pokrýt jejich základní potřeby. Ale naše činnost je mnohem širší. Nová síť neměla od začátku jasnou strategii, kam by měla směřovat, reagovala na potřeby nového divadla, vyvíjela se jako jeho zrcadlo. Proto se pustila i do kulturní advokacie, do vzdělávání, do rezidencí, do síťování nejen organizací, ale i lidí, do mezinárodních projektů.

D. K.: Pořádáme také pražský festival Malá inventura a spolupořádáme festival Velká inventura, který se koná v regionech.

Při letošní Malé inventuře mě zaujalo, že bylo na všech představeních plno, kromě dvou zahraničních hostování. Čím to je?

A. S.: Český rybníček je strašně zabetonovaný. Lidé jsou tu neuvěřitelně uzavření. Na jedné straně si umělci stěžují, že se nemohou rozvíjet a dostat se do zahraničí, na druhé straně ale nemají snahu se konfrontovat. Na zahraničních hostováních nebo workshopech, které s cizinci pořádáme, se nakonec nikdy nestřetneme s lidmi, kteří po něčem takovém verbálně dychtí. Potřebujeme rozklíčovat, proč to tak je.

D. K.: Hodně tu chybí zpětná vazba. Nikdo nám na rovinu neřekne, to sem nevozte, protože nás to vůbec nezajímá.

A. S.: Nejde jen o zájem umělců, ale i běžných diváků. Nedávno jsem odpovídala na otázku, v čem se liší český divák od zahraničního. Když skončí v zahraničí představení, diváci často zůstávají sedět a čekají na konfrontaci, hodnocení, diskusi. Jsou otevření a připravení to, co viděli, hned zpracovat. U nás publikum ihned zmizí. V hospodě po skupinkách si možná sdělí své pocity, ale nedokáže je hromadně sdílet. A je pravda, že ani český umělec zrovna netouží po diskusích s diváky.

D. K.: A do třetice jsou tu specifičtí i promotéři. Loni nám vytýkali, že nemají čas se setkat se všemi hosty Malé inventury. Proto jsme letos připravili speciální setkání, kde se všichni měli možnost sejít a seznámit. Nepřišel nikdo. Češi jsou velmi pasivní, je to asi naše nátura.

Š. H.: České prostředí je mírně adolescentní. Všichni přesně vědí, co ne, a v tom se umějí velmi vyhranit. Ano se jim naopak velmi těžko přijímá. České divadlo je založené na klanovosti. Realizovat se v prostoru, kde se střetává více názorů, je pak pro lidi velmi těžko akceptovatelné. Potřeba myslet si společně jedno a totéž proti někomu jinému je u nás velmi silná. Otevřená demokracie je příliš velká práce, protože je třeba mluvit i s lidmi, kteří si myslí něco jiného než já, a satisfakce ze stejného názoru prostě nepřijde. Diskuse se u nás bere jako hodnocení – to je základní problém. Ale diskuse přece může být i sdílením. Situace se mění, ale hodně pomalu.

Změnil Novou síť mezinárodní projekt DNA zaměřený na mobilitu, který vaše organizace iniciovala a jenž získal podporu z programu Culture?

A. S.: Ano, zásadně. Neuvěřitelně nás zaměstnal. Chtěli jsme udělat network, kde bychom se všichni opravdu znali. Oslovili jsme proto osvědčené partnery – teď je nás osm, z Česka, Dánska, Německa, Maďarska, Litvy, Polska, Slovenska a Slovinska, a je to velmi efektivní spolupráce. Všichni mají stejné problémy: kulturní politiku, grantové systémy, shánění peněz, cirkulaci projektů. Podporujeme se, připravujeme koprodukční inscenace i workshopy. Můžeme se konfrontovat se zahraničím a předávat své zkušenosti. Zdá se, že máme lepší jméno v zahraničí než v Česku. Pravidelně pořádáme meetingy v jednotlivých zemích, kde řešíme problémy partnerů na mezinárodní platformě a můžeme hledat paralely. Víme z první ruky, co se venku děje, ale také o nových talentech. Navíc je DNA mezigenerační záležitost, což je přínosná zkušenost.

Š. H.: Projekt nás také posunul v oblasti managementu. Naučili jsme se být flexibilnější. Dám příklad: výbuch sopky v roce 2010, v době, kdy jsme měli s režisérem Bojanem Jablanovcem před premiérou inscenace Casablanca Therapy v Lublani. Obvolali jsme všechny známé a zorganizovali přemístění pěti hereček auty do Lublaně – z Mnichova, Budapešti… Proběhla prostě promptní pozemní logistika. Turné Casablanky pak odřídila Adriana s dodávkou sama, ale to už jsme narazili na své hranice a uvědomili jsme si svůj idealismus.

Jste v úzkém kontaktu s tvůrci. V jaké jsou, v době tlaku na omezování finanční podpory, situaci a jak se to případně odráží na Nové síti?

