Zbigniew Chojnowski
Mazurské odjezdy
Přeložil Libor Martínek
Literature & Sciences 2012, 153 s.
Jako předloha k básním z výboru Mazurské odjezdy posloužila Zbigniewu Chojnowskému krajina dětství: „Nad sněním o odjezdu vždycky zvítězila a vítězí touha zůstat. Mazury jsou vesmírem, patří do mé duchovní oblasti.“ Právě duchovní rozměr básní dokládá hned úvodní text: „Tam, kde se řady bříz, lip, javorů dubů/ Táhnou podél cest, větvemi vyměřují nebe./ Kde jsou hrady jako velká báje./ Tam, kde věže kostelů prorážejí hluchoněmotu času:/ Strachuji se o příznivý neklid, přes obraty a zátarasy pevniny a osudu.“ Básníka charakterizuje jazyková střídmost a úspornost, i zvolený okruh motivů se na první pohled může zdát úzkým, ale není tomu tak. Sledujeme, nakolik se výtvory přírody i lidských rukou podílejí na utváření krajiny, a to nejen té pozemské. Nezáleží ani tolik na tom, co je skutečně viděno – už z toho důvodu, že člověk příliš zapomíná. Uplatňují se tu spíše obrazy, které vznikají v lidském nitru. Co zmůže jedinec se stavem krajiny, do které přichází? Pnutí mezi tím, co je v silách člověka a co jej přesahuje, je ve sbírce stále přítomné. Lidská bytost sdílí prostor s druhými, je neustále vystavena kontaktu a komunikaci, snaží se s touto skutečností vyrovnat. Zvítězí nakonec touha odejít, nebo zůstat? A jaké je poslání člověka v krajině, která nakonec pomine? „Podepíráš zeměkouli jako kdysi želvy,/ Zpevňuješ půdu pod myšlenkami,“ píše básník. Chojnovského odpověď zdá se být jasná: Je třeba setrvat.
Warana Psavomorecká
Ivana Myšková
Nícení
Fra 2012, 168 s.
„Neutíkám se ke smyšlenkám, snům a fantaziím, ale ke skutečnosti,“ říká vypravěčka prózy Ivany Myškové Nícení. Vyjadřuje tak svůj vztah k realitě, jíž je zmatena i opojena, hledá její hranice, přimyká se k ní i odtahuje, chce ji měnit a napravovat, domýšlet, přetvářet a dotvářet, vidět ji takovou, jaká není, ale být by mohla. Text má podobu imaginárních dopisů (alter egu, vytouženému příteli, projekci ideálu, nebo prostě světu) a záznamů, do jejichž gravitačního pole vstupuje všechno, s čím se autorka setkává a na co naráží. Fantazie je pro ni především schopnost nechat se vést citem, způsob, jak zachovávat věrnost sobě samé. Jistá nezralost vypravěčky – nebo chcete-li mladistvá svěžest, která odmítá přežívat, ale hodlá žít – se stává reflektorem odhalujícím kolem ní otupělost, rezignaci, zárodky zla. Text tak tematizuje vrůstání do světa, plné vzdoru i vláčné poddajnosti, bezelstnosti a ryzosti, a zejména v ustavičné přítomnosti ideálu, v jehož jménu dovede být vypravěčka nemilosrdná k sobě i ke svým nejbližším. Text vykazuje překotné, strhující tempo, které jako by odráželo dychtivost a vitální energii euforického mládí, protestujícího proti prázdnotě a strnulé nudě pohodlné „zajištěnosti“ a povinné rozumnosti, stavbám suchého kalkulu, jimž se nehodlá přizpůsobovat, ale jež chce bez slitování překotit a rozmetat. Autorka hodlá vzněcovat, nítit; jedině zanícení totiž přináší podněty, nepřestává vzrušovat a dráždit, neponechává v klidu, nutí k dalšímu pohybu, ukazuje alternativy a možnosti, stanovuje směr.
Jiří Zizler
Matěj Stropnický
Myslet socialismus bez tanků. Svoboda slova ve střed/tu zájmů československého roku 1968
Scriptorium 2013, 164 s.
Politik, novinář a herec Matěj Stropnický vydal pod názvem Myslet socialismus bez tanků knihu kriticky analyzující role, které byly během roku 1968 připisovány svobodě slova. Stropnický je rozděluje do pěti okruhů: svoboda slova jako zdroj kontrarevoluce, nástroj reformy, projev neodpovědnosti, ohnisko subverze a prostor artikulace. V úvodu (původně diplomové) práce líčí vlastní pohnutky a důvody, jež ho přivedly k sledovanému tématu. Nastiňuje problémy, které čekají na badatele zabývající se tuzemským pokusem o reformu socialismu – ať už jde o samotnou interpretaci osmašedesátého nebo s ní spojené terminologické nejasnosti. První stránky knihy se pokoušejí jednotlivé pojmy a termíny spojené s rokem 1968 osvětlit – jde zejména o způsoby označování samotného období, jeho aktérů a vojenského zásahu, které se vždy vážou k nějaké společenské skupině. Bohužel autor se zmiňovanými pojmy nakládá poněkud nedůsledně, některé se objevují, aniž by byly vysvětleny, a vzniká terminologický zmatek. Stropnický se současně přiznává, že cílem jeho práce byla obhajoba možnosti reformního socialismu, ač zkušenost osmašedesátého výhledy na reálnost socialismu bez tanků i za hranicemi Československa přinejmenším zakalila. Autor tvrdí, že dějinný optimismus může překonat skutečnost vojenského vpádu a dává naději promýšlet socialismus a radikální demokracii do budoucna.
