Komentátor Hospodářských novin Petr Kamberský se ve svém komentáři Kdo ohlídá hlídače? Jiný pohled na razii ptá, komu že byla při udělování trafik ódéesáckým rebelům způsobena škoda. Sousloví „zastupitelská demokracie“, milý pane, v sobě skrývá následující fakta: Lid ve volbách deleguje poslance ke správě věcí veřejných. Tito poslanci pak vykonávají svoji službu státu především proto, že pokud by chtěl stát spravovat každý jednotlivý občan, bylo by to velmi neefektivní. Můžeme s naprostou jistotou tvrdit, že většina voličů někdejší koalice ODS, TOP 09 a VV v žádném případě nesnila o nespravedlivém navrácení majetku církvím, zvýšení DPH či o druhém pilíři penzijního systému. Ovšem právě tyto tři záležitosti – díky neškodné korupcičce – prošly horní komorou, a to navíc i díky hlasu pravomocně odsouzeného poslance Romana Pekárka. Řekněme to tedy ještě po lopatě pro méně chápavé komentátory: škodu utrpěla společnost, protože poslanci nejednali ve veřejném zájmu. Možná je ovšem všechno ještě trochu jinak a Kamberský vzal vážně výrok Železné lady o tom, kterak nic takového jako společnost neexistuje. Pokud totiž neexistuje společnost, ale pouze soubor jednotlivců, nemůže existovat ani veřejný zájem, protože zájem je v takovém případě již vždy pouze partikulární. V takovém světě má Kamberského otázka zcela konkrétní smysl, protože mimoděk říká: Je v mém zájmu, že právě tato legislativa sněmovnou prošla.
J. Chlupáč
Nespočet let jsem si na veletrhu Svět knihy vyzvedával Almanach Labyrint, abych jej donesl domů, zkontroloval údaje a do kontejneru na papír přemístil předchozí ročník. Mrzelo mne to natolik, že jsem zamýšlel letošní ročník nostalgicky okomentovat vzpomínkou na první ročníky, které nebyly jen „zlatými stránkami“ nakladatelství, nýbrž přetiskovaly i ediční programy – co kde plánují či už byli vydali, co již třetím rokem „stále ještě chystají“ atp. A on letos almanach nevyšel vůbec a asi už nikdy nevyjde. Což má svoji logiku, kontaktní informace opravdu snadno a aktuálně obsáhne internet. Ale stejně je to škoda. Když se člověk podívá na prvorepublikové Almanachy Kmene a čte jen jména těch, kdo je opečovávali a autorsky se podíleli na pravidelném ročním digestu: Šalda, Hora, Seifert, Halas, Majerová, Čapek, Poláček, za výtvarníky Teige, Bidlo, Hoffmeister, Toyen… Co vlastně dělá dnešní Svaz českých knihkupců a nakladatelů? Na webu čteme, že má nového předsedu.
F. Tomáš
Profesoru Jiřímu Hlaváčovi opět unikla šance zapsat se do dějin českého národa i jinak než klarinetem či saxofonem. V roce 2008 se nestal rektorem AMU, přestože byl zvolen. Famácká klika Iva Mathého totiž zařídila zneplatnění jednoho hlasu, mimochodem stejného, kterým byl o pět let dříve do této funkce vybrán sám Mathé. Teď se Hlaváčovi, který si podle informací z Wikipedie v roce 1998 zaplatil titul Muž roku Amerického biografického institutu, nezdařil další cíl a nestal se ministrem kultury po Aleně Hanákové. Přitom měl takových plánů! V rozhovoru pro Lidové noviny se svěřil, že by chtěl dát více peněz na „mladou“ kulturu. A také na památky. Třetí prioritou bylo, aby si lidé „v klidu uměli vyjasnit názory“. Hlaváčův optimismus by se dal krájet, vždyť: „Co je dobré a kvalitní, se jistě dočká podpory a nemůže zaniknout.“ Nejvíce se blýskl při otázce, zda pro něj nejsou problém peníze pro resort kultury. Prý je skromný, dokonce prý dokáže pracovat i bez nároku na honorář. Skutečně by jeho plat, pokud by tedy vykonával svou funkci bez nároku na odměnu, českou kulturu nějak vytrhl?
J. G. Růžička
Organizace Svoboda zvířat zveřejnila koncem června výsledky výzkumu zadaného Centru pro výzkum veřejného mínění, který se zaměřoval na postoje veřejnosti k chovu kožešinových zvířat. Ve srovnání s obdobným průzkumem z roku 2006 si už dnes život bez krvavé módy „neumí představit“ pouhých jedenáct procent Čechů oproti dřívějším patnácti. Pro zákaz kožešinových farem v ČR se vyslovilo celých 68 procent dotázaných. Konec této praxe požadovalo i přes dvacet tisíc signatářů petice, kterou Svoboda zvířat na jaře předala vládě. Přestože jsou kruté kožešinové farmy přímo či nepřímo zakázány v mnoha evropských zemích, např. Švédsku, Dánsku, Německu, Rakousku, Slovinsku, Nizozemsku, vláda předanou petici zcela ignorovala.
S. Špaček
Hotel Praha bude zbourán, rozhodl nový vlastník objektu, Petr Kellner. Elity se mění, struktury zůstávají. Hotel, který původně sloužil komunistickým špičkám, vystřídá exkluzivní soukromá škola českého miliardáře. Někomu se hotel líbí, někomu ne. Postavili se za něj ale uznávaní odborníci, kteří upozornili na jeho jedinečnost a podali návrh, aby byl prohlášen za kulturní památku. I když ještě nebylo jasné, jak řízení dopadne, ministerstvo kultury nechalo narušit jeho interiér. Své rozhodnutí odkládalo a návrh na kulturní památku zamítlo z přinejmenším diskutabilních důvodů, například kvůli absenci dobové odborné reflexe. Alena Hanáková poté rezignovala, nikdo nenese za nic odpovědnost. Tedy ve zkratce: Přicházíme o neobvyklou stavbu, která je bez debat cenným svědectvím určité etapy naší minulosti, o níž se navíc řada odborníků domnívá, že je kulturním dědictvím. Děje se tak kvůli nekompetentnosti ministerstva kultury a za podezřelých okolností, které jsou příznakem společnosti, v níž privátní zájmy převyšují zájem veřejný. S naší minulostí se vyrovnáváme tak, že ji vytěsňujeme, bouráme, likvidujeme. Ale jak praví Freud, vytěsněná minulost se vrací skrze patologické symptomy.
T. Stejskalová