Viktor Ivaniv působí prostřednictvím svých prozaických i básnických textů, stejně jako při osobním setkání, dojmem starého, snad až moc zkušeného člověka, který toho ví a viděl možná víc, než by chtěl. Ve výsledku se pak jeho vnímání ustavuje jako pohled z velkého odstupu, vlastní sestra v próze Gorod Vinograd (Město Vinohrad, 2003) se třeba jeví jako stín, na který děti ze dvora volají „tetička smrt“. Různé vrstvy reality se překrývají a pletou dohromady, aniž by přitom spletenec působil nějak chaoticky. Spíš z přemíry intenzity vyprávěných jevů jako by se trhaly, praskaly jejich rámce. Vznikající celek je neuspořádaný, ale drží pevně pohromadě. Zajímavě postřehl jeden ruský literární kritik, že Ivanivovo literární umění připomíná obrazy slavného modernisty Pavla Filonova. Na nich se také mozaikovitě vrší fragmenty zdánlivě disparátní reality, které ale zároveň tvoří přesvědčivou jednotu.
Ohledně věku mate Ivaniv tělem i písmem. Počtem prožitých let žádný stařec není, narodil se roku 1977. Stylizovaný věk jeho vypravěče je podstatně vyšší, někdy dokonce vzniká nejistota, jestli vzpomínky, které artikuluje, jsou jeho vlastní, anebo patří někomu z předků. Záznamy dětských her a interního slangu se například prolínají s přenesenými „vzpomínkami“ na mámu Mojseje Josifoviče, která našla v roce 1906 na lavičce v parku dvě záhadné mince… Běžně se do vyprávěných jednotlivostí mísí sny – jejich líčení ale není ani pouhým projevem autobiografičnosti, ani nepřipomíná surrealistické výlety a výlevy. Daleko spíš se sny blíží rejstříkům motivů z děl staroruské literatury, kde si třeba mniši osedlávali čerta, aby je za noc odvezl do Jeruzaléma a zpátky. Podobně u Ivaniva: jeho postavě se zdá, že jede na čertovi navštívit dva hroby vlastní babičky.
Síla Ivanivova vyprávění spočívá v tom, že sice cíleně zkoumá určité rysy jazykových jevů a procesů paměti, ale jeho psaní je zároveň ponecháno napospas svým vnitřním silám, aniž by něco zobecňujícího přímo vyjadřovalo. Vzhledem k soustředěnému zájmu o dětské nazírání, hlavně v první próze Gorod Vinograd, se v literární kritice objevilo srovnání se symbolistickou prózou Andreje Bělého Kóťa Letajev (Kotik Letajev, 1922; česky 1967), v níž se autor věnuje předrozumovému vnímání a své memoáry začíná ještě v prenatálním stavu. Je to paralela pochopitelná, ale vzdálená: u Bělého jde o systematickou ideologii vnímání, zatímco Ivaniv nechává dětské zážitky vyvřít z polovyšinutého vědomí společně s pozdějšími reflexemi, záznamy o příbuzných, o nemocech, umírání, všednodenních úzkostných i euforických zážitcích a přečtených knihách. Bližší je souvislost s knihou Gorod N. (Město En, 1935) Leonida Dobyčina, pozdního modernisty z okruhu Daniila Charmse a Nikolaje Zabolockého. I zde je zobrazený svět, podobně jako v Ivanivově Gorodu Vinograd, napůl předmětem představivosti a napůl realitou vlastní přítomnosti. Co se týče detailního popisu dětské percepce, nahlížené jakoby zevnitř, v jeho zjitřené a „nenormální“ poloze, nabízí se jako jeden z literárních pramenů ještě Škola pro hlupáky (Škola dlja durakov, 1976) Saši Sokolova, kde se hlavní postava rozdvojuje a zápolí sama se sebou.
Neopozitivistům přenecháme úvahy o tom, nakolik byl Ivanivův hutný styl a introvertní životní postoj ovlivněn faktem, že celý svůj život prožil na Sibiři, kde dodnes pracuje jako knihovník, u mohutné řeky Ob v Novosibirsku nedaleko jednoho z největších operních divadel světa, vystavěného v období pozdního stalinismu. Už ve dvaceti letech publikoval v časopise Černovik (Nanečisto), který se věnuje experimentální poezii (vychází v USA), některé jeho verše jsou přeložené do angličtiny, vystupoval ve Filadelfii a v Berlíně, kde roku 2010 zvítězil v Poetry Slamu pořádaném správci (nejen) ruského divadla Panda. Navzdory tomu, že jej od Moskvy či Petrohradu dělí tři až čtyři tisíce kilometrů, podstatně víc než od Mongolska nebo Kazachstánu, stal se Ivaniv literárním pojmem i v ruských metropolích a loni získal jedno z nejprestižnějších literárních ocenění: Cenu Andreje Bělého. Byla mu udělena za knihu Čumnoj pokemar’ (Morové zdřímnutí, 2012), obsahující většinu jeho dosavadní tvorby: tetralogii Voloďa Moskvin (její první částí je Gorod Vinograd), prozaickou poemu Šarovaja molnija, ili Kvadratnaja zvezda (Kulový blesk aneb čtvercová hvězda, 2007) a krátké povídky, nazvané The Automnic Stories (2008–2011). Ivaniv ignoruje rejstřík vlastností očekávaných od úspěšného východoevropského spisovatele: nekonformní postava v kulisách dějinných traumat, vzpomínky, milostný příběh, pokud možno ještě holocaust. Nic takového u něj nenajdeme. Jeho próza je strhující svou nekřiklavou, umanutou svérázností, která vyvolává dojem nevyhnutelnosti. Židovská teta Rema z Alma-Aty je týmž typem vyprávěné tkáně jako obsah skříní zahlédnutý v dětství, tajné osobní rituály, vlastní hypochondrie nebo strach, že v noci přijdou čerti. Sám Ivaniv říká, že sjednocujícím principem jeho prózy je režim „záchvatu“.
Autor je rusista.