Nudná antropologie?

Před časem jsem studoval vlastní poznámky a záznamy z terénního výzkumu, abych si, jak se sluší a patří, ověřil informace pro potřeby jedné odborné studie. Sáhl jsem i k pohotovostnímu zápisníku, do nějž jsem si zaznamenával slovíčka místního jazyka a další etnografická data. Ke svému překvapení jsem objevil dávno zapomenutý, nedatovaný zápis: „Terénní antropologie je neuvěřitelně zdlouhavá, unavující a s množstvím prázdného času. Z knih, které si člověk během svých studií přečte, to nevyplývá. Žít s ‚těmi druhými‘ se zdá jako romantický zážitek. Mé první ráno tak vypadalo. Probudil jsem se v domě postaveném v tradičním stylu téhle části nížin Nové Guineje a z okna jsem spatřil nádherný rozbřesk, když se slunce zvedalo nad koruny vysokých stromů tropického lesa. V následujících dnech a týdnech, které se líně vlekly, jsem pozoroval, účastnil se, stranil se, ptal se, učil se, nudil se…“ Ale musím být spravedlivý, nuda se jako průvodní jev netýká výhradně antropologie, nýbrž také dalších oborů, jejichž stoupenci získávají data v terénu v dlouhodobém odloučení od domova. Vzpomínám si, jak jsem se setkal s přírodovědcem, který právě vyšel po měsících empirické práce z tropického lesa, do nějž jsem se následně sám chystal ponořit. „Jaké to bylo?“ položil jsem mu poněkud banální otázku. „Nudné,“ zazněla odpověď, jejíž výstižnost jsem pochopil až po nějaké době a která se mi často vracela na mysl.

Znuděnost životem

Jak dobře vědí čtenáři fascinující knihy Malá filosofie nudy (1999, česky 2011) od norského filosofa Larse Svendsena, jsou dějiny nudy spletité a rozhodně ne nezáživné. Nudili se mnozí přední myslitelé a sami se nad příčinami nudy zamýšleli. Svendsen ve svém historickém ohlédnutí dospěl k zjištění, že nuda se jako jev spjatý s modernitou začala šířit a tematizovat zejména v romantismu. Shodou okolností dostala antropologie jeden z hlavních stimulů ke svému vzniku a rozvoji právě z romantiky, která měla pochopení pro zvláštní. Její představitelé se zajímali o vše staré, původní, úsvit dějin, mýty, staré písně, moudrost dávnověku a podobně. Tím romantismus připravil půdu pro zrod antropologie, neboť připisoval minulým obdobím jejich vlastní hodnotu. Známý americký kulturní antropolog Clifford Geertz podtrhl význam zvláštního, na němž antropologie stála, když poněkud ironicky hovoří o antropolozích jako o obchodnících s úžasem, kteří „pokoutně nabízejí neobvyklé, podomně prodávají zvláštní“. Pokud toho nejsou mocni a zajímají je jen otřepané pravdy, měli by raději zůstat doma. Můžeme se ovšem tázat, zda romantika odkázala antropologii nejen zájem o zvláštní, ale zda jí nedala do vínku také nudu. Nudí se antropologové při terénním výzkumu? Domnívám se, že vše svědčí pro jednoznačné ano.