Jan Gruber
Misha Glenny
Temný trh
Přeložil Oldřich Klimánek
Argo & Dokořán 2013, 272 s.
Britský novinář Misha Glenny si po investigativní knize o mafii zvolil za téma kriminální stránku hackerství, především komunitu podvodníků s kreditními kartami. Kdo by čekal technické pojednání, bude zklamán. Glenny se v téměř detektivkovém žánru soustředí hlavně na klasické schéma policajt versus zločinec, a tudíž v knize dominuje snaha vyprávět a zprostředkovat dojmy či popsat charaktery protagonistů. Přes všechno zjednodušování jde však o pozoruhodně zasvěcené dílo, podložené pečlivými rešeršemi a dvěma sty hodinami rozhovorů s aktéry z obou stran barikády nejen v Británii, ale i v Estonsku nebo Turecku. Přitom nechybí sociální ani politický kontext. Hlavním předmětem analýzy jsou weby, na nichž „kartáři“ uzavírají své obchody – dnes již rozprášené stránky jako CarderPlanet nebo DarkMarket. S tím, jak se zločin globalizuje, profesionalizuje a stává vysoce výnosným, rozvíjí se i mezinárodní spolupráce policejních vyšetřovatelů, neboť zřídka se čin odehrává v zemi, kde žijí pachatelé. Přestože v síti této knihy uvízli spíše hackeři, kteří se dali na dráhu zločinu, dochází Glenny k doměnce, že v pozadí mohou být často i tradiční mafiánské gangy propojené s politikou i militantní organizace, které tímto způsobem získávají tučné financování. Závěr je věnován úvaze nad povahou hackerů a Glenny je v podstatě obhajuje – potřebné znalosti mohou snadno získat i v adolescentním věku, kdy „ještě nemají plně vyvinutý morální kompas“ – a jejich tvrdou kriminalizaci považuje za velký omyl a mrhání intelektuálním potenciálem.
Honza Šípek
Georges Didi-Huberman
Strategie obrazów. Oko historii 1
Přeložil Janusz Margański
Wydawnictwo Ha!art 2012, 296 s.
Francouzský filosof a kunsthistorik Georges Didi-Huberman představuje skutečně titánský zjev v současné recepci umění. Jeho knihy, věnující se tak odlišným fenoménům, jako jsou například fotografie z Osvětimi, objev hysterie, gotické umění nebo problematika záhybu na draperii, představují osobitou, s žádným teoretickým modelem nespojenou variantu k různým přístupům k psaní o umění. Jedna z jeho posledních prací se zabývá dvojicí pozapomenutých děl Bertolta Brechta, Kriegsfibel a Arbeitsjournal, které se autorově dramatické, prozaické a teoretické tvorbě zdánlivě zcela vzdalují, neboť se jedná o kolážovité knihy složené z novinových výstřižků, citátů a básní-komentářů. Didi-Huberman zde analyzuje Brechtovu metodu koláže jako výsostně politický nástroj, umožňující osobitým způsobem reagovat na historické události i politiku. Naznačuje také, že ačkoliv obě knihy zcela zapadly, jsou integrální součástí dramatikova díla a využívají stejně radikální stavební – a veskrze konfrontační, nejednoznačné a dialektické – principy jako jeho divadelní tvorba. Didi-Huberman dvě nevelké a v podstatě spíše fotografické knihy podrobil nejen přímé detailní analýze, ale především je konfrontoval s dobovým uměleckým a politickým kontextem i se skutečně převratnými Brechtovými díly, jež by bylo potupné jednostranně redukovat na jejich politický rozměr. Jde bezesporu o jednu z nejpodnětnějších publikací o modernismu, avantgardě a kritickém umění vztahující se k divadlu, byť je její téma zdánlivě jiné.
Lukáš Jiřička
Karolína Jirkalová, Jan Skřivánek, Johana Lomová
Pořád něco
Art + Antiques 2013, 137 s.
