Archeologie cikánské otázky

Ve shodě s Danielem Soukupem, autorem knihy „Cikáni“ a česká vesnice. Konstrukty cizosti v literatuře 19. století, budu používat pojem cikán namísto Rom, neboť pokrývá mnohem širší pole jevů než jen obvykle zdůrazňovaný etnický rozměr. Dnes už se žádný text o historii cikánské otázky nemůže tvářit, že neproběhl Porajmos – romská genocida za druhé světové války. Jinak řečeno, vliv tragických událostí 20. století na zkoumání problematiky cikánů v dějinách není věcí volby mezi ano/ne, ale otázkou míry tvůrčího zužitkování této skutečnosti. Toto uvědomění dodává knize Daniela Soukupa skutečné společenské vážnosti.

Nebezpečné hledání viny

Hned v úvodu se autor sympaticky vymezuje vůči snaze některých badatelů retrospektivně obhajovat cikány, kteří už sami mluvit nemohou. Takovéto počínání je podle něho neproduktivní a hodnotí ho jako skrytou koloniální snahu ochraňovat slabšího Druhého – a tím ho de facto zbavit svébytnosti. S tím jde ruku v ruce neustálé hledání podílu viny na Porajmosu u autorů píšících kdykoli před druhou světovou válkou v jakékoli formě o cikánech. Východiskem tohoto nároku je předpoklad, že všechny formy zobrazení cikánské otázky tak či onak přispěly k jejímu nacistickému konečnému řešení. Nebezpečí zdánlivě spravedlivého hledání viníka v dějinách tkví v tom, že zplošťuje minulost do roviny jednoduchého příběhu o zlých a hodných lidech a zcela ztrácí ze zřetele podstatné formativní kontury celého problému, které v těchto kategoriích prostě vyložit nelze.

Metodologicky Soukup kombinuje diskursivní analýzu a postkoloniální studia. Svá východiska v textu aplikuje na konkrétních materiá­lech, takže nevzniká dojem samoúčelnosti, jak bývá poslední dobou u teoretických prací zvykem. V návaznosti na Edwarda Saida zkouší obnažit konstrukci jinakosti ve vybraných textech českého literárního kánonu, což je jistě legitimní výchozí bod. Zařazuje se tak do proudu relativně moderního a zčásti módního trendu bádání a potvrzuje smysluplnost teoretické reflexe vlastních postupů.

Bez zajímavostí není ani otázka stereotypu jako analytické kategorie, s níž autor pracuje. Jak sám říká, nejde o to inkvizitorsky zjišťovat, zda nějaký autor využil ve svém díle stereotypního obrazu – klíčové je rozkrýt, jak stereotyp v textu vzniká. Pro tento účel rozpracovává v jedné z nejpozoruhodnějších částí své knihy „archeologické“ schéma několika vrstev stereotypních představ o cikánech v minulosti: existuje sféra pověrečná (cikáni jako věštci), osvícenská (cikáni jsou špinaví), romantická (cikáni souzní s přírodou a milují hudbu) či nacionální (cikáni jsou samostatný národ, a tudíž nejsou Češi). Důležitější než samotný výčet a popis jednotlivých horizontů je Soukupův nástin jejich vzájemných vztahů, neboť se mohou doplňovat, ale i navzájem vylučovat. Pečlivé čtení textů pak může odhalit působení jednotlivých vrstev a jejich efekt na případného čtenáře. Soukupova metoda nabízí i prostor pro analýzu současných promluv o cikánech či Romech. Může totiž odkrýt podobnosti, ale i rozdíly v pojímání cikánů v minulosti a dnes – tyto závěry nám pak pomohou porozumět dnešní situaci. Bezmyšlenkovité přijímání stereotypů a jejich zatvrzelé ignorování jsou dvě strany téže mince a současnému stavu neprospívá ani jeden z těchto přístupů.

