Komiksový debut slovenského herního grafika Mikuláše Podprockého je syrovým příběhem z dystopického světa. Kromě literárních a výtvarných kvalit komiksu je ale také namístě zamyslet se nad výhodami i strastmi crowdfundingu.
Alespoň drobnou poznámku pod čarou v budoucích dějinných příručkách o českém komiksu 21. století má Divočina Mikuláše Podprockého asi zajištěnu: v československém kontextu se jedná o první komiksový román, jehož vydání se uskutečnilo díky financování fanoušků. Na stránkách Startovač.cz se na jaře letošního roku vybíralo na publikaci debutového komiksu a namísto původních cílových padesáti tisíc korun se nakonec podařilo poskládat více než dvakrát tolik. Crowdfundingová kampaň tak osvědčila svoji elementární použitelnost, těžko ale uhadovat, bude-li se v budoucnu jednat o důležitý a běžný model alternativního financování komiksových děl, totiž zda budou komiksoví příznivci ochotni participativní postup znovu a znovu využívat. Divočina by k tomu mohla být dobrým povzbuzením, jakkoli ukazuje kromě výhod takového kolektivního malofinancování i jeho potenciální slabiny.
Příchod šelmy
Podprocký v Divočině konstruuje syrovou atmosférickou vyprávěnku o zmlsaném a rozmařilém lidstvu budoucnosti, které se lenošně uvelebilo a zakrnělo v pohodlném luxusu, dokud nezačalo být ohrožováno divokým monstrem, přinášejícím do banálně ordinérních dnů závan nespoutané divokosti. Přišedší bestie způsobuje chaos a zděšení, protože požírá vše, co je kolem. Pro dlouho utlačovaná zvířata, krčící se v opuštěných spodních patrech urbánní megapole, může ale její příchod znamenat i poslední šanci na zásadní změnu stavu věcí. Zápolení mezi vrčícími a nevrčícími, mezi přírodou a lidmi (protože kulturního toho na tomto dystopickém „příštím“ věru mnoho není) dlouho zvýhodňovalo ty druhé uvedené, teď se ale může situace obrátit.
Mnohé nám v Divočině připadne povědomé: autor má zřetelně rád Saudka i Moebia a nezdráhá se od nich lecčemu přiučit – a to nejen výtvarně, ale i co do stavby příběhu či architektury budoucnosti. Naštěstí ale nikdy nesklouzne do pouhého epigonství. Syrově stylizovaným příběhem slabě zaznívají sociálně kritické i ekologické tóny, ale dominantní role je zde stále svěřena dynamické dějové akci. Na komiksového nováčka je v tom Podprocký až sympaticky ambiciózní – vždyť Divočina čítá bezmála dvě stě stran – a technicky suverénní; tu překvapí zručným kompozičním trikem, jinde pobaví zábavně neotřelým perspektivním záběrem.
Utonout v šedi
Ne vše se ale podaří. Užitý vizuál, ve kterém komiks po většinu stran a scén setrvává v nepříliš variující šedé, byl jistě volen záměrně: snadno si představit interpretace hovořící o šedi budoucí nudy či omšelosti zapomenutých staveb. Zároveň ale mnohdy zapříčiňuje trochu menší prostupnost stran, výjevy mají tendenci slévat se v obtížněji rozlišitelnou masu, čímž se zbytečně zastírá Podprockého poučená kresba. Nejvíce je to patrné na scénách se zvířecím vůdcem – panterem, které díky funkčnímu využití černé barvy získávají na působivosti a výrazně se vyvyšují nad chvílemi trochu stereotypní tok ostatních výjevů.
Tradiční nakladatelský přístup by začínajícího autora nenechal bez pomoci, do příprav prvotiny, zvlášť v případě takto rozsáhlého debutu, by měl být zapojen redaktor, který by s tvůrcem jeho dílo konzultoval. Stoosmdesátisedmihlavý dav internetových přispěvatelů takového servisu logicky schopen není – malopřispěvatele především zajímá, kdy podpořené dílo konečně dostanou do rukou. Těžko soudit, stojí-li za koncovým kompozičním zaškobrtnutím Divočiny právě tato dobře míněná tužba publikovat co nejdříve, smutnou skutečností však zůstává, že posledních šest stran působí ponejvíce jako záznam autorského selhání, report o bezradnosti zaviněné nedostatkem času či sil.
Velkou konfrontaci, ke které se celý příběh schyluje, totiž autor svým žánrumilovným čtenářům nedopřeje. Vše jako by se chystalo ve spěchu: namísto do té doby bezproblémově zvládané komiksové řeči najednou Podprocký jen rozmáchle ilustruje překotný vypravěčský komentář. Vymizely dialogy, ta tam je elegance, s níž předtím rozkresloval pohyb či zručně pohyboval imaginární kamerou nad dějovou scénou. Jiskra naděje, že snad se v závěru dočkáme přípisku „pokračování brzy“, je – snad jen prozatím – udušena rezolutním „konec“. Podprockého další komiksovou tvorbu jistě stojí za to sledovat, doufejme ale, že se mu k ní tentokráte dostane nejen peněz, ale i času, aby svůj nadějně rozpracovaný komiks náležitě dokončil.
Autor je bohemista.
Mikuláš Podprocký: Divočina. Přeložil Michal Rybka. Argo, Praha 2013, 200 stran.