Kde začíná v antropologii nuda? Nigel Barley v půvabné knize Antropologie se nepočítá mezi nebezpečné sporty (1989, česky 2010) napsal, že nikdy tak zcela nepochopil, co lidi motivuje k tomu, že odjedou na terénní výzkum, který je zdlouhavý, namáhavý a riskantní. Což doložila také Nancy Howellová v poněkud neveselé publikaci Surviving Fieldwork (Přežít terénní výzkum, 1990), kde se dočteme i o tom, že antropologové nejčastěji umírají na žloutenku, malárii a při dopravních nehodách. Proč potom něco tak náročného a nebezpečného vůbec podnikat, ptá se Barley. Může za tím být znuděnost městským životem a každodenní existencí? Může. Podle Barleyho je to mnohdy spíše útěk před problémy, co antropology vyžene do cizí kultury: „Chci tím říct, že badatele často vede do terénu spíš naděje, že tím vyřeší své vlastní, velmi osobní problémy, než snaha porozumět jiným kulturám. Je to zkrátka v naší profesi takový všelék na jakékoli potíže. Rozpadá se vám manželství? Vydejte se do terénu a uvidíte, že tam získáte smysl pro perspektivu.“ Antropologové jsou podle Barleyho na překonávání nudy velmi dobře připraveni již tím, že dlouhé hodiny tráví na nudných konferencích a neméně dlouhé hodiny poslouchají nezáživné přednášky. Tak například Hortense Powdermakerová vzpomíná na nudu během studií na slavné London School of Economics. Nudily ji přednášky z geologie (ty nakonec vzdala), dále četba klasiků německého difuzionismu Fritze Graebnera a Wilhelma Schmidta. Richard Thurnwald jí naproti tomu připadal mnohem záživnější.

Zdroje nudy

Existuje mnoho příruček dějin antropologie. Některé sledují genealogie učitelů a žáků, jiné genezi idejí, další střídání paradigmat a škol. Dosud chybějí dějiny antropologie z hlediska nudy, kterou výzkumníci museli přetrpět, když dlouhodobě pobývali v cizí kultuře. Až do nástupu reflexivity v antropologii sedmdesátých a osmdesátých let nebylo zvykem, aby se antropologové veřejně vyznávali ze svých nálad a pocitů, které prožívali během terénního výzkumu, a myšlenek, jež se jim tehdy honily hlavou. Při terénním výzkumu se však evidentně nudili antropologové zvučných jmen, jako byli Bronislaw Malinowski, Kenneth Read, Paul Rabinow, Hortense Powdermakerová či třeba Napoleon Chagnon. Z četby těchto autorů vyplývá, že při terénním výzkumu existují tři hlavní zdroje nudy. Znudění monotónní činností, znudění vlekoucím se časem a znudění informátory.

Na konci šedesátých let dal Malinowski zájemcům možnost nahlédnout do zákulisí terénního výzkumu, když vyšly tiskem jeho osobní deníkové záznamy pod příznačným názvem A Diary in the Strict Sense of the Term (Deník v pravém smyslu slova, 1967). V otevřených „hovorech k sobě“ líčí sexuální fantazie, přiznává se k nenávisti k domorodcům a pocitům nudy, kterou prožíval během dlouhých měsíců strávených mezi nimi. Raymond Firth v předmluvě k Deníku uvádí, že mnozí z antropologů se v určité momenty terénního výzkumu cítili znuděni svými vlastními dotazy a etnografickými interview. Malinowského například nudilo povídat si o krabech. Při jiné příležitosti nejdříve pozoroval velmi zajímavý ceremoniál, ale následně se cítil znuděn vším, co se kolem něj dělo. Také jej dokázalo podráždit a otrávit, když jej vyrušila návštěva při práci nad vlastními poznámkami. Ovšem necítil se znuděn jen ve společnosti domorodců, ale také mezi „svými“. Popisuje, jak strávil jeden večer u koloniálního úředníka Murraye. Lakonickou větou v deníku shrnul průběh celého večera: „Velmi nudné.“ Nudu terénního výzkumu Malinowski naznačil již v knize Argonauts of the Western Pacific (Argonauti Západního Pacifiku, 1922), kde píše: „Měl jsem období zoufalství, kdy jsem se sám zahrabal do čtení románů; stejně tak se člověk může dát na pití v záchvatu tropické deprese a nudy.“

Nudu při terénním výzkumu zažil asi každý antropolog. Typickou situaci podle mého soudu popsal Paul Rabinow v průkopnické práci Reflections on Fieldwork in Morocco (Reflexe terénního výzkumu v Maroku, 1977). V knize vzpomíná, jak se po určité době práce v terénu začal nudit: „V měsících, které následovaly, jsem strávil velmi mnoho hodin pouze touláním po vesnici a přilehlých polích, účastnil se příležitostných rozhovorů, když jsem vysedával u obchodů, zařizoval si interview, čekal na informátory a prostě jsem se nudil.“

