Pátrání po vinících současné ekonomické a společenské krize vede zatím především k nalézání obětních beránků. Podle autorky následujícího komentáře se však skuteční parazité nacházejí právě ve finančním sektoru. Ten je v krajním případě dokonce schopen zabít svého hostitele – reálnou ekonomiku.
V Česku se už delší dobu vede zvláštní debata o tom, kdo parazituje na veřejných rozpočtech. Pravicová vláda přišla s tvrzením, že sociální dávky jsou u nás nadmíru štědré, a započala rozpravu na téma, kdo parazituje na sociálním systému. Domnělým důkazem pravdivosti tohoto diskursu byly řecké ekonomické problémy; jak víme, dluhovou krizi dokázala pravice ve volební kampani v roce 2010 náležitě využít. Diskuse o parazitování ovšem stále nekončí. Nedávno k ní přispěl stínový ministr financí za sociální demokracii Jan Mládek svým rozborem parazitismu živnostníků na zaměstnancích. Také na západ od nás se v souvislosti s politikou mluví o parazitismu – nejčastěji ale o tom, jak na reálné ekonomice parazituje finanční sektor. Tento typ debaty se u nás zatím bohužel příliš nerozšířil.
Kdo je vlastně parazit? Obecně tak můžeme definovat jakýkoli organismus živící se na úkor hostitelů. V ekonomice pak můžeme takto nazývat subjekty, jedince nebo skupiny, instituce či sektory, které využívají ekonomické prostředí, aniž by do něj něco vraceli, a navíc toto ekonomické prostředí poškozují a destabilizují. Na finanční sektor se celosvětově tato definice hodí skvěle. Zde se dokonce jedná o parazita, který má sílu zabít svého hostitele, totiž reálnou ekonomiku, jak se ukázalo v době velké recese.
Parazité a obětní beránci
Úvahy na téma, kdo komu kolik přispívá, se logicky objevují spolu se zhoršujícími se ekonomickými a sociálními podmínkami. Debata o parazitech tak zdaleka nemusí mít podobu analýzy ekonomického prostředí, mnohem spíše vytváří podhoubí pro nacházení obětních beránků. Ti pak údajně mohou za sociální a ekonomické problémy, protože prý parazitují na systému. Právě tímto způsobem uchopila toto téma pravice. A tak se objevovaly zástupy nových parazitů. Někdy byli jmenováni přímo, někdy jsme je odhalili díky tomu, že jim byla škrtána podpora či snižována mzda.
Parazity se tak stali nezaměstnaní, protože nepracují, ale již se zapomnělo, že počet uchazečů a počet volných míst je dlouhodobě v zoufalém nesouladu. Z materiálů Českého statistického úřadu se dozvíme, že uchazečů o zaměstnání bylo v minulém roce přes půl milionu, zatímco počet volných míst kolísal mezi třiceti a čtyřiceti tisíci. Těžko pak věřit heslu, které tvrdí, že „kdo chce, ten si práci najde“. Podpora v nezaměstnanosti přitom nepřesáhla šest tisíc korun měsíčně a navíc ji zdaleka nepobírají všichni uchazeči o zaměstnání. Těžká sociální situace se projevuje i tím, že lidé přijímají různé prekarizované smlouvy na dobu určitou. Zjistíme pak, že neplatí ani pravidlo, že kdo pracuje, vyžije. Pracující chudoba se rozšiřuje i v Česku. Již dnes je jí ohrožena pětina pracujících, převážně jde přitom o ženy. Připočteme-li k tomu, že stát nepomáhá matkám samoživitelkám v případě vybírání alimentů, nemůžeme se divit, že dynamicky roste počet dětí, které nemají peníze na školní oběd.
Touha prezentovat nezaměstnané jako parazity dostala svůj reálný obraz v politice ministerstva sociálních věcí. S-karty, změny na úřadech práce, které dodnes nejsou schopny řádně fungovat, systém DONEZ či pokus šikanovat nezaměstnané novým typem „roboty“, kterou naštěstí Ústavní soud zrušil, jsou jasnými příklady toho, jak ukázat prstem na parazity, kteří nám projídají naši krásnou bezdluhovou budoucnost.
Dobývání renty
Tyto změny ale neměly jen demonstrační, obecně mocenský účel. Byly skutečně využity pro parazitismus. Jenže nikoli ze strany nezaměstnaných. Jen pro představu podotkněme, že výdaje na podporu v nezaměstnanosti činily minulý rok 9,8 miliardy korun, což je částka srovnatelná s dotacemi obnovitelných zdrojů, představující méně než jedno procento celkových výdajů státního rozpočtu. Výše uvedené S-karty, zničení normálních funkcí úřadu práce a podobné přitom poskytují přímo učebnicové příklady dobývání renty. Jednoduše řečeno, jde o parazitismus privátních aktérů na veřejných rozpočtech. Nyní už zbývá jen otázka, o kolik byly tyto nesmyslné projekty předražené. Odhady se pohybují v řádu stovek procent.
Jako parazité ovšem nejsou prezentováni jen nezaměstnaní. Totéž platí o nemocných, postižených, některých menšinách, migrantech a seniorech. Nemíním se zde vracet k odpornému videoklipu „Přemluv bábu“, který provázel minulé volby, je ale třeba uznat, že přesně vystihuje trend vzrůstající nenávisti a opovržení ke starým lidem. Právě oni totiž představují to, co překáží „výkonnému kapitalismu“ a děsí mladé, tedy potenciální nové voliče.
V případě veřejných rozpočtů jsou senioři rovněž představeni jako ti, kteří nám ujídají. Dávky důchodového pojištění jsou jednoznačně největší kapitolou v rozpočtu, v minulém roce překročily 384 miliard korun. Jistě si vzpomenete na debaty o tom, jak to „má stát těžké“, když jsou tak velké mandatorní výdaje. Jenže: existuje snad nějaká obecná a jediná správná představa o tom, kolik má stát vydávat v rámci mandatorních výdajů? Pokud tvrdíme, že jsou dávky důchodového pojištění vysoké, co to znamená? Uvědomme si, že průměrný starobní důchod minulý rok činil 10 770 korun, přičemž ženy-seniorky byly hluboko pod touto úrovní. Není divu, že se téma feminizace chudoby dostalo i k nám.
Urvat si kus masa
Debata o „nadměrných“ mandatorních výdajích má jediný cíl – oslabit stát, respektive veřejný sektor, a poskytnout soukromému sektoru, či spíše vybraným podnikatelům nebo zájmovým skupinám možnost „urvat“ si svou libru masa. Pokud se společnost shodne na tom, že se nechceme vracet do 18. století či si v každodenním životě připomínat scény z Charlese Dickense, pak bude sociální zajištění jejích členů otázkou vhodného nastavení daňového mixu. Jak se ukázalo, nemilosrdný boj s velkými státními výdaji nemusí mít co do činění s významným snížením vládních schodků. Spíše jde o převedení zdrojů daňových poplatníků do soukromých kapes. Vděčná hra na to, „kdo parazituje“, tedy připomíná spíše nové kolo odvěké hry „rozděl a panuj“.
Autorka je ekonomka.