Emancipace od práce

Tvorbu Jany Kapelové, mladé umělkyně původem ze Slovenska, charakterizuje soustavný zájem o úsilí jednotlivců emancipovat se od práce, která v jejích projektech představuje nesvobodné, kontrolované prostředí. Aktéři příběhů, které ve svých dílech znovu inscenuje, tak činí nikoliv cestou kolektivního zápasu, nýbrž vlastními kroky. V dějinách významných událostí a gest by zřejmě zapadly, nikoliv však v umění, jež s oblibou zkoumá zdánlivě banální fenomény a prezentuje tak historické jevy v jejich komplexnosti. V příbězích, které Jana Kapelová představuje současnému divákovi, se jaksi periferně, v kosé perspektivě, zjevují historicky odlišná chápání toho, co je to práce, její proměny v běhu času.

Generační konflikt

Letos v únoru představila umělkyně v pražské Eliadově knihovně svou loňskou performanci Moja pamäť je zrkadlo, na ktoré mi dýchli. Při vystoupení držela velké desky, v nichž byl umístěn stejnojmenný text, opatřený značkami pro recitaci. Příběh, který umělkyně před diváky přednesla, tematizoval osud její matky Heleny Kapelové, konkrétně jejího předrevolučního dvacetiletého angažmá v dramatických a recitačních kroužcích pro mládež. Název performance i textu, který sepsala matka spolu s dcerou, odkazuje ke skladbě matčina oblíbeného básníka, pozdějšího normalizačního ministra kultury, Miroslava Válka Domov sú ruky, na ktorých smieš plakať o traumatech z dob druhé světové války. Aluze k básni zdůrazňující úlevnou selektivnost paměti, jež některá místa pod tlakem prožitého šoku zamlžuje, tu má své místo. Nechává totiž intenzivněji vyvstat bílá místa ve vyprávění, nezodpovězené otázky, zamlčené pocity a postoje.

Helena Kapelová se vyučila soustružnicí a posléze nastoupila v Trnavských automobilových závodech, práce v dílnách ji ale nebavila. Už na střední škole věnovala svůj čas recitačnímu volnočasovému kroužku a v této aktivitě pokračovala i později, když začala chodit do továrny. Umění, hudba, poezie pro ni představovaly příslib autentičtějšího života: „A tak, mali sme svoje sny.“ Poezie se stala místem hledání životního smyslu, alternativou k bezduché činnosti „pri stroji“, jakkoli práce v továrně slibovala hmotný blahobyt. Po dvou letech u soustruhu dostala Helena Kapelová možnost vést recitační kroužky na svém bývalém učilišti a z volnočasové aktivity se stalo zaměstnání.

Kvůli odlišnému chápání významu slova práce však panovalo mezi Helenou a jejími rodiči neporozumění, jež zrcadlilo celý jeden generační konflikt. Vztah k půdě, na němž její rodiče zakládali svoji identitu, se vytratil, zůstal jen stereotyp montážní linky, s čímž se dcera odmítla smířit. Poezie nabízela alternativní hodnoty a práce vychovatelky pro ni znamenala něco víc než pouhý prostředek obživy a společenského uplatnění. Jednalo se v ní o vlastní seberealizaci, činnost, v níž důležitou roli hrají intelektuální, tvůrčí schopnosti, zatímco výše mzdy je druhořadá: „Svojim spôsobom mne to recitovanie pomohlo na to, že som sa dostala k robote, ktorá ma bavila. A že som nezostala pri stroji, ale že som sa posunula niekam inam, vlastne to recitovanie ma posunulo. Ukázalo mi inú formu seberealizácie… Pri sústruhu som zarábala na tú dobu okolo deväťsto korún. Keď som išla robiť vychovávateľku, zarobila sem len sedemsto.“

Nevyslovené napětí

Co v příběhu Heleny Kapelové zůstává nevyslovené, je skutečnost, že tuto emancipaci umožnily určité společenské a ekonomické podmínky tehdejšího Československa. Stát podobné kulturní aktivity podporoval, jelikož hrály důležitou ideologickou roli ve výchově mládeže. Po revoluci celá tato kultura postupně zanikla, zodpovědnost za pořádání volnočasových aktivit mládeže přešla ze vzdělávacích institucí a podniků na jednotlivce a o podobné, shora organizované kulturní činnosti přestával být zájem. Celý příběh tím také končí. Svět mladých lidí v krásných šatech procítěně recitujících básně, ať už v závodech, ve školách či na televizních obrazovkách, který Jana Kapelová svou performancí oživila, se z naší současné perspektivy jeví jako dávno zaniklý vesmír, jehož exaltovanost může působit absurdně.

