Berlín ve výstavbě

Nový život města nad Sprévou

Berlín, dlouho přezdívaný největší staveniště Evropy, se stále vyrovnává s následky války i socialistického plánování. Volné plochy plní obří státní zakázky chlubící se mnoha evropskými „nej“. Jako protipól designových kolosů přibývají méně okázalé projekty, naplňující vizi trvale udržitelného města.

Poslední zářijový víkend se po loňské premiéře opět konal Den architektury, pořádaný občanským sdružením Kruh. Velký zájem o komentované procházky po současné architektuře českých a moravských měst vedl letos organizátory k rozšíření festivalu z Česka také na Slovensko a do Vídně. Jeho pomyslným zlatým hřebem byla pak víkendová exkurze do Berlína, kterou Kruh uspořádal ve spolupráci s tamním Českým centrem.

Berlín, dnes jedno z nejdůležitějších center současné architektury, prošel během tří století, kdy se z nevýznamného městečka na řece Sprévě rozvinul v kulturní a průmyslové centrum země, bouřlivým vývojem. Proměnlivost, a přitom zachovalost a čitelnost všech historických vrstev jsou zřejmě nejzajímavější a nejpřitažlivější vlastnosti této metropole. Málokteré město zrcadlí tolik identit (a má tolik památníků). Proměny města souvisejí i s nestálostí jeho obyvatel. Jejich počet (tři a půl milionu) sice zůstává od doby sjednocení stejný, fluktuace je však velká. Nováčkem je od roku 1989 zhruba každý druhý Berlíňan.

 

Město ve městě

V dnešní podobě město existuje až od roku 1920, tehdy vznikl spojením několika menších sídel takzvaný Velký Berlín. Odlišný charakter jednotlivých čtvrtí je patrný dodnes. První, kdo kompletně přeprojektoval přirozeně rostlé historické sídlo, byli architekti Třetí říše. Plány proměny Berlína na Germanii, hlavní město říše, zůstaly z většiny utopií (některé z realizovaných nacistických staveb se dnes chrání jako památky), zničení velké části města tak přinesl až konec války a následně ještě důsledněji rozdělení Berlína a socialistická výstavba, která předčila válečné ztráty plošnými demolicemi celých čtvrtí. S následky druhé světové války a socialistického plánování se město vyrovnává dodnes. Uměle rozšiřované náměstí a bulváry, dimenzované pro vojenské přehlídky a prvomájové průvody, se opět zahušťují. Nové urbanistické plány se místům pokoušejí vrátit lidské měřítko a využít prázdné plochy.

Ani enormní zadluženost Berlína, doprovázená jednou z dlouhodobě nejvyšších nezaměstnaností v zemi, neohrozila realizaci velkolepých plánů financovaných státem či městem, jako je například projekt dostavby a asanace Muzejního ostrova v severní části City s nedávno dokončenou zdařilou rekonstrukcí Nového muzea, navrženou architektem Davidem Chipperfieldem, nebo nová parlamentní čtvrť, takzvaný Band des Bundes – řetěz vládních budov, které dominuje historická budova Reichstagu s futuristickou prosklenou kupolí od architekta Normana Fostera. Jednu z nejnákladnějších novodobých staveb Berlína znamenala dostavba Hlavního nádraží – největšího železničního nádraží v Evropě – od ateliéru hamburského architekta Meinharda von Gerkan.

Výběr ateliéru prostřednictvím architektonické soutěže je v Berlíně samozřejmostí. Díky tomu se většina těchto investic proměnila v přehlídku toho lepšího ze současné evropské architektury. Zvolení vítězného návrhu formou průhledné soutěže je běžnou praxí i v případě soukromých investic (u nás naprosto nebývalá věc). Z privátních zdrojů byl financován například celý nový koncept Postupimského náměstí, jež bylo za války kompletně vybombardováno. Vyrostlo tu samostatné město ve městě. Území nikoho na okraji bývalého Západního Berlína v blízkosti zdi se po sjednocení ocitlo přímo uprostřed města. Podmínku, že podoba novostaveb vzejde z architektonických soutěží, vznesli zástupci města hned při prodeji pozemků. Své dílo tu tak má nejeden architekt světového jména, mezi jinými Renzo Piano, Richard Rogers, Hans Kollhoff či Arata Isozaki. Úskalí solitérů se ale přece jen projevilo, a to v nepříliš zdařilém urbanismu náměstí.

Privátní zdroje se zčásti podílejí také na dosud největším kulturním projektu Německa, jakým je stavba repliky císařského zámku nedaleko Alexandrova náměstí pod názvem Humboldtovo fórum. S kontroverzním projektem (neshody panují nad tím, do jaké míry má jít o věrnou repliku a do jaké míry použít současný design), oceněným na 590 milio­nů eur, by velká část Berlíňanů raději vůbec nezačínala.

