Občanská demokratická strana, která prochází největší krizí ve své historii, si vybrala jako předvolební téma obranu demokracie. V praxi jde zejména o již mnohokrát osvědčené strašení komunisty. Právě komunisté prý připravují převrat v Ústavu pro studium totalitních režimů. Tento názor opakuje i většina českých médií.
Miroslava Němcová, která se rozhodla vést občanské demokraty do voleb, poskytla deníku Právo rozhovor, v němž vysvětluje, proč se blíží konec svobodné éry: „Moc teď bude zkoncentrovaná v rukou prezidenta. Dodám k tomu, že po jeho zvolení následovala změna v rozložení sil v Ústavu pro studium totalitních režimů, a jestliže ústav, který bádá o době nesvobody, má být dysfunkční, tak o svobodu samozřejmě jde.“
Němcová podobně jako někdejší předseda strany Petr Nečas chápe Ústav pro studium totalitních režimů jako poslední pojistku svobody a demokracie v zemi, doslova jako instituci, která má moc udržet či proměnit politický systém země. Na tomto způsobu uvažování o vědeckém pracovišti, kterým by Ústav podle zákona měl být, je dobře vidět, že jej občanští demokraté vnímají jako ryze politický orgán. O ten ovšem – kvůli ztrátě většiny v senátu – zrovna nedávno přišli. Jako by při jeho konstruování předpokládali, že pravice bude u moci do konce věků a levici se podaří – také za pomoci jednotlivých výstupů Ústavu – trvale delegitimizovat. Spletli se, a tak dnes prohlašují, že se tato instituce politizuje a že se sociální demokracie pokouší paralyzovat jeho činnost, aby vyšla vstříc požadavkům KSČM, s níž hodlá po volbách na vládní úrovni spolupracovat.
Svoboda je pravicová
Česká novinářská elita se k tomuto povyku vcelku očekávatelně přidala. Martin Fendrych, který má zapotřebí zdůrazňovat skutečnost, že se za normalizace „živil rukama“, uveřejnil na svém blogu článek Gottwaldovec kádruje Čuňase: V ÚSTR začínají prověrky. V textu se snaží čtenáře přesvědčit o tichém a nenápadném nástupu autoritářského systému – za jeho první projev považuje fakt, že činnost pracovníků Ústavu bude evaluována. Evaluace jsou označeny za prověrky, prováděné bývalými komunisty, jichž je ostatně ve vědecké radě ústavu celá třetina (například bývalý disident Petr Pithart nebo Jan Rataj). Právě tito lidé prý mají dopomoci KSČM k návratu k moci: „Je to absurdní, ještě před rokem nepředstavitelný stav. Cítíte tu symboliku? Jak se staří komunisté vracejí, opět silní, opět ve formě, ve funkcích? Jak masírují mladé lidi a ‚učí je‘, že tu nikdy žádná totalita nebyla?“
Pozadu nemohly zůstat ani Lidové noviny, které uveřejnily článek Veroniky Berné Přednášel marxismus, teď hodnotí disidenty. Jeho hlavním sdělením je, že „komunistický politruk“ Jan Rataj, který „léta dělal propagandu, a ne historii“, bude rozhodovat o práci Františka Stárka. Také Berná je zřejmě přesvědčena, že v minulosti několikrát vězněný Čuňas bude znovu kádrován. A to je podle ní ovšem nepřijatelné, neboť všichni ti, kteří za minulého režimu seděli ve vězení, mají při výkladu dějin socialistické diktatury jakési přednostní právo. Bohužel si ve svém „spravedlivém rozhořčení“ neověřila fakta. Rataj totiž neposuzuje Stárkovo bádání o undergroundu a evaluace nejsou prověrky ani kádrování. Vědecká rada Ústavu pro studium totalitních režimů se k diskutovanému textu vyjádřila následovně: „Konstatujeme, že článek (…) ignoruje zásadní etická žurnalistická pravidla. K těm patří ověřovat si fakta důkladně a dávat možnost k přímému vyjádření i napadené straně.“
