Právě v době, kdy Tureckem zmítají občanské nepokoje, stojí za to textem z archivu A2 připomenout, že stát, jenž je označován za spojence zemí Západu, má dlouhodobě vlastní problémy s dodržováním lidských práv na svém území.
Začíná být zřejmé, že organizace politické přestavby severní Afriky a Blízkého východu, které bylo uděleno populární logo „arabské jaro“, není v rukou občanů jednotlivých zemí, ale náleží staronové koalici ochotných, důvěrně známé již z předchozích „humanitárních“ válek v Jugoslávii a Kosovu, Afghánistánu, Iráku a Libyi – abychom jmenovali jen ty nejspektakulárnější. V syrské kauze hraje jednu z klíčových rolí Turecko, které je spolu s Jordánskem v první frontové linii. Vedle feudálních monarchií Kataru a Saúdské Arábie, na pozadí událostí v Bahrajnu a porevolučního vývoje v Tunisku a Egyptě, demonstruje právě Erdoganovo Turecko hloubku a rozsah lidskoprávní frašky, za kterou Západ schovává své skutečné ambice v této oblasti. Podívejme se na stav lidských práv v této členské zemi NATO a posuďme, zda si morálně – o mezinárodněprávním hledisku se v této souvislosti není potřeba zmiňovat – může nárokovat roli bojovníka za demokracii v Sýrii.
Pevná ruka armády a tvrdá pěst státu
Všeobecně se dá konstatovat, že dřívější „pevná ruka“ turecké, sekulárně orientované armády byla po vlně zatýkání vysoce postavených osob z jejich řad nahrazena „tvrdou pěstí“ státu, jehož instituce i veřejný prostor vystavila vláda AKP (Adalet ve Kalkınma Partisi) vlně islamizace, jakou Turecká republika od doby svého založení nezažila. Vládnoucí strana v čele s premiérem Erdoganem v sobě spojuje tradiční turecký nacionalismus, který v mnoha ohledech nesl a nese silné prvky šovinismu, s konzervativním sunitismem, vykazujícím politickou afinitu ke golfským monarchiím. Jejím hospodářským zázemím jsou finanční a průmyslové elity spoluvěrců, které využily příznivou dobu a proměnily zemi v jednu velkou „tržnici bez hranic“.
Ačkoliv Turecko oficiálně garantuje svobodné volby již od roku 1950, existovaly vždy dvě „nevládní instituce“, které dbaly na to, aby jejich výsledky nenarušily politický status quo uvnitř Severoatlantické aliance: armáda a tzv. hloubkový stát. Investigativní žurnalista Ahmet Šik, který o těchto poměrech psal, byl v březnu roku 2011 spolu se svým kolegou obviněn z podpory terorismu a zatčen právě v době vypuknutí „arabského jara“.
Společenská atmosféra v Turecku je otrávená: zákazy stran, odposlechy novinářů, soudních úředníků, intelektuálů a politických aktivistů, ba dokonce průmyslníků, úřední i fyzické šikany se staly běžnou součástí systému. Oběťmi jsou nejen příslušníci etnických a náboženských menšin, ale i občanská společnost jako taková. Když v dubnu 2011 Volební výbor vyloučil dvanáct populárních kurdských kandidátů, došlo v anatolských městech k masovým protestům, při kterých byli nejen zranění, ale i mrtví. A nad tím vším se tyčí občanská válka v tureckém Kurdistánu.
Tamilské řešení kurdské otázky
Co jsou Strana práce Kurdistánu (PKK) a její guerilla? Ozbrojená opozice a jediná legitimní reprezentace kurdského lidu, nebo teroristická organizace, za kterou ji označují USA a EU? Stejně jako v případě jiných skupin podobného typu, aktuálně třeba islamistických džihádistů, rozhodují o jejím politickém statusu strategické zájmy Washingtonu, Londýna, Paříže a Berlína. Příklad Kosovské osvobozenecké armády navíc ukázal, že se toto postavení může ze dne na den změnit tím i oním směrem.
Co se tureckého státu týká, ten v devadesátých letech proti PKK postupoval podobným způsobem jako Izrael proti Palestincům na okupovaných územích. Kdo byl považován za sympatizanta nebo neakceptoval přítomnost provládních jednotek (tzv. Ochránců vesnic), byl vyhnán a jeho dům zbořen. Národní bezpečnostní rada několikrát rozhodla o přesídlení celých regionů, například na hoře Ararat a v provincii Elazig. Podle tureckých ochránců lidských práv měly v letech 1990 až 1999 provládní paramilitární oddíly, složené povětšinou z příslušníků policie JITEM a přeběhlíků z PKK, na svědomí 1 165 extralegálních poprav. V roce 1998 konstatovala dokonce i zpráva Vyšetřovací komise tureckého parlamentu následující bilanci konfliktu: 3 428 zničených vesnic, tři miliony Kurdů na útěku, pět a půl tisíce usmrcených civilistů. Německá Společnost pro ohrožené národy (Gesellschaft für bedrohte Völker) zveřejnila v srpnu 2011, tedy v době, kdy byla v plném proudu válka NATO proti Libyi, následující statistiku: sedm tisíc kurdských politických vězňů, sedmnáct tisíc nezvěstných ještě z doby občanské války v letech 1984 až 1999, na čtyři tisíce vesnic srovnaných se zemí. A Nadace pro hospodářské a sociální studie Turecka (TESEV) odhadla počet obyvatel vyhnaných ze čtrnácti provincií na 950 tisíc až 1,2 milionu.