Rozhovory s lidmi od umění jsou nyní v kursu. Nedávno publikované dialogy Zuzany Štefkové s ženami působícími v oblasti vizuální tvorby nyní následuje soubor interview s umělci a kritiky z dílny redakce měsíčníku Art + Antiques, přičemž většina z nich byla v minulých letech publikována právě v tomto časopise. Co vede kurátory a kritiky zveřejňovat svědectví aktérů uměleckého provozu právě touto formou? Jistě jde o autentičtější zachycení způsobu myšlení a svérázné osobnosti těch, kteří tvoří více či méně viditelné pilíře kulturní scény. Rozhovory navíc představují jedinečné výpovědi své doby, jelikož mimoděk odhalují čtenáři předporozumění jak tazatele, tak respondenta. Krištof Kintera tak v roce 2007 dalekosáhle řeší svůj vztah s galeristou Jiřím Švestkou, proces prodeje uměleckých děl a jejich majitele v době, kdy fungující komerční galerie byla v Česku stále něčím exotickým. Spisovatelku Daisy Mrázkovou, narozenou ve dvacátých letech, nijak nepohoršuje fakt, že ji – na rozdíl od jejího manžela – rodičovství zbavilo možnosti profesně se uplatnit ve volné tvorbě. Nejzajímavější totiž nejsou momenty, kdy umělci hovoří o svém díle – nelze ostatně ani očekávat, že čtenář produkci všech zpovídaných tak dobře zná. Rozhovory dostávají hloubku tehdy, když tázaní vypráví o svém pohledu na samotné umělecké pole a reflektují svou vlastní společenskou situaci i obecnější otázky života.
Jakub Singer
Zomby
With Love
4AD 2013
Od vydání debutového alba Where Were U in 92 (2009) je každý nový Zombyho počin událostí. With Love vyšlo jako trojdisk. Na prvních dvou CD se Zomby ohlíží zpět do hudební minulosti a po svém se snaží resuscitovat důležité žánry britské taneční scény jako jungle, drum’n’bass nebo garage. Každý track působí jako fragment minulosti, který se sice zachoval, ale také se postupem času zdeformoval do odlišného tvaru. Třetí disk pak patří monotematickému celku, který například hudební server Resident Advisor označil zvláštním názvem „baroque trap“. Přívlastek „barokní“ vznikl nejspíše v reakci na promo klip k albu. Barokní estetiku připomíná stínohra v téměř nehybných záběrech – kontrast převládající tmavé barvy se světlou zvýrazňuje dramatičnost scény. V záběrech se střídají rituální obrazy se scénickými momenty a reprodukcemi křesťanských výtvarných témat. Hudebně může „baroko“ připomínat snad jen několik skladeb jako Reflection in Black Glass nebo White Smoke, které překvapí kontrastem jemného pianového loopu a tvrdého beatu. Tato kombinace tvoří zajímavý kontrapunkt, který podobně jako u barokní hudby cílí na emocionální působivost. Trap je jakožto žánr taneční elektronické hudby charakteristický energií, která se rozprostírá mezi poslouchače. Zombyho verzi však jemně narušují, například ve skladbách Digital Smoke nebo Shiva, klávesové podklady, které před posluchače kladou jistou distanci. Ten se tak v přívalu zvukových vln ocitá osamocen, i když „s láskou“.
Ondřej Bělíček
R.I.P.D. – URNA: Útvar Rozhodně Neživých Agentů
Režie Robert Schwentke, USA, 2013, 96 min.
Premiéra v ČR 18. 7. 2013
Hlavní hrdina je přesvědčen, že je ve svém oboru třída, avšak shodou okolností se dostává do situace, kde jsou naprosto jiná pravidla hry. Ještě že je tu zkušený parťák, jenž nováčka zprvu odmítá, ale nakonec musí uznat, že to není takové hovado. Nováček poznává neobyčejný svět, adaptuje se a společně pak mohou čelit nebezpečí ne menšímu než zkáza světa. Máte chuť si tuto scenáristickou strukturu užít po sto padesáté páté? URNA je především dokonalým klonem Mužů v černém – autoři jen zaměnili emzáky za nemrtvé, jimž se podařilo uniknout z cesty do pekla. Zvláštní policejní jednotka složená ze zemřelých strážců zákona na zemi odchytává uniklé duše a ke zkušenému Royi Pulsipherovi (přehrávající Jeff Bridges) je přidělen právě zesnulý Nick Walker (zaměnitelný Ryan Reynolds), jehož na onen svět poslala parťákova zrada. A samozřejmě několik kulek ze samopalu. Snímek je naplněn generickými modely letního blockbusteru bez špetky ambicí, jenž s letmým pobavením publika profrčí multiplexy. Důraz na všeobecnou přijatelnost se projevuje nejen předvídatelným scénářem, ale také v rámci nenásilného násilí. Hrdinové v přestřelkách tasí kvéry, avšak zasažený protivník se promění v modravou ektoplazmu. Ale ono je to vlastně v pořádku, neboť URNA jsou podobným produktem, jako je burger od mekáče, slaďoučká cola či letištní toblerone. Možná se pobavíte, ale na film zapomenete chvíli po opuštění sálu.
Petr Hamšík