V úterý 20. srpna přinesl deník Právo zprávu, že by se bývalý prezident a zakladatel ODS mohl vrátit do aktivní politiky. Nikoliv však do své mateřské strany, ale připojit se k Suverenitě Jany Bobošíkové. Strana by se následně měla přejmenovat na Suverenitu Václava Klause. Ačkoli Klausův blízký spolupracovník Ladislav Jakl tuto možnost v rozhovoru pro Lidové noviny vyloučil, protože „na politické scéně momentálně není subjekt, který by mu za to stál“, Bobošíková nadále v jeho comeback věří a v současné době „seskupuje klausovské síly“. Prý se přidávají i další někdejší občanští demokraté, jimž dnes v české politice chybí „autentická pravice“. Na následující den byla svolána tisková konference, kde nejznámější stávkokazka novodobé české historie představila vizi návratu Česka na cestu Václava Klause, tedy na cestu prosperity, navazující na devadesátá léta. Shrnula to slovy: „Jednoznačně říkáme, že buďto do chudoby a nesvobody, anebo s Klausem. My se jednoznačně přikláníme k tomu s Klausem.“ Uvidíme, jak se český euroskeptik a samozvaný ekolog rozhodne. Nicméně už teď je možné říct, že označování první posametové dekády, kdy byla institucionalizována korupce, za období rozkvětu, prosperity a vůbec báječných let je čirá pomatenost. Bohužel tu má tradici. Vždyť i politolog Lubomír Kopeček svou monografii o zmíněném historickém období nazval Éra nevinnosti. Klausova strana by tedy zřejmě nebyla bez šancí. Ne nadarmo se na počátku roku říkalo: „Proč vyhlásil prezident amnestii? Bude zakládat novou stranu!“
J. Gruber
Král sociálního síťování Mark Zuckerberg si všiml, že lidé třetího světa nemají přístup na internet, a okamžitě se ujal řešení tohoto palčivého problému. Projekt Internet.org má být „globálním partnerstvím“ mezi „technologickými lídry, neziskovými organizacemi, lokálními komunitami a experty, kteří dohromady pracují, aby přinesli internet dvěma třetinám světové populace, která ho zatím nemá“. Prostý byznys a snahu o rozšíření trhu v době krize by za bohulibým spojením megakorporací jako Samsung, Nokia, Ericsson, Opera, Qualcomm či MediaTek hledal jenom ukřivděný závistivec, zavilý reakcionář nebo notorický skeptik, který bere vážně poplašné zprávy o státním a firemním dohledu nad internetem i v těch nejvyspělejších zemích. Zvlášť když webové stránky internetového zúrodňování světa doplňují dojemná videa sběraček z čajových plantáží. Základní příjem bývá považován za megalomanský výstřelek zbytnělého sociálního státu, který by mohl nepříjemně zvrátit budoucnost. Pokud ale za nápadem s nejasnými globálními zdroji a dopady stojí soukromý sektor, jsme klidní – jde o přirozený a správný vývoj lidské společnosti. Vždyť, jak trefně píše jeden ze šťastných internetových uživatelů v diskusi na stránkách projektu, pokud by ti lidé nebyli na Facebooku, jak bychom jim vůbec mohli pomoci? Zaveďme tedy internet, voda či lékařská péče si už za ním cestu najdou.
M. Zajíček
Jsou momenty, kdy nezbývá než se v němém úžasu zastavit nad cizí jasnozřivostí. Naposledy třeba nad analytickými schopnostmi mediálních expertů z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, kteří díky mnohaleté mravenčí práci pojali podezření, že pořady typu Volejte věštce, kde se za nějakých tisíc korun nemocný v terminální fázi rakoviny dozví od otylé dámy, která má v rukou karty na Prší, že tam „vidí, vidí, vidí, že si bude kupovat nemovitost“, nejsou dadaistickou stand-up show, ale poměrně ordinérním prostředkem, jak vytáhnout ze zoufalých lidí peníze. Pravda je, že suverenitu, s níž stanovují své diagnózy, by jim mohl závidět i sám primář Sova nebo Dr. House. Co se týče karet, je nicméně škoda, že producentům těchto pořadů nelze rovnou ukázat tu červenou.
T. Sládek
Potěšit se pohledem na naháče k létu prostě patří. Leckomu ale možná uniklo, že nudismus je stále ještě organizovaný a že letos slaví třicáté výročí své legality. Vzpomínám si na nástěnku Unie naturistů Čech a Moravy v jednom nenápadném koutě Smíchovského nádraží. Obrázky vystřižené z časopisu Naturista byly vždycky zajímavé: rozjaření naháči tancující na sněhu, prsatá dívka s velkým papírovým klíčem v rukou při otevírání letní sezony, nahatá lyžařka, plážoví volejbalisté poskakující se staženými šourky kdesi v kempu nebo naturistický ples v zástěrách a ručnících, zřejmě proto, aby tření těl při valčíku nepřesáhlo míru. Ačkoli se může zdát, že se nudismus zrodil především z potřeby vytvářet podivné situace, vznikl prý tak, že se „na plážích Baltu lidem dostával za mokré studené plavky písek, který odíral slabiny“. U nás byla první pláž pro naháče na Šeberáku a před světem ji chránilo rákosí – odtud zřejmě dobový slogan „tam v rákosí, kde se plavky nenosí“. Podle jednoho z pamětníků se tehdy „úchylů zbavili rychle a rázně, i v novinách se propíralo, jak je házíme do kopřiv a zahazujeme jim foťáky do vody“. Zda naháče při těchto nesmlouvavých zásazích nerušilo svobodné bimbání mezi nohama, není známo. Dnes kromě pláží a saun se vstupem bez plavek existují i nudistické tábory, nahá jóga, hospoda U Naháče, seznamka, soutěž Miss Natura a dokonce spolujízda, pravděpodobně naostro. Možností, jak se připojit, je tedy dost, ale kdy začít? Jak vyplývá ze slov jistého letitého praktika, poprvé je vždycky ožehavé: „Jó, poprvé. To je mnohdy hodně vzrušující, plné očekávání, nezapomenutelné. Také by se ale dalo říct, že poprvé může přijít moc brzy, anebo to přezraje a už je pozdě.“ Přejme českému nudismu, ať to nikdy nepřezraje.
M. Cecek