Erdoganova vláda postupuje proti PKK s narůstající tvrdostí. Zatímco syrskou vládu odsuzuje za údajný brutální postup vůči civilnímu obyvatelstvu, sama se rozhodla k tzv. tamilskému řešení. Od poloviny srpna 2011 došlo k 457 leteckým útokům na oblasti jižního Kurdistánu, tedy na irácké území, dělostřelectvo pravidelně ostřeluje cíle jak v tureckém, tak iráckém Kurdistánu. Zprávy o těchto akcích a jejich civilních obětech, např. třicet pět mrtvých v blízkosti obce Roboski, bychom ve „svobodných“ masových médiích hledali marně. Armáda používá pozemní miny, ačkoliv v září roku 2003 Turecko přistoupilo ke smlouvě o jejich zákazu (Ottavská konvence). A od roku 2009 se množí zprávy o použití chemických zbraní proti bojovníkům PKK, kromě jiných z pohraničního města Cukurca v provincii Hakkari. Indicie byly natolik vážné, že se jimi zabýval Institut soudní medicíny Hamburské univerzity i přední odborník na pravost fotografií Hans Baumann. Jejich posudky byly pozitivní. Němečtí politici požadovali vyšetření, Evropská komise byla vyzvána, aby obvinění objasnila. Ta ovšem, stejně jako OSN a spolková vláda, mlčí.
Celkový výsledek kauzy vypadá takto: Turecko dostalo namísto vyšetřovací komise severoatlantické Patrioty a Sýrii hrozí nové vydání irácké frašky.
Žurnalisté za mřížemi
Před rokem, v březnu 2012, mělo být v německé Bochumi předáno tureckému premiéru Erdoganovi vyznamenání za lidskost a toleranci Steiger Award. Pro Kurdy, Alevity, Asyřany, odboráře a všechny ty, kteří jsou dnes a denně konfrontováni s pošlapáváním demokratických práv tureckými státními orgány, se jednalo o cynickou provokaci. Do bochumských ulic vyšlo na třiadvacet tisíc lidí, aby této frašce zabránili. Spolu s nimi pochodovaly další tři tisíce z kurdských, asyrských a arménských spolků. Turecká občanská iniciativa Demokracie za mřížemi hovořila o dramatickém zhoršení politické situace vzhledem k demokratickým právům za vlády Erdoganovy AKP.
Jen za rok 2011, kdy se Turecko aktivně zapojilo do vojenské a logistické podpory syrských „rebelů“, zaregistrovala turecká organizace na obranu lidských práv IHD více než 6 800 politicky motivovaných zatčení. Terčem těchto represí již nejsou pouze aktivisté národnostních menšin, ale stále častěji i angažovaná společnost obecně. Německá aktivistka na ochranu lidských práv Martha Ostheimová uvedla v časopise odborové organizace Ver.di, že v německých médiích existuje de facto zákaz o této situaci informovat.
V návaznosti na její slova se podívejme na jeden konkrétní příklad, který dokazuje aktuální platnost hesla „zloděj křičí: chyťte zloděje“ – na situaci tureckých novinářů. Mezinárodní organizace Commitee to Protect Journalists (CPJ) v New Yorku uvedla v říjnu minulého roku, že se v tureckých věznicích nebo ve vazbě nachází sedmdesát šest žurnalistů. Zpráva International Press Institut (IPI) z prosince minulého roku hovořila o padesáti sedmi uvězněných a o sedmi stovkách až tisíci probíhajících soudních procesech. Turecko tedy v tomto směru zaujímá světový primát, dokonce i před Čínou. CPJ hovořila ve stejné době o sedmadvaceti uvězněných čínských novinářích, IPI o čtyřiatřiceti. Vezmeme-li v potaz počet obyvatel, může si každý z nás udělat sám obraz nejen o morálním právu turecké vlády aktivně zasahovat do událostí v sousední zemi, ale zároveň o mravním a politickém úpadku Západu, o farizejské fasádě, za kterou se schovává zájmový klub „Přátelé Sýrie“. A v neposlední řadě o dezolátním stavu instituce, která má sloužit jako čtvrtá moc v demokratickém, právním státě a kterou obecně nazýváme „svobodná média“.
Autor je historik a religionista, dlouhodobě žije v Hannoveru.
Vyšlo v A2 č. 9/2013