Vlekoucí se čas

Kenneth Read se v díle The High Valley (Údolí v oblacích, 1965) podivuje nad tím, že se nenudil vlekoucími se dny bez událostí. Že se vyhnul nudě, přisuzuje úzkým kontaktům, jež navázal s místními lidmi. Ačkoli se nedělo nic mimořádného, nezůstával nikdy sám. Ale představte si, že se vypravíte na terénní výzkum do vzdálené lokality, třeba jako Read do nějaké novoguinejské vesnice vysoko v horách. V takové typické vesnici žije bratru dvě stě, tři sta lidí v pár desítkách domů roztroušených na horských svazích. Vesnici obhlédnete rychle, seznámíte se s ní během půl hodiny. Za týden ji znáte nazpaměť. A co dál? Čeho se to vlastně chce a může antropolog účastnit? To nejzajímavější v celé vesnici je zřejmě samotný antropolog, jenž po nějakou dobu vzbuzuje živý zájem obyvatel, než se z něj po celkem krátkém čase stane samozřejmý inventář. Vesnice žije vlastním pomalým rytmem, který udávají zejména pěstitelské práce. Dlouhé hodiny se nemusí dít nic mimořádného, nic, co by stálo za poznámku do notesu či fotografii. Když se začne konečně něco dít, neví antropolog, kam dřív skočit. Fotit? Ptát se? Nahrávat? Pozorovat? Utíkat? A jak vše náhle přišlo, stejně rychle to odezní a čas se navrátí do pomalého rytmu, který může antropologovi odměřovat třeba stravování.

Dovolím si ještě jednou a naposledy ocitovat své poznámky z výzkumu: „Když studentům vyprávím, že pobyt v terénu je vlastně tak trochu nuda, netváří se důvěřivě. Jestliže je den rozdělen na rutinu radostí, jako jsou ranní káva se suchary, polední suchary s instantní polévkou a večerní monotónně stejná rýže s nudlemi, nelze hovořit o vzrušení z terénního výzkumu. Možnost pracovat s lidmi je sotva pár hodin denně a zbytek času strávím psaním či zpytováním poznámek a příležitostným kouřením cigaret či žvýkáním betelu.“

Znudění informátoři

Zpět k Readovi. Při navazujícím výzkumu, uskutečněném ve stejné lokalitě poblíž Goroky, se Read nudě nevyhnul, dokázal ho z ní vytrhnout jen pohled na krajinu, kdy „na chvíli zapomněl, kde jsou, a s ubíhajícími hodinami na rostoucí nudu a nepohodlí“. V díle Return to the High Valley (Návrat do údolí v oblacích, 1986) vzpomíná na svého informátora Makise, který dával jasně najevo, že jej Readovy dotěrné dotazy nudí. Nudu tudíž podle všeho zažívají nejen antropologové, nýbrž také jejich informátoři. Malinowski v úvodu k Argonautům Západního Pacifiku sepsal jednu z prvních instruktáží, jak vůbec postupovat při výzkumném pobytu v cizí kultuře. Mimo jiné tam píše: „Jelikož domorodec není pro bělocha přirozeným společníkem, po několika hodinách práce s ním, kdy pozorujete, jak obstarává zahradu, nebo ho necháte vyprávět o folkloru či s ním budete diskutovat o zvycích, budete přirozeně toužit po své vlastní bělošské společnosti. Ale když jste od ní daleko, sám v domorodé vesnici, vydáte se na hodinovou osamělou procházku. Po návratu zcela přirozeně vyhledáte společnost domorodců, právě tak, jako byste vyhledal jakékoli jiné společenství, tentokrát abyste si ulevili od samoty. Díky tomuto přirozenému vztahu je poznáte a přivyknete jejich zvykům a vírám lépe, než byste to dokázali s pomocí placeného a často znuděného informátora.“

