Divadlo bránící demokracii

Jiří Balvín má bezpochyby našlápnuto k tomu, aby se stal po Aleně Hanákové, Jiřím Besserovi nebo Vítězslavu Jandákovi dalším ministrem kultury, proti kterému se spojí celá kulturní obec a bude požadovat jeho odstoupení, neboť – jak to v posledních letech bývá zvykem – ani v nejmenším svěřenému resortu nerozumí.

Nový ministr dostává jeden políček za druhým kvůli odvolání a následnému instalování Jana Buriana do čela Národního divadla. Scéna na břehu Vltavy na prapodivné ministerské tanečky reagovala nezvykle rychle. Několik herců (např. Alois Švehlík, Miroslav Donutil, Richard Krajčo) spolu s uměleckými šéfy opery a činohry již podalo výpověď a ani Burianův návrat prý jejich rozhodnutí odejít nemůže zvrátit. Národnímu divadlu tak hrozí, že bude narušen jeho chod, jelikož, jak bystře poznamenal jeho nový ředitel: "Bez uměleckého vedení a herců se divadlo dělat nedá."

Do nelehkého boje proti nekompetentnímu ministrovi se zapojil takřka každý, kdo alespoň jednou ve svém životě do Národního divadla na nějaký ten umělecký kus zašel. Mezi všemi Balvínovými oponenty je obzvláště slyšet divadelní kritička píšící pro Lidové noviny Jana Machalická. Ta ve svém článku z 3. 8. 2013 Horší to být... může s jistým uspokojením píše: "Balvín byl varován, aby Národní divadlo i Národní galerii nechal být, což zpupně ignoroval a strašlivě podcenil situaci. S divadlem se to totiž v našich zeměpisných šířkách odjakživa mělo tak, že dokázalo úžasně podkopávat vlády i politické režimy. Touto mocí české divadlo od dřevních dob vládne, jenže politici mají velmi špatnou paměť. A tak brzo nabudou dojmu, že do něj mohou svévolně zasahovat a zejména pak důležité posty v něm mohou libovolně ovlivňovat. Ale kdepak."

Je s podivem, s jakou jistotou Machalická píše o „divadle, které odjakživa podkopává politické režimy“. Pokud se ohlédneme do minulosti, tak o žádném „podkopávání“ nemůže být ani řeč. Většina umělců od dob sametové revoluce – a před ní stejně tak – rozhodně nebojovala proti stávajícímu politickému řádu, neupozorňovala na nespravedlnosti páchané pod zástěrkou svobody a demokracie (případně socialismu), naopak stála každému systému po boku a čas od času s ním svedla hojně medializovaný, přesto partikulární zápas o vlastní zájmy.

Jak jen se Machalické mohlo stát, že její historické líčení zcela neodpovídá skutečnosti? Vždyť se již pár let v mediální branži pohybuje a během té doby jistě o naší nedávné minulosti alespoň něco slyšela. Odpověď nám může dát jedna z povídek Woodyho Allena: "Je fascinující, jak se smysly hroutí, když narazí na občasnou nepříjemnou pravdu, a utrhnou se ze řetězu, vidí faty morgány a stavějí pomyslnou zeď před náporem příliš děsivé reality." Článek Jany Machalické byl jistě dobře míněný, souvislý a obsahoval všechny prvky toho, co se v určitých referenčních skupinách pokládá za komunikační efekt, přesto byl celý prostoupený tím, co Jean-Paul Sartre s oblibou nazývá „nicota“. Divadelníci dnes zastání potřebují a v zájmu vyššího dobra se historie může nepatrně poupravit.