Orgie neschopnosti

Napsat kritickou recenzi na nové vydání knihy, které je ve všech ohledech zoufale špatné, diletantské a odbyté, se zdá být na první pohled snadné. Ve skutečnosti však staví recenzenta do obtížné situace, neboť se musí vyrovnat se dvěma úkoly: jak adekvátně vyjádřit neuvěřitelnou míru neschopnosti, se kterou se vydavatelé tohoto svazku představili čtenářům, a na druhé straně jak oddělit samotné dílo a autora od jeho zneužití. Předmětem recenze je první svazek Spisů Záviše Kalandry Parmenidova filosofie, vycházející v nakladatelství Academia, s odpovědným redaktorem Ondřejem Horákem, editorem Ladislavem Cabadou a redakční radou edice vedenou Michalem Jarešem. Před nimi je nutno Záviše Kalandru a jeho dílo znovu bránit. Před ponížením, jemuž byl znovu vystaven.

Stalinský režim se na počátku padesátých let pokusil ze Záviše Kalandry, z jeho osobnosti i díla stvořit odstrašující mýtus. Vybudoval obraz zločince, zrádce, cynického nepřítele lidu, kterého je třeba vymazat z českých kulturních a politických dějin. Díky úsilí několika badatelů, které začalo již v průběhu šedesátých let, avšak bylo na jejich konci umlčeno, a které se obnovilo plně po roce 1989, byl tento mýtus vyvrácen. Záviš Kalandra byl jako osobnost právně i morálně rehabilitován a jeho dílo se postupně opět začleňuje do naší kulturní tradice. Nejprve byl v roce 1994 vydán v nakladatelství Československý spisovatel reprezentativní výbor Intelektuál a revoluce, který připravil a úvodní studií doprovodil Jiří Brabec. V roce 1996 vydalo nakladatelství Herrmann a synové Kalandrovu nepublikovanou disertační práci Parmenidova filosofie a v roce 2002 vyšlo v edici Studie nakladatelství Dauphin druhé vydání Českého pohanství. Tato vydavatelská aktivita byla doprovázena desítkami článků, studií a recenzí, včetně dvou knižních publikací.

Sebeobviňující krádež

V logice vývoje by tedy bylo zcela pochopitelné, že jednoho dne se někdo ujme i tak náročného a nevděčného podniku, jakým bude kritické vydání uceleného souboru Kalandrova díla. Takovým podnikem ovšem rozhodně není proponovaná edice Spisů Záviše Kalandry. Již při letmém listování knihou musíme okamžitě dospět k závěru, že ve srovnání s prvním vydáním z roku 1996 představuje přítomný svazek pro případné zájemce trpké zklamání.

Ukázku z Parmenidovy filosofie obsahoval již výbor Intelektuál a revoluce, první vydání celého spisu připravil v roce 1996 nakladatel Aram Herrmann. Vyšel ze dvou zachovaných svázaných strojopisů, z nichž jeden vlastnil Kalandrův švagr MUDr. Arnošt Ungár a nyní se nachází v Archivu Jana Patočky, druhý byl uložen ve fondu Vítězslava Nezvala v Památníku národního písemnictví. Vydavatel porovnal oba rukopisy, začlenil do textu dodatečné Kalandrovy rukopisné překlady řeckých citátů, nalezené v jednom z nich, a doplnil text řecko-českým slovníčkem frekventovaných výrazů a rejstříkem citovaných zlomků. Na závěr připojil stručnou ediční poznámku. Nové vydání do puntíku převzalo (přesnější by asi bylo říci ukradlo) vydání první, i s drobnými chybami, pouze vypustilo onu ediční poznámku. Snad nejzoufalejším dokladem neschopnosti redaktorů Academie je fakt, že překopírovali do písmene i rejstřík citovaných zlomků, takže čísla stránek zde odkazují na výskyty těchto zlomků v prvním vydání z roku 1996, a nikoli na stránky v jejich vlastní knize. V celém textu nebyla provedena jediná oprava chybných údajů, které první vydání důvěřivě převzalo z Kalandrova rukopisu. Není zde žádný ediční aparát, není uvedeno, z jakého textu vydavatelé vycházeli a jaké ediční úpravy provedli. Shrnuto: kniha nesplňuje ani elementární kritéria pro vydávání jakéhokoli textu.