Cikáni jako téma české literatury

První oddíl empirické části Soukupovy knihy si klade za cíl představit čtyři vybraná díla s cikánským tématem od Josefa Lindy, Karla Hynka Máchy, Adolfa Heyduka a Svatopluka Čecha. I když se jedná o dílčí a svým způsobem parciální rozbory, nabízí autor v knize prostor pro širší úvahy. Tak například v případě Lindova příběhu z roku 1823 o porážce Tatarů u Olomouce Soukup odhaluje konstitutivní roli cikána Zatrána pro výstavbu národního dramatu, čímž obnažuje pro mnohého „hrdého Čecha“ nepříjemnou skutečnost, aniž by však klesl na rovinu laciného moralizování. Neméně zajímavý je i rozbor Čechovy Cikánky, kterou autor čte jako karikaturu velikášského evropského subjektu, jež kontrastuje s Heydukovou sbírkou Cigánské melodie, která naopak vykazuje znaky orientalistické stigmatizace Jiného. Kratičké analytické medailonky Danielu Soukupovi podtrhávají podstatný závěr jeho archeologie cikánské otázky: „Literární postavy cikánů se navzdory své stereotypnosti vyznačují nesmírnou různorodostí.“

Velkým přínosem Soukupovy monografie je už samotný fakt, že prakticky ukazuje na cikány jako téma české literatury ve dvojím smyslu tohoto výrazu. Jednak prokazatelně (a pro mnohé možná samozřejmě) dokládá, že fenomén cikánů je už více než dvě století součástí literární produkce a že i přes svou „cizost“ je vlastně integrální součástí národního „my“. Vedle toho ale přináší velmi solidní ukázku vědecké praxe, neboť cikáni mohou být zároveň i předmětem současného výzkumu, aniž by badatel musel zaujmout jednu ze stran polarity xenofobie/apologie, což se v dnešním diskursu zdá být velmi těžké.

Další oddíl Soukupovy deskripce je zároveň realizací druhé části názvu celé knihy, a je tedy zaměřen na téma vesnice. Pojem cizosti v ní rozšiřuje o příklad obrazu venkova v dílech Vítězslava Hálka, Karolíny Světlé a Josefa Holečka. Tyto autory nevybírá Soukup náhodně, nýbrž jsou mu ilustrativními příklady tří forem vztahu k jinakosti. Zatímco v Hálkových vesnických povídkách lze s přehledem identifikovat pokus domestikace jinakosti, pak u Karolíny Světlé jde spíše o její vyloučení do sféry kulis podkreslujících skutečný děj. U Holečka zase jinakost vystupuje jako dokument a doklad v příběhu vyjevené pravdy. Konkrétně je u něj vedena paralela mezi osudem Čechů v pobělohorské době a cikánů jako dlouhodobě neprivilegovaných osob, což je motiv dnes už těžko představitelný.

Úkoly přítomnosti

Cikáni jsou zapleteni do přediva příběhů a Soukup trefně formuluje jejich roli v rámci zkoumaných textů. Nabízí tak obdivuhodnou analýzu postavenou mimo dobro a zlo. Stejně jako v předchozí části i zde přesvědčivé ukazuje na mnohovrstevnatost cikánství, fenoménu, který nelze uchopit pouze na základě našich současných naivních představ o Romech.

O cikánech v naší přítomnosti není možné psát neutrálně. Ani ta nejobjektivnější a nejobjektivističtější věda nemůže zastřít, že hovoří i k dnešní situaci. Soukup se na několika místech naší doby dotýká, je ale stručný a vyhýbá se explicitnějším závěrům. Pro vnitřní intenci jeho knihy to asi není na škodu, nicméně pokud by měla zůstat jeho snaha bez odezvy (a klidně i kritické), byla by to škoda. Minimálně v rovině metodologie, ale i ve své věcnosti je Soukupova práce totiž příkladem k zamyšlení a k následování.

Autor studuje historii na FF UK.