Proč by měl být informátor znuděný? Představte si modelovou situaci a zamyslete se, jaké byste zažívali pocity. U dveří zazvonil nějaký Aboridžin a sdělil vám, že je antropolog a rozhodl se zkoumat vaši kulturu. Proto u vás musí bydlet a účastnit se vašeho života. V následujících měsících se bude vyptávat na nejrozmanitější banality a pro jistotu se bude ptát na totéž rafinovaně pozměněnými otázkami:

A (antropolog): Viděl jsem, jak lidé dávají řidiči autobusu peníze. Proč?

I (informátor): Museli si koupit lístek, aby nejeli načerno. Za jízdu se totiž musí zaplatit.

A: Ale mnoho lidí žádné peníze řidiči nedalo. Proč?

I: Nejspíš měli tramvajenku.

A: Co to je?

I: To si může člověk dlouhodobě předplatit jízdné.

A: Podle názvu se mi zdá, že ji nelze pro jízdu autobusem uplatnit? Nebo lze?

I: Tak se tomu jen říká, správně se to nazývá kupon.

A: Aha, kupon je něco jiného než lístek.

I: To ano, ale všemu se vlastně říká jízdní doklad a lístku správně jízdenka.

A: Když někdo ten jízdní doklad nemá a jede autobusem, co nastane?

I: Jede načerno a můžou jej chytit kontroloři.

A: Co znamená jet načerno?

I: Že dotyčný nezaplatil za jízdné a využívá městskou dopravu. Už jsem přece říkal, že se za jízdu musí platit.

A: Ale proč se tomu říká načerno?

I: To nevím.

A: Nevíš to, protože jsi neprošel iniciací?

I: My tu žádnou iniciaci tohoto druhu nemáme.

A: Proč?

Antropolog se ptá jako dítě pořád dokola na samozřejmosti a táže se neustále. Ostatně Simon Ottenberg je přesvědčen, že se antropolog dostává během terénního výzkumu do dětské závislosti, když nedokáže samostatně činit jednoduché úkoly, třeba přejít přes rušnou ulici (vzpomeňte na třetí nejčastější příčinu úmrtí antropologa v terénu). Zároveň se snaží svými otázkami najít řád v chaosu a pochopit motivy lidského jednání. Jedná se o jakousi obdobu dospívání, jež se opakuje v každé další kultuře, kterou antropolog zkoumá. Nicméně s každou další terénní zkušeností je schopen lépe překlenout období „dětské závislosti“.

Úmorná aktivita

Vedení etnografických interview na stále stejná témata ovšem nudí obě strany. Úmorná rutinní aktivita, jako je třeba sběr genealogií či nepohodlné cestování tropickým lesem, se rovněž může stát zdrojem nudy. Napoleon Chagnon vzpomíná na nudu ve své poslední knize Noble Savages (Vznešení divoši, 2013) s půvabným podtitulem Můj život mezi dvěma nebezpečnými kmeny: Janomámy a antropology. Nejenže strávil nekonečné nudné hodiny v kánoi, když cestoval do janomámských vesnic. Chagnon nechal zakusit nudu i svou rodinu, která za ním přicestovala. Vystavěl si vlastní „luxusní“ dům, který ovšem rodina neshledala vůbec vhodným pro normální život: „Cítili se mizerně z tepla, pobodání hmyzem, nehygienických podmínek, čiré ​nudy, úzkosti a frustrace nad tím, že se nemohou volně pohybovat, jak by jim to dovolil normální prostor.“ Nevydrželi tam dlouho, odcestovali záhy zpět do Caracasu. Zřejmě hlavním zdrojem nudy se pro Chagnona stal sběr genealogií. S pomocí informace o každém Janomámovi mohl rekonstruovat zhruba sto padesát až dvě stě let vesnické historie. Sběr dat označil za „zdlouhavou a nudnou práci“.