Co naopak oproti prvnímu vydání přibylo, je „Předmluva editora“. Je pod ní podepsán Ladislav Cabada. Navzdory nadpisu ale neobsahuje žádné informace o přítomné edici, dozvíme se z ní jen něco o pocitech pana Cabady. Předmluva postrádá prosté parametry odborného textu, například poznámkový aparát, a proto může Cabada vydávat za své například celé pasáže opsané z knihy Jaroslava Boučka 27. 6. 1950. Poprava Záviše Kalandry a ještě z nich vyvozovat nesmyslné závěry, že Kalandra „ze své zkušenosti studenta a současně propagátora a agitátora… vyvodil zásadní antagonismus mezi proletariá­tem a intelektuály“ a podobně. Nemá smysl vyjmenovávat zde všechny Cabadovy hlouposti, upozorníme jen na ty, které se týkají Parmenidovy filosofie. Kalandra rozhodně nestudoval v žádném „postgraduálním studiu“ na Filozofické fakultě UK. Studoval jako řádný student v letech 1921 až 1926 a nejméně jeden semestr z té doby strávil ve Vídni. V jednom dopise uvádí, že Parmenida dokončil 26. září 1926 a v následujících dnech nechal svázat a připravit k odevzdání. Texty, tehdy v Praze nedostupné, které pro práci na disertaci potřeboval, tedy studoval ve Vídni, a nikoli za svých pozdějších pobytů v Berlíně. Ještě v roce 1929 se sice v korespondenci zmiňuje o tom, že má již přesnou představu, jak Parmenida nově zpracovat, ale k realizaci tohoto plánu již pravděpodobně nedošlo.

Bez zájmu o věc

To ovšem Ladislav Cabada neví, neví to ani nikdo z redakční rady Spisů Záviše Kalandry. Nikdo z nich se totiž soustavnějšímu studiu díla Záviše Kalandry nikdy nevěnoval. Výjimku tvoří Jana Papežová, autorka monografie o Kalandrově publicistice Plout proti proudu, která ovšem byla do výčtu členů uvedena neprávem, bez předchozí domluvy a na přípravách prvního svazku se nijak nepodílela. Po seznámení s plánem edice a složením redakční rady se od tohoto podniku rozhodla distancovat a nikdy nedala souhlas s uveřejněním svého jména. Ze skutečných členů redakční rady se Kalandrou zabýval jen velice okrajově Petr Blažek. Od nakladatelských úředníků (v redakční radě zasedá ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět a vedoucí redaktorka Michaela Procházková) bychom to ani nečekali. Ostatní členové této redakční rady ani za zmínku nestojí.

A podle toho také vypadá ediční plán Spisů Záviše Kalandry. Stačí se podívat na rozpis dalších svazků, uvedený na zadní straně obálky. Svazek č. 6 obsahuje chybu v názvu Kalandrova nedokončeného rukopisu (správně Skutečnost snu, nikoli „Skutečnosti snu“). Druhý až čtvrtý svazek uvádějí časový rozsah Kalandrovy publikační činnosti 1926–1948, zatímco jeho bibliografie zachycuje první text publikovaný v roce 1924 a poslední z roku 1949. Čeho se týkají v osmém svazku tzv. paralipomena, se ani neodvažujeme pomyslet. Kromě těchto věcných chyb postrádá ediční plán jakoukoli logiku a v celém prvním svazku není jediná zmínka o celkovém pojetí této edice. S jeho odůvodněním nebo s nějakými edičními zásadami se redakční rada zjevně nehodlá obtěžovat.

Proč to všechno?

Celkový dojem tedy nutně vyvolává otázku: proč se tito lidé vůbec pustili do tak nesnadného úkolu? Rozhodně to nemohlo být ze zájmu o osobnost a dílo Záviše Kalandry – z celé knihy přímo čiší nezájem o nějakou skutečnou práci s textem a interpretaci díla. Jeden z motivů bychom snad mohli hledat v nedávné recenzi Marka Fapša na zmíněnou knihu Jany Papežové. Editoři zjevně po svém pochopili jeho otázku: „Je téma ,Kalandra‘ vytěžitelné ještě i v jiném směru než jen jako osobní tragický příběh jednoho intelektuála…?“ Nakladatelství Academia se zkrátka rozhodlo z tématu „Kalandra“ vytěžit „nějaké to procentíčko“.

Naštěstí, alespoň v případě tohoto prvního svazku, existuje řešení. Stále je totiž v prodeji první vydání Parmenidovy filosofie Záviše Kalandry z roku 1996, navíc za zhruba poloviční cenu.

Autor je překladatel.