Když prezident republiky odmítl jmenovat docenta Putnu profesorem, strhla se mela, a to hned z několika důvodů. Martin Putna je mediálně známý intelektuál, který své odborné a občanské názory formuluje radikálně a často i s provokativní teatrálností. Taková silná osobnost by podobně založeného Miloše Zemana mohla přitahovat i proto, že prezident se sám nechal slyšet, že nemá rád „šedé myši“. O to více překvapila zpráva, že prezident jmenovací řízení pozastavil a skutečné důvody odmítl veřejně sdělit s tajuplným odůvodněním, že nechce pana docenta „ponižovat“. Tyto důvody údajně sdělil ministrovi školství a následně se uvolil je sdělit na osobní schůzce také rektorovi Univerzity Karlovy. To nicméně prezidentovi nezabránilo v tom, aby následně nevypouštěl do mediální krajiny různé další nepodložené výroky a nakonec se nenechal slyšet, že neuznává „lidi aspirující na vysokoškolské pedagogy, kteří na Prague Pride drží transparent s nápisem Katolické buzny zdraví Bátoru“.
Dokážu si představit extrémní situaci, kdy prezident využije své ústavní pravomoci a odmítne jmenovat kandidáta na profesora, přestože jmenování probíhá podle ryze odborných kritérií a role prezidenta je v celé proceduře pouze symbolická. Pokud by se prezident například dozvěděl, že dotyčná osoba měla spáchat úmyslný a velmi závažný trestný čin, jistě by obecná i akademická veřejnost nalezla pro takový postup pochopení. Zrovna tak by bylo možné prezidentovy kroky pochopit, jestliže by vyšla najevo velmi závažná profesionální pochybení kandidáta, jako například opisování v habilitační práci nebo porušení etických kritérií vědeckého výzkumu. Tato možnost je sice krajně nepravděpodobná vzhledem k náročným kritériím jmenovacího procesu, jak je zná vysokoškolský zákon i univerzitní předpisy, ale vyloučit ji předem nelze. Pokud ovšem prezident rektorovi ani ministru školství nepředloží žádné z takto závažných vysvětlení, zdá se, že klíč k porozumění prezidentovu postoji je nakonec třeba hledat právě v oné větě, se kterou se Martin Putna objevil na předloňském pochodu za práva gay a lesbické komunity. Nejde tu v první řadě ani o homofobní předsudky, přestože jistě hrají nemalou roli, ani o lehce vulgární slovník, který ostatně ani Zemanovi nikdy nebyl cizí. Rozhodující bylo zřejmě především to, že se vysokoškolský učitel dokázal symbolicky vysmát do očí autoritě ministerského úředníka Ladislava Bátory a jeho obskurním názorům a politickým představám. Celý spor tak – jakkoli jej navenek banalizuje nedostatek argumentů – vyznívá především jako mocenský konflikt: jako pokus přistřihnout křidélka všem, kdo by chtěli kritizovat mocné v tomto státě.
Politické zneužívání jakýchkoli předsudků je v každé společnosti vždy mimořádně nebezpečné, zde se však jedná především o svobodu projevu, a to nejen v akademické obci, ale ve společnosti jako takové. Jestliže se prezident země rozhodne posuzovat, jaká slova smí profesor používat na veřejnosti, má-li být hoden své funkce, uzurpuje si nárok vystupovat jako hlídač slov.
Pochybuji, že bychom v Evropě nalezli ústavní republiku, která by prezidentovi poskytovala takovou pravomoc. Z ústavního hlediska je celý případ vlastně zcela banální. Prostou metodou analogie jej lze přirovnat k případu soudního čekatele Petra Langera, kterého svého času pro změnu odmítl jmenovat prezident Václav Klaus. Ačkoli pravomocný verdikt soudu nezpochybnil prezidentovu možnost kandidáta do příslušné funkce nejmenovat, uložil mu povinnost toto rozhodnutí odůvodnit.
Kromě ústavy země má však v celém případu velký význam i vnitřní konstituce Univerzity Karlovy. Ačkoli její Zakládací listina ze 7. dubna 1348 hovoří o univerzitních svobodách a privilegiích zajištěných královským majestátem, v dnešním univerzitním statutu, který lze považovat za univerzitní ústavu, se o žádném prezidentském majestátu nikde nepíše. V této souvislosti je proto potěšitelné, jakým způsobem na celou kauzu reagovala Univerzita Karlova a její rektor, který deklaroval, že by případné odmítnutí jmenovat kandidáta profesorem bez udání vážných a objektivních důvodů považoval za bezprecedentní akt, kterým by došlo ke znevážení odborných hledisek univerzitní vědecké rady. Jak se dalo očekávat, prezident postrádající jakýkoli pádný – a zveřejnitelný – argument se ze sporu vyvlékl. Může se však univerzita proti takovým útokům bránit? Domnívám se, že ano, a to právě odkazem na svou vlastní ústavu a svobody, které z ní pramení. Po ostře zformulovaném protestu vědecké rady i akademického senátu by v případě nutnosti mohla přijít na řadu akce, které se v mezinárodním právu říká retorze a jejímž cílem je donutit druhou stranu k dodržování svých závazků. Zeman se ovšem rozhodl věc šalamounsky vyřešit tím, že profesuru podepíše a samotné předání jmenovacího dekretu přehodí na ministra školství Petra Fialu, a domluvil se s ním na změně vysokoškolského zákona, která by ho povinnosti jmenovat profesury do budoucna zbavila. Když nemůže prosadit svou, nechce se prostě ani účastnit.
I přes smírný konec jedné profesorské epizody je však dobré připomenout, že také naše univerzita a akademická obec má svou ústavu a v ní prastaré svobody, které musí respektovat i prezident, má-li být na univerzitní půdě respektován.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.