Po několika dnech Lidové noviny přinesly velký rozhovor s Františkem Stárkem, který se celý točí kolem jeho domněnek o „přípravě na čistku“. Za ní prý stojí Petruška Šustrová, líčená jako protagonistka levice se zálibou v kádrování. Šustrová však byla do rady Ústavu navržená Stranou zelených, která tehdy byla součástí druhé vlády Mirka Topolánka. V závěru rozhovoru se pak konstatuje, že čelíme nástupu další normalizace, neboť to bude levice, kdo nyní disponuje „klíčem od archivů“. Dokud však činnost Ústavu kontrolovala pravice, bylo vše v nejlepším pořádku. Jak píše Jan Schneider na České pozici: „Skutečně osobitý vklad do budování demokratického státu!“
S komunisty se nemluví
Diskusí o povaze předlistopadového systému proběhla v posledních letech celá řada, ať už v souvislosti s vydáním podnětné knihy Michala Pullmanna Konec experimentu (2011) nebo v tematicky zaměřeném čísle časopisu Soudobé dějiny (č. 4/2009). Většina tuzemských historiků se přitom shoduje v tom, že termín totalitní je přinejmenším problematický, jiní jej rovnou odmítají a pokoušejí se hledat nová označení, která by lépe odpovídala povaze studované doby. Bohužel česká historiografie dlouhodobě teoreticky strádá. Pokud už se někdo pokouší fenomén totalitarismu uchopit, obvykle nezajde dál než k dílům Hannah Arendtové, Zbigniewa Brzezinského a Carla Joachima Friedricha, případně k pracím amerických revizionistů. Politologická díla, která se zabývají teorií nedemokratických systémů a přinášejí potřebné klasifikace jednotlivých politických systémů, zůstávají valné většině historické obce neznámá. Nemůžeme se proto divit, že se stále vrací zdánlivě banální otázka: „Byla normalizace totalitou?“
Nesmíme navíc zapomínat na skutečnost, že koncept totalitarismu byl vytvořen pro potřeby studené války, za účelem ostrakizace Sovětského svazu. Bohužel čeští novináři, kteří s oblibou hlásají postideologický věk, nadále slouží – ať už záměrně či bezděky – zájmům pravice a víceméně opovrhují všemi těmi, kteří v mladých letech po konci druhé světové války vstoupili do komunistické strany, časem prozřeli a zapojili se do československého disentu: jednou komunista, vždycky komunista. A s těmi se nemluví.
Temná minulost
Většina publicistů se navíc ani nepozastavuje nad vědeckými výstupy Ústavu pro studium totalitních režimů. Stačí jim jen pár slov Miroslavy Němcové o tom, že je „utlumena práce dokumentačního týmu, nevycházejí knihy ani výzkumné práce“, a ihned začínají psát o rozsáhlém spiknutí, které nás má uvrhnout do temné minulosti. Místopředsedkyně ODS však neříká celou pravdu. Sice skutečně nebyla vydána kniha Pavla Žáčka (druhý díl protokolů vyšetřovací komise 17. listopadu), avšak nikoli z ideologických důvodů. Autor v této práci totiž porušuje archivní zákon, neboť zveřejňuje výpovědi osob, které k tomu neudělily souhlas. Nové vedení Ústavu se tak pouze snaží předejít možným žalobám. Na okraj je možné podotknout, že Žáčkem připravená edice dokumentů nestojí za nic. Jak poznamenává Adéla Gjuričová ve své recenzi v MF Dnes: „S takto vyvedenou edicí dokumentů by měl problém projít na škole i student vyššího ročníku humanitního oboru.“
Historik Karel Kaplan před rokem v rozhovoru pro A2 (č. 23/2012) mluvil o tom, že poválečná mladá generace byla komunistickou stranou zneužita: „byli mladí a neříkali jim pravdu“. Časem se nejen on, ale i mnozí další s ideou komunismu či socialismu, jak jej prezentovala KSČ, rozešli. Přesto zůstávají v očích dnešních novinářů komunisty. Bude zajímavé sledovat, jak se po uplynutí pár desítek let současná novinářská generace postaví k tomu, že v polistopadovém dvacetiletí pomáhala budovat a udržovat politický systém, který rezignoval na hodnoty solidarity a spravedlnosti, svobodu vždy spojenou s odpovědnosti proměnil na svobodu neomezené konzumace, v zájmu pokojného vládnutí zakrýval skandál za skandálem a zavíral oči před vzrůstající rasovou nesnášelivostí. Budou také oni schopni přiznat, že neříkali pravdu?
Autor je spolupracovník redakce.