 

Životaschopné a odolné

Každý ve městě započatý stavební projekt, bez ohledu na jeho velikost, musí přinejmenším od počátku devadesátých let splňovat jisté ekologické nároky. Vedle skandinávských metropolí je to právě Berlín, odkud se progresivní myšlenky šíří dál do spolkových zemí i zbytku Evropy. Jedním z příkladů je energetický koncept renovované budovy Reichstagu. Vytápění obstarává rostlinný olej kvůli nízké produkci oxidu uhličitého, vzduchotechniku nahrazuje přirozená cirkulace vzduchu, potřebnou energii vyrábějí fotovoltaické články na střeše a podzemní zásobárny teplé a studené vody vyrovnávají teplotní rozdíly mezi zimou a létem.

Trend trvalé udržitelnosti se postupně rozšířil z jednotlivých budov na větší celky v podobě koncepce „trvale udržitelného urbanismu“. Jeho vyznavači se vedle typických problémů současných velkoměst, jako je sídelní kaše (rozvolněná zástavba pohlcující příměstskou krajinu), pokoušejí do úvah a plánů zahrnout i související globální problémy, které se života ve městě bezprostředně týkají, jako jsou změna klimatu, stoupající ceny pohonných hmot, nedostatečná biodiverzita. Trvale udržitelný urbanismus přináší odklon od ambiciózních nablýskaných projektů a designérského přístupu, spojeného v architektuře s plýtváním prostorem či užíváním drahých materiálů. Ke slovu se dostává nové využívání stávajícího. K tomu, aby se města mohla stát životaschopnějšími a odolnějšími organismy, vede mnoho kroků, mezi nimi například zhušťování stávajících městských struktur a rušení hranic mezi nimi nebo přehodnocení konvenční infrastruktury, tak aby systémy pracovaly efektivněji a přiblížily se koncovému uživateli.

Nový přístup dokládají ekologické domy na sídlišti Heinricha Bölla ve čtvrti Pankow, při jejichž stavbě byla mimo jiné použita pemza s výbornými izolačními vlastnostmi či hliněné omítky a také místní dřevo, které nebylo třeba dopravovat na velkou vzdálenost. Způsob, jak se dá hospodárně zacházet s užitkovou vodou, ukazuje experimentální projekt takzvaný Blok 6 nedaleko Postupimského náměstí, započatý v rámci mezinárodní výstavy IBA už v roce 1987. Díky společnému zařízení ve vnitrobloku domácnosti recyklují odpadní vodu či používají zachycenou vodu dešťovou. Z experimentu se postupem času stala norma. Vedle ekologického je podstatný i sociální rozměr nové výstavby. Množství kancelářských objektů, postavených v posledních letech na základě spekulací, zeje prázdnotou, sociálního bydlení se naopak nedostává.

 

 

Agricultura urbana

S naplňováním vize trvale udržitelného urbanismu bezprostředně souvisí i menší závislost obyvatel na současném modelu distribuce potravin. Nezávislá produkce zeleniny na ploše šesti tisíc čtverečních metrů vzkvétá uprostřed městské komunity v Prinzessinnengärten, v dříve zanedbané oblasti kolem Moritzova náměstí v Kreuzbergu. Pod symbolickým heslem „agricultura urbana“ tu pěstují zeleninu a byliny bez použití chemických hnojiv. Pro většinu místních zahrada představuje nejen zdroj zdravého jídla; je pro ně zároveň i místem započaté kulturní proměny.

Tu bude možné v ideálním případě rozvíjet také na ohromné ploše čtyř set hektarů dnes už bývalého letiště Tempelhof, jež ukončilo provoz před čtyřmi lety a proměnilo se v jakési samostatné vnitřní město. Společný prostor dnes ožívá spontánně podle aktuální potřeby, což dokazuje, že někdy mohou místa dobře fungovat i bez řízeného plánování. Před dvěma lety proběhla mezinárodní soutěž. Zadáním bylo proměnit bývalý dopravní uzel na jednu z největších evropských městských zahrad, krajinářský park s rozmanitými druhy vegetace. Mezi téměř osmdesáti návrhy zvítězilo sdružení dvou předních skotských ateliérů – Gross Max a Sutherland Hussey Architects. Z přistávacích ploch se stanou pěší cesty, velké plochy mají být ponechány přirozenému vývoji kvůli ochraně volně žijících ptáků a dalších druhů živočichů. I tady hraje významnou roli sluneční energie a přirozená biodiverzita. Tempelhof se má stát zdrojem energie pro své nejbližší okolí.