A. S.: Pořád se snažíme oživit fundraising, protože hrozba, že v Česku kvůli nedostatku peněz zanikne živé umění, je poměrně reálná. Letos jsme málem vykrváceli na cenách pro umělce nového divadla, které jsme na úvod letošní, desáté Malé inventury poprvé udíleli za deset let jejich práce. A je paradoxní, že právě ocenění, jako například Vojta Švejda, který objel celý svět a prezentuje českou kulturu v zahraničí, nedostali letos od ministerstva kultury pro svou práci žádnou finanční podporu. Nikdo ale na rovinu neřekne, že o takové umění česká společnost nestojí. Myslím, že nás čeká další vlna odjezdů českých umělců do zahraničí. Lidé už jsou unavení a spřádají mimoumělecké záložní plány. Umělci jsou zadlužení, i my si každý rok půjčujeme.

D. K.: Mnoho tanečníků koneckonců už venku je. U lidí vidím velké naštvání. Nehledě třeba na to, že na galavečer s udílením cen nepřišel nikdo ani z magistrátu, ani z ministerstva kultury. Jenomže pak se přiblíží české předsednictví Evropské unie nebo podobná důležitá událost a lidé z ministerstva nebo města nám volají, ať jim rychle pomůžeme připravit program. Což by jistě nemělo svědčit o tom, že o naši práci nestojí.

Š. H.: Odjezd do zahraničí je ale i nový pozitivní fenomén. Když mají mladí umělci drive a jde jim to, jedou ven na zkušenou. V průběhu tří čtyř let nás, myslím, čeká další vlna tvůrců, kteří se vrátí. Ale důsledně zmapované to nemám, možná se pletu. Scéna nového divadla je unavená. O svou kreativitu se každý musí starat, aby se obnovovala, je třeba se občerstvit. Umělci z dobrého úmyslu chrlí jeden projekt za druhým. Sama mám uměleckou zkušenost a vím, jak fungují umělci venku – přirozený rytmus je nový projekt jednou za dva až tři roky. V mezidobí se umělec nebo soubor stará o již existující kusy, o svůj repertoár, udělá dva workshopy. Řada zahraničních umělců ale také nedělá jen divadlo. Neznamená to, že nejsou profesionálové – hodně učí, píšou knihy, živí se jinými věcmi a divadlo je pro ně vzácná chvíle. Česká scéna trpí i tím, že než se jednotlivci a soubory stačili vyprofilovat, začali rychle spolupracovat a stal se z nich jeden chumel, který jede na téže vlně. Co se týče udržitelnosti Nové sítě, je jasné, že naši činnost již nelze stavět jen na neziskové bázi, je třeba najít jiný zdroj financí. To je nezbytné. Tím ale nemyslím, že půjdeme do komerce. Velkou překážkou naší práce také vždycky byla a je naše omezená kapacita. Víme, co bychom chtěli dělat, ale nikdy jsme na to neměli dostatek lidí a peněz.

A. S.: Do naší otevřené výzvy se naposledy přihlásilo hodně projektů. Chtěli jsme jich vybrat šest, ale nakonec jsme podpořili pouze tři a jeden malý, dalším dvěma jsme nabídli „jen“ rezidence. Víc se jich s ohledem na kvalitu vybrat nedalo. Je to špatná zpráva, která vypovídá o tom, jak je živé umění zdecimované, anebo dobrá zpráva, vypovídající o tom, že už nás kvalitní projekty nepotřebují a do výzvy se nepřihlásí? Obecně ale úroveň spíše klesá, protože podmínky tu nejsou dobré.

Co by se mělo stát, aby se celá scéna nového divadla pozvedla?

A. S.: Chybí tu respekt. Převládá stále pocit, že lidé, kteří dělají živé umění, se tím jenom baví. Ministerstvo kultury by mělo mít jasnou koncepci, co chce. Chce se starat o památky a mít opravenou každou kapličku a okolo mrtvo? Nebo preferuje živé umění a vyčlení na něj finance? Anebo chce něco jiného? Jasná definice priorit by pomohla. Z malé platformy nic zajímavého nevyroste. Ze sta hub vyrostou dvě dobré, ale ze dvou hub jedna dobrá nebude. Málo využívané jsou u nás také evropské peníze a možnost na ně dosáhnout má málo lidí. Peněz na živé umění je v Česku celkově žalostně málo. A dokud se to nezmění, přicházíme o obrovský kulturní potenciál.

Jak probíhá „prodej“ novodivadelních představení do regionů?

D. K.: O prodeji v pravém slova smyslu mluvit nemůžeme, protože z devadesáti procent představení dotujeme. Nestává se, že bychom něco vydělali. Spíš než o prodeji bych hovořila o nabízení, propagaci a osvětě. Třeba se zaměříme na severní Moravu, domluvíme si schůzky v městských divadlech, nakopneme auto a jedeme. Asi před dvěma roky jsem se zúčastnila setkání obchodníků českých divadel. Všichni se sejdou v hotelu a nákup představení probíhá stylem: „Helenko, máš tam ještě ten kus se Stašovou?“ Nebo: „Prosím tě, my bychom ještě vzali toho Donutila.“ Pochopila jsem, že podobné akce, jejichž organizátoři ani nevědí, co je to powerpointová prezentace, pro nás nemají smysl. Stavíme tedy jen na osobních kontaktech.