Působivost a elegance přednesu umělkyně ale neodkazuje k ideologickému dirigismu, nýbrž k jakémusi ztracenému étosu, víře v povznášející význam kulturních hodnot takto předávaných z generace na generaci a pocitu prázdnoty z toho, že je nemělo co nahradit. Napětí mezi deklarovanou – recitovanou – láskou k poezii, touhou po hlubším smyslu, již nabízí například jmenovaná Válkova báseň, a současným odsuzujícím pohledem na politický kontext, který tyto hodnoty podporoval a s nímž zůstávají spjaty, je přesto citelné, byť nepojmenované.

Oázy soukromého štěstí

Za volné pokračování zkoumání strategií emancipace od ubíjejících aspektů práce můžeme považovat jiný loňský projekt, nazvaný Volný pracovní čas. Kapelová se tentokrát zabývala svou vlastní generací, tedy ročníky sedmdesátých a osmdesátých let. Na výstavě v brněnském Turistickém informačním centru vystavila objekty, které dobrovolníci („známí známých“) vytvořili během pracovní doby ve svých zaměstnáních. Samotné artefakty představovaly většinou různé pokusy o volnou tvorbu – nejčastěji kresby a různé typy trojrozměrných modelů, básně, experimentální film, písně, fejetony. Účastníci byli vesměs lidé vysoce kvalifikovaných profesí (copywriteři, učitelé, vědci, školitelé, projektanti, lékaři, analytici), u nichž lze předpokládat určitou svobodu rozhodování a schopnost seberealizace. U některých šlo prostě o to nějak vyplnit dobu, kdy není do čeho píchnout, u jiných o projev vášně, která se náhle zdá mnohem důležitější než povinnosti v zaměstnání, pro další to byl únik od stereotypu a stresu. Volná tvorba v každém případě představovala prostor osvobozený od jakéhokoliv tlaku, kritérií či očekávání a vytvořený často navzdory zaměstnavatelům či bez jejich vědomí. Jednalo se o jakousi individuální výhru nad „systémem“, o spiklenectví uzavřené s umělkyní, která se v mnoha případech zavázala jejich identitu neprozradit.

Srovnáme-li oba umělecké projekty, nabízí se zcela logicky otázka, čím se pozice vychovatelky a učitelky recitace před čtyřiceti lety liší od dnešní situace copywritera, vědce, lékaře či administrativního pracovníka. Helena Kapelová se osvobodila od nechtěné práce skrze kulturní hodnoty a aktivity, které nabízela a podporovala tehdejší společnost. Zodpovědné profese současných třicátníků také často vyžadují tvůrčí přístup, ale přesto mohou být ubíjející. Lidé v nich čelí stresu typickému pro současnou kapitalistickou společnost a spojenému s nároky zisku, efektivity a flexibility. Úlevu od nepříjemných aspektů práce nalézají v soukromých „ukradených“ chvilkách, a to někdy s vědomím zaměstnavatele, který dobře ví, že odpočatý zaměstnanec se s elánem pustí do nového projektu. Pokud ovšem lidé hledají volné chvilky, aby se realizovali, pak je zřejmé, že zaměstnání pro ně seberealizací není. Účastníci také své záliby nestavějí na kulturních hodnotách celospolečenského významu. Objekty takto vzniklé slouží především k potěše nejbližších, k utváření ostrůvků soukromého štěstí, které jsou však od širšího společenského kontextu odtržené.

Kapelová nám ve svých projektech představuje tvůrčí činnost v opozici k stereotypní povaze práce industriální doby, avšak rovněž v protikladu k práci současné, jež více než dříve zapojuje intelektuální a tvůrčí potenciál člověka. Na rozdíl od autorky se však domnívám, že aktéři jejích příběhů zároveň stále zůstávají vězni nároků, jež na ně společnost klade. Helena Kapelová se sice osvobodila od práce „pri stroji“, ale její pozice vychovatelky, v níž nalezla seberealizaci, ji nutně stavěla do vypjatější konfrontace s ideologickými tlaky tehdejší doby, jimž se v důsledku musela podřídit, ať už byl její postoj jakýkoliv. Dnešní třicátníci si konstruují vlastní oázy svobody uvnitř kanceláří, přitom však nijak nezpochybňují povahu práce a s ní spojený celospolečenský kontext.

V projektech Jany Kapelové umění zkoumá vlastní zdroje – tvořivost a její místo ve sférách, které se nalézají mimo institucionální pole volného umění. Ukazuje se však, že možnost tvůrčí seberealizace není jen osvobozující, může být i nástrojem podmanění. Práce díky ní lépe plní cíle určité dominantní ideologie. Jen tvořivost, která si je tohoto dvojznačného postavení vědoma, může aspirovat na jakýkoli emancipační potenciál.