Vedle Vánoc a Velikonoc je Valpuržina noc dalším ze svátků, které ztratily poslední zbytky magie. To, co po staletí fungovalo jako oslava příchodu jara a plodnosti, se v české verzi symptomaticky proměnilo v uctívání pivní bečky, špekáčku a prasete na rožni. Jediný další rozměr, který lze u nás při pálení čarodějnic o poslední dubnové noci zachytit, souvisí se stále módnějším teatrálně-dětinským oživováním keltských tradic. Plnění břicha je pak možné proložit soutěžením ve vrhu polenem či házením sekyry na terč. Samozřejmě vám předtím slečna, která vypadá, jako by právě vyšla z divadelní kostymérny, musí na tvář modrou barvou namalovat pár keltských symbolů, jinak by to ani nefungovalo. A zakřepčit si na nějakou opravdovou keltskou hudbu, to už se rozumí jaksi samo sebou. Doby, kdy čarodějnice na Petrových kamenech líbaly svým galánům řitní otvory a nahé tančily na svatých hostiích, jsou dávno pryč; poslední čarodějnické procesy se v českých zemích odehrály v roce 1696. Když ale člověk sleduje, jak dokonale lze jakékoli kouzlo utopit v omastku, napadne ho, jestli to náhodou oproti dnešku nebyly zlaté časy…
Z. Ševela
Poslance zanedlouho čeká jeden z evergreenů české politiky. Už poněkolikáté se bude ve sněmovně řešit zákaz kouření v restauracích. Tentokrát jde o návrh z dílny ministra zdravotnictví Leoše Hegera, který kouření povoluje jen na venkovních zahrádkách. Podle průzkumů podporuje legislativní kroky omezující kouření přes sedmdesát procent obyvatel. Také mezi poslanci je většina nekuřáků. Výsledek hlasování by tedy měl být jasný. Nicméně tomu tak není. Vliv tabákové lobby je pořád silný, a pokud se k němu připočte názor části poslanců, že jakékoliv státní zasahování do soukromého podnikání je špatné, je pravděpodobné, že návrh opět nebude schválen. Dokud se neoliberálními poučkami ohánějí pravicoví poslanci, dá se to ještě pochopit. Když ale na stejnou rétoriku přistupují i poslanci údajně levicových stran, nezbývá než se ptát, čí zájmy vlastně hájí. Česko tak nejspíš opět zůstane ostrůvkem uprostřed Evropy, tentokrát proto, že nijak nechrání většinu svých občanů před tabákovým kouřem ve veřejných provozovnách.
O. Hudec
Jedním z velkých úkolů neustálého pokroku je starost o naše zdraví. Právě zde můžeme pokrok ideálně materializovat do podoby technologie a navíc ještě zvnitřnit tím, že ulevíme svému tělu a zajistíme jeho lepší chod pro budoucnost, byť toho od ní příliš neočekáváme. Ale infarkt v padesáti? Trochu brzo… A rakovina? Taky nic moc… Navíc prý jsou tato selhání dost drahá. Poněkud se přitom zapomíná na to, že svůj čas ani peníze v konečném úhrnu nemůžeme investovat, ale pouze utratit. V tomto ohledu má ovšem společenské pokuřování svůj humanistický aspekt, ostatně nespočetné metafory vydechovaného kouře pro něj nalezly nejeden působivý výraz. Goethův slavný výrok „Kdo kouří, přemýšlí“ je jistě snadné zpochybňovat – a neubrání se tomu především ti, kdo své myšlení střeží stejně žárlivě jako zdravou životosprávu. Ve skutečnosti je však třeba pochopit, o jakém přemýšlení se mluví. Je to povznesené myšlení bez užitku, a v tomto smyslu bychom mohli citát otočit, aniž by se změnil jeho význam. Kdo si dovolí rušit staletou zábavu lidí, kteří pochopili, že na životě, a dokonce ani na zdraví nelze vydělat?
M. Cecek
V úterý 23. dubna francouzské Národní shromáždění definitivně schválilo zákon umožňující manželství i homosexuálním párům, který ve francouzské společnosti vzbudil nemalé vášně a na protest proti jeho schválení vystoupila umírněná i radikální pravice. Rozjitřená atmosféra byla patrná nejen na demonstracích, ale také z medializace homofobních útoků, ke kterým však docházelo – bez většího zájmu médií – i před navržením zákona. Bojovná nálada se přesunula i na zasedání Národního shromáždění. Po ukončení rozpravy o zákoně chtělo několik poslanců pravicové Unie pro lidové hnutí za úšklebky fyzicky ztrestat náměstka ministryně spravedlnosti Christiana Taubira. Hrozící bitce zabránil naštěstí ten nejpovolanější – ministr pro vztahy s parlamentem Alain Vidalies.
J. Horňáček
„Pověste Zdeňka Trošku! Luděk Sobota ke zdi! Nechť prýští krev Jiřího Babici!“ zaburácelo bezpočtukrát z obýváků dobře situovaných českých rodin. Na televizi už se nedívají, nereprezentuje jejich hodnotové univerzum. Maximálně si občas sednou k dokumentu na „Dvojce“, kouknou na Události, aby věděli, co nového se děje ve světě, případně se ubezpečí o správnosti svého výkladu dějin u Vyprávěj, seriálu pro celou rodinu. Smyčka se stahuje, Evropou obchází plebs! Není tak divu, že by mnozí z nich nejraději, kdyby bylo poloimbecilním masám odebráno volební právo. Klíčovou roli v tomto bobtnajícím konfliktu sehrávají komerční televizní a rozhlasové stanice. Jen díky nim se čas od času protrhne neuvědomovaná bariéra mezi vrstvami společnosti – vyvalí se vědomí neshody. Intelektuální fašismus pranýřuje nejchudší a nejznevýhodněnější vrstvy společnosti za jejich mrzký světonázor, nedostatečnou kultivovanost a plebejství. Televizní obrazovka nám v přímém přenosu přináší vpád barbarů do Říma. „Vládneme, protože jsme si osvojili soubor vytříbených hodnot a dobrých mravů,“ deklamují fašisté. „Nepociťujeme stud,“ huláká lůza, „jste eskamotéři vkusu, kteří nás s úsměvem na tváři okradli, zdvořile poděkovali, snesli celou řadu validních argumentů a zmizeli na čaj o páté. Sereme vám na to, inteligence, snímáme samet z našich dýk!“
J. Chlupáč