A. S.: Obchodovat s tímto „sortimentem“ je u nás těžké. Ale existují i osvícené regionální festivaly, které chápou, o co jde. Vždycky vytvoříme ceník inscenací, které nabízíme, protože chceme, aby všichni viděli jejich reálnou cenu. Obchodování s kulturou je u nás a v zahraničí diametrálně odlišné. Venku mají všichni svou práci naplánovanou minimálně rok nebo i dva roky dopředu, u nás se na věcech domlouváme dva měsíce předem. Mezinárodní spolupráce se tak velmi komplikuje. Všichni říkáme, že jsme profesionálové, ale ve skutečnosti nemáme jistotu, co budeme dělat za tři měsíce. Věřím ale, že za takových deset let budeme moci slovo „obchodovat“ použít v reálném smyslu i na nové divadlo.

Š. H.: Když budou umělci dělat inscenace, které nebudou postrádat sdělení a budou výrazné, a může jít i o iritující a provokující projekty, zájem o ně bude. Nové divadlo si ale bude v regionech vždycky hledat jen určitou diváckou vrstvu, diváky, kteří nejsou hodnotově rezistentní a dělají si vlastní úsudek. Budou to lidé, kteří nechtějí žít podle stávajícího systému bohatého západního světa a chtějí si svůj život vystavět podle svého talentu, vnímání, podle hodnot, kterým věří. V zahraničí se takoví diváci mezi mladými lidmi začínají objevovat. U nás zatím máme pocit, že nemůžeme se systémem hnout, že po třiadvaceti letech dospěl do nejfixnějšího bodu. Beru to zeširoka, protože umění jen citlivě reaguje na to, co je ve společnosti ve vzduchu. Současná únava, rezignace a ticho vypadají jako bod nula.

Nehrozí i vám vyhoření?

A. S.: Krize míváme periodicky. Spíš ale procházíme deziluzemi, jestli naše práce někoho zajímá, než že by nám hrozilo skutečné vyhoření.

D. K.: V období, kdy se rozhoduje o grantech, to vždycky vypadá, že naše mise možná skončí. Sama pocházím z uměleckého prostředí, ale jsem už z práce v kultuře hodně unavená. Už nechci demonstrovat, nechci žebrat o peníze, nechci se neustále obhajovat a přesvědčovat okolí, že co dělám, má smysl. Zkušenost, kterou mi Nová síť dává, mohu nakonec aplikovat i v jiném oboru. Takže se budoucnosti nebojím.

Š. H.: Práci citově neprožívám, udržuji si humor a naučila jsem se odpočívat. Třeba fyzickou prací na zahradě nebo rodinným životem. To je moje pravidlo a racionální opatření. S vlastními zdroji je třeba umět dobře zacházet, stejně jako s kreativitou.

Jakou vizi má Nová síť do budoucna?

A. S.: Pracujeme hlavně na strategii. Scházíme se s regionálními partnery a modelujeme vize v horizontu pěti nebo deseti let. Náš konečný cíl vlastně je, aby Nová síť nebyla zapotřebí. Byli bychom rádi, kdyby podobné organizace byly v každém regionu, umělci by se tam na ně mohli obracet a takové organizace by pracovaly lokálně. Místně by pak také bylo lehčí iniciovat donátory, kteří by pomohli realizovat ideální produkční domy, v nichž by mohli umělci, a nejen oni, pracovat, aniž by byli v presu z toho, že nutně musejí dosáhnout nějakého výsledku. Laboratorní prostředí s právem na experiment pro děti, profesionální umělce i seniory tu velmi chybí.

Š. H.: Neziskovky a naši regionální partneři mohou být nositeli úplně jiného životního stylu a jiných hodnot. Nová síť je matrice na sdílení nových postupů a metod, jak být v regionech katalyzátorem proměny. Znamená to umět unést i negativní reakce, protože změna je pro lidi vždycky stresová záležitost. Chtěla bych se dožít lepší kvality každodenního života a opravdu věřím tomu, že kultura může lidi k různým věcem navádět. Životní styl 21. století je hodně modelovaný vkusem, tím, co máme rádi, co bychom chtěli. Paradoxně to vypadá, že si můžeme vybrat, ale otázka je, kam až nám společnost dovolí zajít. Spoustě lidí v reálném životě uniká seberealizace a právě umění může být způsobem, jak se zapojit do činnosti a realizovat, nejen jak se pobavit. Novou síť proto vidím jako stimul pro každodenní tvořivost. Rádi bychom pořádali kursy, spustili program Umělci do firem nebo pro školy pořádali zážitkové události designované umělci.

Je tedy třeba povznést se nad stížnosti a začít aktivně vymýšlet nové strategie fungování?

Š. H.: Ano, kreativitu musíme začít reálně využívat.