Rutinní činnost a opakované zážitky mohou snadno začít nudit. Tak například Hortense Powdermakerová zažívala obzvláště silnou nudu během pozorování žen při tanci na Novém Irsku. Sugestivně líčí, jak byl oceán temný a hlučný, když se ženy v pomalém rytmu pohupovaly v tanečních krocích kolem ohně, zatímco ona držela v náručí jedno z dětí. Jenomže to se dělo noc co noc. Hudba, monotónní formální kroky tance, který končil kolem půlnoci… Přiznává, že to byla stále silnější nuda a musela se bránit spánku. Lze to zhruba přirovnat k tomu, když mi teprve popáté předváděli, jak se střílí z luku a rozdělává oheň rychlým třením ratanového popruhu o dřevo. Měl jsem chuť půjčit jim zapalovač. Můžete se cítit asi jako Forrest Gump: „I met the president of the United States again…“

Terénní výzkum představuje pro každého antropologa něco jako rite de passage. Paul Rabinow napsal, že na jeho almě mater panovalo přesvědčení, že antropologové se dělí na dvě skupiny – ty, kteří uskutečnili terénní výzkum, a ty, kteří ne. Ti druzí nebyli považováni za „skutečné“ antropology. Navíc v oboru panuje ničím nepodložené přesvědčení, že terénní výzkum musí jako mnoho jiných přechodových rituálů přinášet nejrůznější utrpení a úkolem antropologa je úspěšně je překonat. Roy Rappaport tento nepsaný a nesprávný předpoklad vystihl slovy: „Pokud jste nebyli vystaveni malárii nebo aspoň omrzlinám, nebyli jste ve skutečnosti v terénu.“ Doplnil bych snad jen, že pokud někdo nezažíval během terénního výzkumu chvíle nudy, jako by tam také ani nebyl. Zdrojem nudy se přitom může stát leccos, co je monotónní. Již výše citovaná Hortense Powdermakerová zařadila do své knihy Stranger and Friend (Cizinec a přítel, 1966) kapitolu příznačně nazvanou Monotónnost. Hned na jejím začátku sepsala vše, co se může dříve nebo později stát během výzkumu monotónní: vstát za kuropění, jít na menší či větší slavnost, na pohřební obřad; práce s informátory za účelem sběru genealogií, učení se jazyku či zkoumání magických formulí, naslouchání legendám a mýtům, procházka vesnicí, povídání se ženami, když odpočívají, zapisování poznámek a jejich přepisování, fotografování a vyvolávání snímků a tak dále a tak dále. K monotónnosti života Powdermakerové na Novém Irsku přispívala absence ročních období, střídala se jen období dešťů a sucha – a pršelo takřka denně i v období sucha. „Navzdory dobrému zdraví a trvalému hromadění dat byla monotónnost, kterou jsem nemohla změnit, velmi skličující.“

V díle The Innocent Anthropologist (Nevinný antropolog, 1983) již citovaný Nigel Barley podle mého názoru nadčasovým způsobem vystihl podstatu antropologického terénního výzkumu a jeho úskalí. Zaznamenal telefonní hovor se svým kolegou, když se navrátil z výzkumu mezi Dowaji: „Ach, jsi zpátky. Ano. Bylo to nudné? Ano. Byl jsi hodně nemocný? Ano. Přivezl jsi zpátky poznámky, které nemají ani hlavu, ani patu, a zapomněl ses zeptat na vše důležité? Ano. A kdy se tam vracíš? Chabě jsem se pousmál. Již o šest měsíců později jsem se vrátil k Dowajům.“ Jinými slovy, na terénní výzkum se člověk musí vracet, i když se vystavuje zdravotním rizikům a hlavně – často musí snášet pekelnou nudu. Přes to všechno bych neměnil. Zkušenost terénního výzkumu patří k těm nejlepším a nejpoučnějším v mém životě a těším se, až se „tam“ zase vrátím. Zapomněl jsem se na mnoho věcí zeptat.

Autor je antropolog.