Letošní ročník Benátského bienále zrcadlí krizi, v níž se současné umění ocitlo, a slovensko-český pavilon není výjimkou. Z klíčových pojmů archivu či uměleckého výzkumu se stalo klišé.
V pořadí už pětapadesáté Benátské bienále současného umění nelze velebit. Akce zůstává svátkem milovníků umění, ale sláva rychle vyprchá s úklidem po zahajovacím večírku. V Benátkách se navíc obecně příliš neuklízí. Vernisážové zbytky se torzovitě povalují bez ladu a skladu, doplněné řadou výstav proměnlivé kvality, které parazitují na oficiálním programu. Na první pohled by se mohlo zdát, že v nastalé situaci vystupují národní pavilony samy za sebe, ale není nic vzdálenějšího realitě. Bienále ovládl kolektivní retrográdní duch a bezradnost.
Podle tvrzení Jeana Baudrillarda se ze současného umění stal vyprázdněný pojem, přičemž nejde o problém specificky oborový, ale antropologický a společenský. Tento postoj můžeme připomenout i v kontextu bienále, které ze všeho nejvíce připomíná soutěž v marnosti. Jejím účelem není vyhrát, protože vyhrát ani nelze, ale současně je bytostně důležité zúčastnit se, neboť hrozí nebezpečí, že se hra nebude opakovat.
Fond kuriozit
Rozhodčím letošního utkání se stal italský kurátor Massimiliano Gioni, odpovědný za koncepci hlavní výstavy v Palazzo Enciclopedico. Pojem „encyklopedický“ příznačně zastřešuje celou koncepci. Pod hesly „výzkum“ a „archiv“ vybudoval Gioni antropologické muzeum zaplněné uměleckými artefakty. Pro nové, reverzní čtení či nalezení originálního bodu na historické horizontále ovšem příliš prostoru nezbývá. Expozice připomíná bazar s upomínkovými předměty a seznam sto padesáti vystavujících umělců z třiceti sedmi zemí poskytuje jen slabé alibi. Gionimu se nepodařilo naplnit vlastní záměr a rozvinout otázku „Co je to svět umělce“?. Výstava nedefinuje vlastní hranice a divák ve výsledku pozoruje fond kuriozit, který si rozhodně nevystačí s použitými galerijními popisky. Z instalace odchází zahlcený, ale nenaplněný.
Za vyzněním ústřední výstavy se většina národních pavilonů obrací jako slunečnice. Představovaný umělecký výzkum devalvuje příliš zřejmé autorské vědomí, jak má současné umění vypadat, a spekulace, jakou formou vyjít vstříc kurátorskému trendu hlavní výstavy. Nejlépe logicky končí ti, kteří podobné problémy neřeší.
V rámci areálu Giardini jistě stojí za vidění holandský pavilon, představující monumentální dílo Marka Manderse, které nabízí provokativní srovnání s tvorbou českého umělce Dominika Langa. Tradičně silný je pavilon Rakouska. Mathiasu Polednovi stačí k citaci kompletního Baudrillardova odkazu osmiminutová videosmyčka s názvem The Imitation of Life: příliš dokonalý obraz na to, aby byl pravý. Spektakulární až prvoplánovou lahůdkou je ruská expozice Danaë Vadima Zakharova. Opomenout nelze ani slovinský pavilon: kontextuálně-virtuální disputace Jasminy Cibic o tom nejreprezentativnějším projektu, který by měl být vybrán, asociuje naše pravidelné národní dilema, ačkoli používá výrazně korektnější a originálnější artikulaci.
Slovensko-české nedorozumění
Kurátorem slovensko-české expozice je Marek Pokorný, který představuje společný projekt Petry Feriancové a Zbyňka Baladrána. Spojujícím prvkem instalace je především více či méně řízená míra patosu. Feriancová v díle pojmenovaném Stále to isté miesto využívá rodinnou sbírku svých rodičů a Baladrán s tímto archivem propojil autorské video České osvobození, nebo… Oba umělci se vyjadřují zkratkami a opírají se o vnímání poučeného diváka. Výsledné kompilaci ovšem chybí jednota, společný jazyk a zejména jasný přesah.
Lákavě naddimenzovaný muzejní panel Feriancové obsahuje cestovatelské relikty od krajinných fotografií přes africké sošky až po mořské mušle. Ty jsou řazeny v různě komponovaných geometrických sadách. Nezapírají svou kýčovitost, ale současně ji dále nijak nerozvíjejí. Feriancová se snaží z galerijní situace vytěžit maximum, kdežto z Baladránova kritického videa se stává jakýsi apendix. Sám autor v rozhovoru pro Českou televizi označuje rozostřenou videosekvenci turistických Benátek za „halucinogenní meditaci“ a nelze mu nedat za pravdu. Na výstavu doslovně padá prach a vysoký balík průvodních tiskovin je označen dvojznačným nápisem: Nebrat.
Nostalgické vyznění pavilonu opisuje mdlou atmosféru letošního bienále. Výstavami opakovaně obnažovaná intimita rodinných archivů připomíná vyprázdněné válečné snímky na výstavě World Press Photo v podání jiného estetického kódu. Před čtyřmi lety umístil Roman Ondák do vnitřních prostorů pavilonu park, který budovu obklopoval. Originální a srozumitelné poselství, ke kterému autorovi v díle Loop stačilo pár keřů a stromů, v aktuální expozici zásadně chybí. Další pokus bude za dva roky.
Autor je umělec.
La Biennale di Venezia 2013. 1. 6. – 24. 11. 2013.